Už by to ani pes nežral, dejte to mamince, ta to sní...

Ne že bych nic neuměla z domova. Jako správná hospodyňka česká kuchyně mi nikdy nebyla cizí. Taky jsem vždycky bojovala s kaloriemi z ní získanými a děvčice vegetariánka by nad mým talířem hluboce zaplakala. Máme maso a zas maso, k tomu kousek pečeně...

S Kubou jsem pochopila, že láska asi opravdu prochází žaludkem a přizpůsobila se. Chce to ostatně jen trochu rutiny. S narozením holčin jsem získala cvik během chvilky. Kynuté těsto, které mi předtím vždy tak nějak nevyšlo, najednou dostalo to, co potřebovalo. Ani jsem si přes den nevzpomněla, že na kamnech mi kyne pravicí těsto již z dáli. Až večer, když byla koťátka v posteli, jsem si jaksi povšimla a ejhle, bochánek či vánočka byly skoro jako od maminky ( jo, maminka bude vždy jednička).

Během několika let jsem pochopila, že nejen masem živ je člověk. No, zkuste uživit pětičlennou rodinu na vepřové kýtě. Ano, jistě by to šlo, ale banku kvůli tomu s Kubou vyloupit nepůjdeme. O "tlusté" maso u nás nikdy nikdo ani nezavadil, natož vzít do úst, takže jsem si řekla:" Dobře milánkové, však ona sója, kroupy, ječmen, pšenice a zelenina ještě nikoho neotrávily". Co Vám budu nalhávat, když jim někdy nandám na talíř, mám pocit, že citrón je proti tomu slabý odvar.

Terinka hledá maso, Majda nimrá pouze zeleninu, která jí šmakuje a tatínka mám už přečteného (přiznám se kajícně, zneužívám toho). Než by působil nevýchovně a veřejně odmítl, raději bude decentně jíst, chvílemi vrtět hlavou, jako že je to zvláštní, příjemná kombinace (asi jako nůž v zádech), že jeho chuťové buňky zažívají chvíle extáze (spíš šoku) a když bude odnášet talíř tiše poznamená:" Příště už tohle nemusím." On totiž neví, že já jídlo dovaříc, už ani nevím, co vše obsahuje. Když se naopak kuchyní rozvine:" To je úžasné, to si pamatuj, ať to můžeš vařit," je konec. Jak vysvětlit, že pro mne jsou kuchařky zbytečný přepych. Váhy nemajíc, počet ingrediencí nepočítajíc, hodím do hrnce všechno jako pejsek s kočičkou. A dolaďuji, až jsou chuťové buňky spokojeny.

Bože, dal jsi mi takové chuťové buňky, že má postava jen skuhrá. Zvlášť, když dětem nandám na talíř (podle mne) nejúžasnější sousta a holky, "nimralky jedny", si párkrát uzobnou a jak stydlivé slečny bojící se o kila, odsunou zdvořile stranou. Mé srdce pláče. Copak to mohu vyhodit? Já? Jak???? Připadala jsem si často jak maminka "popelnička"."Já to nechci, je to oschlé,je to slané, je to sladké, je tam hrášek, není tam hrášek, je to masné, není to masné, moucha leze na stropě, je tu průvan, vše byl pokyn pro to, aby přestaly jíst." Vždyť on to někdo dojí!" Kdo, když tatínek se většinou štítivě odtáhne a nikdo jiný s námi nebydlí. Co si budu namlouvat, počítaly se mnou. Bohužel, mé tělo mi začalo tu popelnici připomínat i vzhledem. To už jsem si řekla dost.

Než je dochovám do věku školních jídelen, bude z té mladé pružné dívčiny, plaché laně na palouku (kterou kdysi můj muž potkal), šedá popelnice s natáčkami a rukama od nákupních tašek u kolen. A dost!!!! Vyhlásila jsem změnu. Nedojídám, ať vše v lednici zezelená (i třeba závistí), nebudu jen tak zasloužilá matka tří dětí, nad kterou všichni úctyhodně řeknou jako omluvu:" Vždyť má tři děti, tak to na té figuře musí být znát."

To bych to měla nosit jako obojek na krku, že jsem už třikrát rodila a na "michelliny" mám nárok. Nikdy!!!! Toho bohdá nebude (no, jednou asi ano), aby česká mamina z boje s kily utíkala.

Začíná to být nadějné, už se párkrát nějaký člen mužského pokolení ohlédl. Přiznejme si, možná to bylo tím, že jsem měla od holek flek od pacholíka na kalhotách či zbytek žvýkačky ve vlasech, ale kdo ví, možná.....