O svobodě pozorovat imaginární světy, o tvořivosti, knížkách a mnohém dalším jsem si povídala se spisovatelkou a dramaturgyní Terezou Vereckou.
Někdy si ji ale sami nedopřejeme, myslíme si, že ji nepotřebujeme. O svobodě pozorovat imaginární světy, o tvořivosti, knížkách a mnohém dalším jsem si povídala se spisovatelkou a dramaturgyní Terezou Vereckou.
Také jsem měla svůj strop. (usmívá se) Hodně jsem po něm chodila na výlety. To jsem si vždycky vzala zrcátko, a držela ho před sebou jako rozečtenou knihu. A s tím zrcátkem chodila po bytě a koukala se na to, co se v něm odráží. Musela jsem přitom překračovat betonové překlady a obcházet lustry, a také se vyhýbat skvrnám po tom, jak nás vytopili sousedi. Člověk si přitom pochopitelně někdy nabil „zobák“, protože zakopl o něco, co existovalo ve skutečném světě. Byla to ale moc příjemná hra.
Asi to byla prostě náhoda, kdy jsem zjistila, že když se člověk kouká do zrcadla, pak se rychle otočí a dívá se na svět za sebou, zamotá mu to hlavu úplně jinak než normálně. Tohle je možná ta nejlevnější virtuální realita. (usmívá se)
Stop v bytě pana Stropopoda je pro něj jako celý vesmír. Žije tam spousta tvorů i zvířat a jejich život může vysvětlovat různé jevy, které běžně zažíváme v našich bytech. Proč šisují barvy? Proč nám nikdy nenapadá prachu až po kolena?
Cesta na strop vede různými způsoby. Jedna přes zvědavost, další přes nudu v posteli nebo nemožnost usnout, jiná skrze trpělivost a nebo i lenost. Stačí počkat tak dlouho, než si na té bělobě stropu začnete něco představovat. A pak se na strop dostanete skrze zrcátko, jak jsem říkala před chvilkou.
Ilustrace tak ale nevypadají, ony jsou skutečně vzhůru nohama. Mikuláš Podprocký, výtvarník, který na této knize spolupracoval, ilustrace rovnou kreslil z obrácené perspektivy. Obyvatelé stropu jsou totiž svým způsobem protinožci, takže celý jejich život se vzhledem k tomu našemu odehrává vzhůru nohama. A pokud se vy jako čtenář chcete na ten strop dostat, také se musíte nějak zprotinožit, čili otočit knížkou.
Fantazie je svoboda, kterou vám nikdo nevezme. Je to obrovský vnitřní prostor, který bude jen tak obrovský, jak vy sami dovolíte. Fantazie vede k přemýšlení. Jistě může existovat jedno bez druhého, ale vždy je to pak trochu slabší. Odvaha věci objevovat, přicházet na nová řešení, která se musí vymyslet tím těžce racionálním a empirickým postupem, stejně předpokládá nějakou fantazii.
Myslím si, že jedním z půvabu knížky je objevování zdánlivě běžného z jiné perspektivy. Nejsme zvyklí ležet na zemi a jen přitom pozorovat, jak věci zespoda vypadají zvláštně. Jak je otočení, jiná perspektiva, proměňují. Můžeme třeba zkusit nakreslit věci, které vidíme normálně, otočené. Jak by třeba vypadal takový lustr? Byl by to krásný zdobný strom, nebo by to byla houba? Nebo by to byl kopec? Kdo ví.
Moje rodiče hrozně rozčilovalo, že jsem dlouhé hodiny ležela na zádech a koukala do stropu. Jako dospělí možná nemáme trpělivost s tím, když děti takto zkoumají svět.
Přitom sami jako dospělí trávíme spoustu času zkoumáním světa, jen už nezkoumáme ten jednoduchý. Neustále se zaobíráme svými vnitřními i vnějšími problémy, protože to život vyžaduje, ale i to je zkoumání nějakých světů.
Tohle je složitá otázka. Ale možná je vlastně jednoduchá. Jediná věc, která vás může přivést ke čtení, je kniha nebo psaný text. Prvek, který bychom měli hledat, je zvědavost. Myslím, že děti by text neměl uspokojovat tím, že jim předkládá informace, ale jeho funkcí je budit zvědavost a hlad po dalším textu. Pakliže tohle příběh obsahuje a podaří se vám tak čtenáře nalákat, sám už potom neodejde.
Kromě čtení a zrcátek jsou tu věci jako odvaha. Odvaha představovat si, protože nic z toho, co si představíme, není ve fantazii špatně. To, že si dovolíme snít o blbostech. (usmívá se) Skvělou věcí pro rozvíjení fantazie je slovíčko kdyby. Pokud máte svoje kdyby, může se stát cokoli.
A tohle vlastně můžeme dělat s dětmi ve školce nebo v družině, nechat je kreslit, co kdyby…
Kdyby je vzácná věc, která nám dává sílu pro pohyb do budoucnosti.
Pro děti jsem napsala ještě Třaskavé pohádky aneb Malý chemický bestiář. Jsou tam pohádky a básničky, které jednoduchým způsobem osvětlují existenci chemických prvků. Knihu jsem napsala na Mendělejevovu počest. Vím, že s knihou mají zkušenost i předškolní děti z mateřských škol, které se díky ní a tomu, jak s knihou pracuje učitelka, mohou seznámit s tím, že jsou to právě chemické prvky, ze kterých je svět složen. Je to knížka pro chytré děti, aby byly ještě chytřejší. Pobaví se u ní i dospělí.
Na našem stopě je divoko zejména v noci, když usneme, jelikož veškeré stíny, které se přes den nacházejí pod věcmi a za nimi, se na noc přesouvají na strop.
Tereza Verecká se narodila v roce 1985. Je režisérkou, autorkou, dramaturgyní a dramatičkou. Její hry vyšly pod názvem Kamenná, divná věc… v nakladatelství Akropolis, dále pak v překladu do maďarštiny a srbštiny. Má na kontě několik rozhlasových her, textů a pohádek pro děti i dospělé. Působí mimo jiné v divadle BodyVoiceBand.
Foto Richard Klíčník
Ilustrace Mikuláš Podprocký
Těhotenství |
Dítě |