O posledním či prvním kolečku orloje

Myslím, že děti mohou žvatlat, broukat, hýkat a jejich otcové je dál budou považovat za živoucí balíčky čehosi, co ještě stále má do děťátka hodně daleko. Kdy nastane ten zlom? Ten den, kdy řekne děťátko -táta. A nemusí zrovna pršet, stačí, že bude kapat. Co tím chci říct? Není nutné, aby děťátko vědělo, že to co říká, má souvislost s tím velkým člověkem, který se na něj neustále zubí, občas v nouzi nejvyšší nad jeho spodní částí tělíčka křiví čelisti a pronáší věty typu:"To je strašný, že tohle může udělat tak malý miminko!"

Právě slavíme. Co? No přeci ono slovíčko. Laděnka už je velká holka, řekla slovo táta. Mezi námi - prostě se jí líbí plácat tím jazýčkem o patro, když to tak příjemně lechtá (ale co budu Kubovi namlouvat)."Ona to ví, co má říct,"děl pyšný otec a já mlčela.

Začala to jednou ráno. Kuba a já jsme opět mrtvolně leželi na patře a snažili se předstírat noc. Holky pod námi předstíraly poledne a my se snažili o to, kdo z koho. Nemusím snad dodávat, kdo vyhrával.A v téhle situaci to přišlo. Kuba do mne šťouchá a v polospánku mi říká:" Kdo to říká to táta, táta. To je Lada? No, to nemůže být přece Laděnka?!" "To je Laďka, víš, že už to říká skoro týden?" To není možný, aby osmiměsíční miminko mluvilo." "Ale ono mluví." Nebyl to zrovna smysluplný dialog vysokoškolsky vzdělaných lidí. ale co byste po nás v sobotu kolem čtvrt na sedm ráno chtěli.

Celé je to pro mne paradoxem. Možná to ještě není ani týden, co mi říkal:"Nezdá se ti ta Laďka taková bez ambicí?" U několikaměsíčního miminka mne to posadilo do kolen. "Jak to myslíš?" "No, holky už pořádně seděly, ona stále padá, holky už lezly, ona couvá, no, prostě, nemá chuť se zlepšovat." Bylo mi to k smíchu. Každé naše dítě bylo srovnáváno s předešlým bez ohledu na to, že u staršího už jsme si nic přesně nepamatovali. V Kocourkově by z nás měli radost.

Během týdne udělala Laděnka takový pokrok a mohou za to jen ty dvě kraťoučké slabiky. Přeji mu to, má třetí šikovnou holčinu jakou si přál. Co na tom, že couvá, že padá ze sedu, že jsme ji museli tři týdny krmit jak ježka ze stříkačky, protože kromě prsu odmítala jakoukoli savičku a láhev (nemluvě o obsahu), teď je vše prominuto. Laďka prostě do naší rodiny zapadá jak kolečko do orloje. Není rozzářenější tvářičky než když vidí své dvě sestřičky a my, dospělí, se můžeme v tomto nerovném boji přetrhnout. Holky jsou holky. Laďka jim promine vše - že křičí, že se okolo ní honí, že je pro ně odkladištěm toho, co ony už nechtějí. I to jim tehdy prominula, co já ještě stráveno tak úplně nemám. Tehdy jsem to cítila asi takhle....

8.5.2001

"Teď už asi vím, jak si připadá krkavčí matka. I když ten termín nebude úplně správně a vhodně použit. Jak ale nazvat matku, která jedno dítě vyzdvihuje a oplakává a druhé div neumlátí strachem o to první. Tak nějak musím připadat mé druhorozené celé dnešní ráno. Doufám, že až vystřízlivím, nebudu se jí i ve svých očích muset omlouvat. No, ještě jsem ji neudeřila, ale podívat se na ni láskyplně a mateřsky mi ještě nejde.

Začalo to celkem nenápadně a pro mne naprosto nepochopitelně. Bohužel mne probudil svým proslovem k Terince Kuba a mne zarážel jeho termín:"To nesmíš, stát jí na bříšku!" Rána palicí do hlavy by mne neprobudila více. Co se stalo? Terka přelezla postýlku naší nejmenší, přes hrazdičku plnou hraček až na její peřinku (pod peřinkou ležela Laďka) a stoupla si na ni. "Vánek, nevánek,mám nad tebou převahu," tak nějak musela si vítězně vyhlížející Terka připadat. Vánek bylo přirovnání, kterým jsem se již od příchodu z porodnice snažila navodit atmosféru kolem droboučkého miminečka. Bohužel, asi málo důrazně...

A Terka na mne kouká tak nevinně, jako bych na Laďce stála já. Inu sesterská řevnivost bere za své, a tak se mámo víc snaž! Jednou se tomu snad i Laděnka zasměje, pokud ji ovšem i před těmi staršími dračicemi dochovám. I když- možná to nebude ani tak dlouho trvat a mé obranné pozice se otočí na ochranu jiné z dcer. To až se síly vyrovnají a začnou se dokonce přelévat na stranu druhou."

A je to tu. Laďka už není bezmocný uzlík. Už dokáže pěkně chytnout za vlasy a holky si přitáhnout, ale jedno se při pohledu do pokoje upřít nedá.Není mnoho myšlenek, které by nám s Kubou tak vyšly. Rozhodně k nim nepatří koupě krásného koberce, který jsme neměli poté kam umístit a zpětně museli prodat, rozhodně to nebude zakoupení bruslí a jiných vymyšlenin, kterých jsme se neušetřili. Tahle myšlenka, mít tři děti, co nejdřív po sobě, musela napadnout někoho hooodně chytrého, kdo měl výbornou představivost a věděl, do čeho jde (ha, ha, ha). Že by mne???