Svět v matčině lůně 7: Genetika - věc veřejná

"Buňky jsou vnímavé ke všemu, co se v nich odehrává, činí moudrá rozhodnutí a jednají podle nich. Zmapovat rozsah znalosti, které má buňka o sobě samé a zjistit, jak jich využívá, to je cílem pro budoucnost", pravila při převzetí Nobelovy ceny roku 1983 světové proslulá genetická Barbara McClintock. A jak řekla, tak se i děje. Jednou z cest poznávání toho buněčného rozhodování, co učinit a co nikoli, je výzkum tak zvaných kmenových buněk, tj. buněk, které se ještě nerozhodly, čím budou. Kmenové buňky jsou mimo jiné i buňky embrionalni po tu dobu, pokud se nespecialisuji na své budoucí poslání. Proto jsou právě tyto buňky v centru zájmu současné vědy. Tak málo toho zatím víme o procesu jejich diferenciace a o tvorbě orgánů, která probíhá po dobu embrionalniho vývoje a tak velká naděje je do tohoto poznávání vkládána. Proč je tomu tak? Příkladem může být experimentální práce s laboratorní myší trpící cukrovkou. Před několika měsíci se podařilo pracovníkům Institu národního zdraví v Bathesde ve Spojených státech vypěstovat z kmenových buněk myšího embria právě takové buňky, které produkují insulin. Ty je pak možné implantovat nemocné myšce a problém cukrovky je na dlouho, možná na celý její život, vyřešen.

A tak se dostáváme k problémů veřejnému a tím je práce s embrionalnimi kmenovými buňkami člověka. Tedy těmi buňkami, které se po umělém oplodnění na Petriho misce začnou dělit a dosáhnou po několika dnech pěti až osmibunecneho stadia, kterému říkáme embrio. Když jsem tento odstavec psala, byla jsem trochu na pochybách, jestli to někoho "na Rodině" bude vůbec zajímat, ale nepopiratelnou skutečnosti je, že genetika je věc veřejná. Otázky genových manipulaci, klonování zvířat či člověka nebo zacházení s lidskými embrii jsou diskutovaný v parlamentech všech zemí, jsou předmětem výzkumu veřejného mínění a jsou i objektem našich soukromých polemik s vlastním svědomím.

Mnoho lidí, odborníků i laiků, samo pro sebe, ale i veřejné odpovídá na otázky, kdy nastává ta chvíle počátku lidského života, od kdy nabývá člověk, byť nenarozený, svých občanských práv, kdy dát přednost zdraví již žijících lidí a výzkumu léčby jejich nemoci před ještě nerozvinutým životem zárodku a jak naložit s embrii - možná statisíci embrii, která nejsou při umělých oplodněních implantována a zůstávají zamrazena. Většinou osmibunecna, po rozmrazení schopna dalšího víceméně zdárného vývoje v matčině lůně.

V evropské unii dostala práce s kmenovými buňkami lidských embrii zelenou, ve Spojených státech je nadále diskutovaná. Osmého srpna v podvečer ve hlavním vysílacím čase vystoupil president Bush živé na všech spravodajskych frekvencích televize a seznámil svou zem se svým postojem: stát bude podporovat práci jen s těmi lidskými kmenovými buňkami, které byly doposud ve výzkumných laboratořích připraveny a nebude podporovat další ničení nových embrii, která jsou potenciálně schopna zdárného vývoje v lůně matky. Jako již mnohokrát mne známý kontrast: konzervativní postoj ve svobodné zemí předního světového pokroku. Rozhodnutí ale zatím nedefinitivní, vyjádření poslanců bude následovat.

Co to je klonování?

O tom, proč klonovat či neklonovat třeba i člověka a na co je dokonce i genetika krátká.

Klonování člověka je na rozdíl od práce s embrii zamítáno ve všech zemích, kde doposud jednání proběhla. Existují sice tři pracoviště, která se údajně o klonování člověka pokouší, aby se vyvarovali trestního stíhání pracují ale na lodích plujících v mezinárodních vodách.

Proč bylo ostatně klonování člověka zamítnuto a co to vlastně je, klonování? Na rozdíl od umělého oplodnění, při kterém se dostává do kontaktu geneticky materiál zralého vajíčka a spermije, je v případě klonování použito "prázdné vajíčko", tedy takové, které nenese žádný vlastní genom, je jenom jakýmsi obalem, do kterého je implantován geneticky materiál libovolně dospělé buňky. Poté stačí mechanicky podnítit vaječný povrch, jako by byla spermie právě pronikla dovnitř a tím nastane buněčné dělení a růst stejně jako v případě umělého oplodnění. Do útrob matky je implantováno pěti až osmibunecne embrio. Umělé oplodnění a klonování se tedy na první pohled příliš neliší a přeci je úspěšnost klonování pouze jednoprocentní a dokonce i po zdánlivě zdárném příchodu na svět následuje vysoká úmrtnost. Ovečka Dolly, která byla prvním úspěchem klonování savců, je tedy spíše statsnou náhodou, než standartnim výsledkem. A proč je tomu tak?

Ačkoli všechny buňky nesou totožné genetické vybavení, je při klonování a umělém oplodnění patrný rozdíl a to prostě proto, že geny nejsou všechno. V současné době začíná být stále více patrně, že i jiné, než genetické změny hrají velký význam ve vývoji plodů. Takovým změnám říkáme epigenetické, to je takové, které sice nemění vlastní genom, a nevyčteme je tedy z jeho sekvence, a přeci mění význam genetické informace v širším smyslu. K epigenetickým vlivům patří například změny bikovin sousedících s geny a vázání methylových skupin na určitě oblasti genů a v současné době je již jasné, že právě tyto modifikace hrají klíčovou úlohu ve vývoji plodů, při tom buněčném rozhodování, co učinit a co nikoli, který gen uvést v činnost a který utlumit. A zde je vědecké poznání teprve v začátcích, zřejmě ale je, že epigeneticky statut spermie či vajíčka je docela odlišný od despele buňky, bílkoviny obklopující geny jsou u pohlavních buněk a dospělých buněk zcela odlišné uspořádány a odtud potíže s klonováním. Dalo by se říci, ač nesou právě ty stejně geny a žádné jiné než dospělé buňky, vajíčko a spermie jsou v epigenetickém smyslu připraveny na start, ale dospělé buňky nikoli. Proto tak nízká, spíše náhodná, úspěšnost klonování. Ačkoli jsou tací, kteří tvrdí: "známé přeci kompletní lidský genom, tak není čeho se obávat. nebo .pro bezdětné páry, kterým nemůžeme nabídnout umělé oplodnění, protože pro vysoký věk nebo zdravotní komplikace jejich tělo vlastní pohlavní buňky, spermie či vajíčka, nevytváří, pro ne je jedinou naději na biologicky vlastní dítě právě klonování.. Tak argumentují zastánci a zdůrazňují, že na vlastní reprodukci má každý člověk právo.

Řekla bych, že je to otázka etická, zda se řídit ve svém jednání výlučně tím, co známé, tedy v tomto případě poznáním genů a jejich mutací, a to ještě jen některých, což umožňuje určitou prenatální diagnostiku, nebo dát přednost respektu k tomu, co neznámé, čímž je význam genů v jejich širokém, nepopsaném či snad dokonce nepopsatelném kontextu, který samotnou genetiku přesahuje.

Snažila jsem se psát nepředpojatě, neprezentovat můj vlastní názor na všechny otázky, které jsem tu představila, ačkoli již výběr fakt a výroku jiných je tak jako tak subjektivní, že? A navíc si nyní na závěr neodpustím vlastní vyznání:

Myslím, že to snad není ani náhoda, že se právě v prvním roce nového tisíciletí objevila na internetu kompletní sekvence lidského genomu, přístupná každému, jen kliknout. A těch čtrnáct a půl biliónu písmen vyprávějících o lidských genech může velmi snadno vyvolat příjemný pošetilý pocit, že víme mnoho. Ale poznávání, a nejen to vědecké, je spíše jako nekonečné putování a ta krajina kolem je krásná a mnohotvárná, můžete se vydat různými směry a na každém kroku být nadšení. A když vystoupíte na vrchol, který se zdál být že všech nejvyšší, a nyní je tím vrcholem poznání lidského genomu, jste překvapení, že jsou v dálce jiné ještě vyšší vrcholy. Že odhalením a rozluštěním genů cesta nekončí.

A jít nejen až k horizontu, nýbrž řídit svoje jednání tím, co je až za obzorem, tím nezřeným, co jen tušíme, věříme, doufáme, není právě to výlučně lidské?