O lenosti mé a krutosti mých dětí

Připadám si nevyužitá, nemohoucí, nevyspalá, od ničeho k ničemu. Bloumám po bytě a jak by řekla prababička – „Nic do mě není.“ Normálně se celý den nezastavím a přece mám energii na vše. Jakmile mám hlídání a mohu se tudíž věnovat odpočinku, mé tělo odmítne pracovat a neposlouchá mne v obyčejných všedních věcech. Přestože normálně neodporuje a zvládne tři hory nádobí denně, dnes je líné umýt po sobě hrnek. Přestože všem dokáže připravit jídla přesně tak, jak je mají rádi, neváhá udělat každému zvláštní úpravy (Magdě vše zeleninové, Terce masové a tatínkovi od každého trochu), dnes není ochotno uvařit nic a odbývá se jen věcmi, které je možno otevřít a sníst. Chvílemi mám pocit, že vyndat lžičku ze šuplíku je nad jeho síly také. Jak může být tak líné?

Snad se to ve mně shromažďuje celé týdny, měsíce a jeden den to vyvře a naprosto ovládne.

Přestože jindy dokážu jít na nákup, pro Majdu do školky, Laděnku „vyvenčit“, s Terkou si pohrát na písku a pak všechny holky dopravit do druhého patra bez výtahu i s nákupem a kočárem, dnes se mi nechce ani malíčkem zavadit o práh domovních dveří. Nechci se česat, mýt, líčit, jím samé nezdravé věci. Ležím v posteli, odmítám si ustlat a cvakám z jednoho televizního kanálu na druhý, dívám se, ale nic nevidím. Čtu knížku a nevím, o čem je, přestože jindy mne bouchání kladívkem do kolenní jamky od Terinky nedokáže vytrhnout od rozečtené kapitoly ani na chvilku (to samo o sobě, by byl případ pro psychiatra).

I kdyby odpadky přetékaly a jak lavina se šířily po kuchyni, nezvedla bych se.

Je to strašné, nechce se mi ani volat babičce a ptát se po zdraví a prospívání svých dětí. Chce se mi jen ležet, dýchat, nepřemýšlet (ještě, že mi holky teď nevyprávějí ty své důležité příběhy, divily by se, že maminka jen tupě zírá a neví, co odpovědět).

Teď mne napadá, co se to stalo? Jak to mohly děti dopustit? Jak mne mohly opustit a nechat svou matku takhle zpustnout – své tělo nepoužívat, mozek nechat odumřít. Je to jejich vina!!!!

Takhle to vypadá, když opráším alespoň některé ze svých mozkových závitů (Jestli nějaké vůbec mám?), že kdybych své děti neměla, byla bych úplně zbytečný člověk (že bylo nějaké před DĚTMI, si už ostatně nevzpomínám).

Je to chytrá myšlenka nebo jen sen…

No, pátrat po tom nebudu, dnes ne i to je totiž práce!!!