Děti s postižením potřebují individuální přístup

Péči tu nacházejí děti s těžkým postižením a podle ohromného zájmu ze strany rodičů se jim tak daří skutečně skvěle.

Ve speciální mateřské školce, kterou mnozí z nás znají prostě jako Štíbrovku, pracujete již 20 let. Co vás tam tehdy přivedlo?

Ve Štíbrovce, jak říkáte, pracuji přes 20 let, ale ve speciálním školství se pohybuji od maturity, tedy celý svůj pracovní život. Do prvního speciálního zařízení jsem se v roce 1981 dostala náhodou: tehdy každá maturantka obdržela od školského úřadu pracovní umístění a na mě vyšla speciální školka, o kterou mezi začínajícími učitelkami velký zájem nebyl. Problematika dětí s postižením mě zaujala, postupně jsem dálkově vystudovala speciální pedagogiku a poté řadu let učila v základní škole při nemocnici. Zřejmě mě to k předškolákům stále táhlo, takže jsem se v roce 1999 přihlásila ke konkurznímu řízení a poté byla jmenována ředitelkou Štíbrovky, jak školce říkáte. Začátky byly velmi specifické, mým hlavním úkolem bylo převést hospodaření celého zařízení do podmínek právní subjektivity. Po pravdě – valnou představu, co a jak udělat, jsem tenkrát neměla, ale řada zkušených ředitelek mi pomohla radou, za což jim jsem dodnes vděčná a „posílám to dál“.

Ve školce jsme se tehdy vystřídaly, i když na různých pozicích. Já jsem odtamtud odcházela jako učitelka na jiné pracoviště, vy jste se stala ředitelkou. Jak se školka za tu dobu proměnila?

Na tuto otázku těžko hledám odpověď. Jak se ve školce pohybuji denně, trpím provozní slepotou a změny hůře vidím. Ale je pravda, že modernizujeme a vybavujeme a obnovujeme stále něco. Zásadní proměnou školka prošla v roce 2012, kdy zřizovatel, jímž je hlavní město Praha, financoval kompletní rekonstrukci budovy a přístavbu nové části, díky které máme další třídu pro děti, čtyři menší místnosti pro individuální práci s nimi a důstojné prostory pro klienty speciálně pedagogického centra. Co však vnímám velmi znatelně, je proměna přístupu k dětem a způsob práce s rodiči. Pracujeme na respektujícím přístupu ke každému dítěti, hledáme cesty a ověřujeme metody, jak s kterým dítětem pracovat. Respektování ovšem neznamená bezbřehé rozmělňování hranic. Spočívá v maximálním přiblížení se k dítěti, v respektování jeho možností, zájmů a potřeb, a úzce souvisí s nastavováním pravidel a jejich dodržováním. Je jistě zřejmé, že by toto nebylo možné bez součinnosti všech zaměstnanců, od učitelky po kuchařku. Podaří-li se sjednotit školní práci s působením rodiny, jsou výsledky na rozvoji dítěte vidět velmi brzy a zřetelně.

V době, kdy jsem ve Štíbrovce pracovala, do třech z tehdejších čtyř tříd docházely v rámci obrácené integrace i zdravé děti nebo děti pouze s lehčím omezením, například zdravotním. Je ještě dnes reálné, aby k vám takovéto děti chodily, nebo je takový zájem ze strany rodičů dětí s postižením, že už to nejde?

Obrácená integrace byl vynikající koncept, jehož přínos nebyl dostatečně doceněn a bohužel byl právně znemožněn. Spočíval v praxi, která znamenala, že do třídy mateřské školy mohly být přijaty děti bez zdravotního postižení, a to v maximálním počtu jedné čtvrtiny všech dětí ve třídě. Děti se vzájemně obohacovaly – jedny se učily přirozenou nápodobou a příkladem, druhé se seznamovaly s jinakostí, učily se trpělivosti a respektu. Toto vše skončilo, tuším, se školským zákonem v roce 2005, a pak už bylo možné do speciálních škol přijímat výhradně děti se zdravotním postižením. S posledními změnami v právních předpisech se stala integrace téměř povinnou, maximálně protežovanou, což často překvapilo hlavní vzdělávací proud, který na děti se zdravotním postižením nebyl, ani nemohl být, dobře připraven. Někteří se sice domnívali, že právní změny přinesou s integrací, chcete-li inkluzí, konec speciálního školství, avšak praxe ukazuje, že mateřské školy speciální mají ve vzdělávacím systému důležité místo. Dokladem může být poslední zápis dětí, kdy se alespoň v naší mateřské škole poměr přihlášených vs. přijatých přibližuje přijímacímu řízení na prestižním gymnáziu.

Jakým dětem se ve Štíbrovce věnujete?

Snažíme se být školkou pro každé dítě se speciálními vzdělávacími potřebami. Ale zároveň zjišťujeme, že snaha má svoje limity, a tak se vracíme k původnímu záměru, s nímž byla mateřská škola před 60 lety zřízena, tedy především k dětem s mentálním postižením. Málokteré dítě má čisté mentální postižení, často se s ním pojí tělesné postižení a/nebo porucha komunikačních dovedností, či porucha autistického spektra. S těmito kombinacemi umíme pracovat. Má-li dítě přidruženou např. smyslovou vadu, zpravidla navazujeme spolupráci s příslušným SPC, jehož pracovníci nám pomohou nastavit vzdělávací podmínky, někdy i zapůjčí kompenzační pomůcky a podílejí se na tvorbě individuálního plánu. Třídy jsou smíšené věkově i co do stupně podpůrných opatření, záměrem je sestavit třídu tak, aby v ní dětem bylo dobře a aby pedagogové – učitelé a asistenti měli přijatelné podmínky pro práci.

Součástí speciální mateřské školy je i speciální pedagogické centrum. Co v současné době nabízí?

Pracovní náplň zaměstnanců speciálně pedagogického centra byla rovněž zasažena změnami v legislativě. Zatímco před 20 lety spočívala stěžejní část jejich činnosti v pravidelné přímé práci s dítětem, v individuálním poskytování náprav či v systematickém rozvíjení sociálních a komunikačních dovedností a administrativní práce tvořily přibližně jednu čtvrtinu celkového objemu práce, dnes se poměr přímé a nepřímé práce výrazně změnil. Speciální pedagogové i psychologové v SPC prošli rozsáhlým školením, jak v počítačovém programu správně zpracovávat doporučení a zprávy, zpracovávají tzv. doporučující posouzení, kterým se klient prokazuje při žádosti o přijetí do speciální školy, dále velmi podrobné doporučení podpůrných opatření, píší zprávy z psychologického či speciálně pedagogického vyšetření, zprávy z návštěv ve škole, poskytují informace orgánům péče o dítě, soudům, policii aj. Musejí se velmi dobře orientovat v platných právních předpisech. Permanentní sebevzdělávání je pro odvádění kvalifikované práce naprostou nezbytností. Přesto, anebo možná právě proto, spatřují velký význam v přímém kontaktu s klientem, snaží se napojit na něj a jeho rodinu a reagovat na jejich potřeby, úzce spolupracují se školami a komunikují s dalšími organizacemi, jejichž činnost může být klientovi prospěšná. Provázení klienta vzdělávacím systémem je pro pracovníky SPC stále klíčovou činností.

Je součástí školky stále ještě rehabilitace? Za mého působení byl velmi oblíbený bílý pokoj.

Bílý pokoj neboli snoezelen je nesmírně populární prostor, jehož jedinečné vybavení dětem zprostředkovává nevšední zážitky. V místnosti jsou rozestavěny různé předměty se světelnými, zvukovými a vibračními efekty, je zde podsvícený bazén s míčky, světelný závěs, lůžko s vyhřívanou vodou, vodní válec s plovoucími plastovými napodobeninami mořských živočichů, rezonanční kolébka a další prvky, které děti nesmírně zajímají, baví a těší.

Rovněž se nám podařilo vybudovat prostor pro „muzikohrátky“, kde jsou soustředěny prvky Orffova instrumentáře, velké bubny, píšťaly, pentatonické nástroje (vhodné kvůli ladění), boom whackers – barevné plastové trubičky aj. Jestli mají naše děti z něčeho opravdu velkou radost, pak je to právě hudba a rytmus.

Ve Štíbrovce je stále i sauna, že? Je o ni stále zájem?

Ano, saunu využívají všechny děti, které mají tuto otužovací aktivitu od lékaře povolenou. Roztápí se jednou týdně na 50–60 °C a vystřídají se v ní postupně všechny děti. Je zajištěn zvýšený přísun tekutin a celá procedura je zakončena příjemnou relaxací, mnohdy právě v bílém pokoji.

V současné době přicházejí mnohé děti se závažným postižením. Jak práce s nimi vypadá?

Většina našich dětí má čtvrtý stupeň podpory, mnohé i pátý, jejich zdravotní problémy se vyskytují v kombinacích, tedy vyžadují opravdu velmi vysokou podporu a stálou pozornost. Práce s určitou skupinou dětí spočívá v přebalování, krmení, některé děti mají tzv. PEG neboli tenkou sondu, jejíž jeden otvor ústí kůží břicha a druhý v žaludku a která slouží k příjmu speciálně upravené potravy, některým stravu mixujeme, jiné je třeba fixovat a polohovat, sedí ve speciálních židlích či skořepinách a na pobyt venku potřebují kočárek. Jiné mají velký problém se dorozumět, takovým dětem pomáháme podpůrným obrázkovým systémem, znakem do řeči a individuální péčí pro rozvoj komunikace. Pro děti s potřebou struktury je připravený program na rozvoj sociálních a komunikačních dovedností, doplněný vizuální podporou.

Určitě potřebujete kromě kvalifikovaných pedagogů i asistenty. Jak se vám daří je získávat?

Získat kvalitního asistenta pedagoga je výhra a mohu říct, že v tomto jsme dosud měli velké štěstí. Máme asistenty kvalifikované, někteří z nich studovali speciální pedagogiku, takže problematice velmi dobře rozumějí. Přítomnost asistentů ve třídách představuje skutečně velký přínos: učitelům poskytuje prostor pro jejich odbornou práci a dětem zajišťuje potřebný komfort.

Nabízíte nějaké programy i pro děti, které sice nechodí k vám do školky, ale potřebují nějakou speciální podporu?

Předmětem naší péče jsou především děti z mateřské školy, ale určitá nabídka je směřována i ke klientům SPC. Ti sice mají zázemí ve svých školách, ale často potřebují logopedii, nebo individuální rozvoj mentálních dovedností, nebo mají sociální problémy a pomáhá jim pobyt v bílém pokoji, a pro ně jsme tu také.

Jak vypadá váš ředitelský den. Co všechno musíte během něj stihnout?

Můj pracovní den myslím není ničím výjimečný: především administrativa, z menší části pobyt ve třídě. Hodně si zakládám na komunikaci s učiteli, s asistenty, s provozním personálem – snažím se mít se všemi zaměstnanci každodenní kontakt (ne vždy se to daří), vědět o starostech, radostech, úspěších i problémech, být dostupná, být tu pro ně. Mám ráda práci rozvrženou, ale často se dostaví nějaká neočekávanost. Např. včera jedno dítě rozsedlo brýle druhému dítěti a hned z toho byla pojistná událost, ke které bylo třeba sehnat kontakt na příslušnou osobu v pojišťovně, nastudovat řadu jejich pravidel a postupů, vyplnit formuláře, nafotit skutečnost a vše naskenované poslat. Takže původně naplánovaná práce šla stranou, toto bylo třeba upřednostnit. Jindy přijde telefonát či e-mail, který na sebe nabalí řadu dalších činností – a najednou se stmívá a já jsem v budově sama. Jak říkám – nic, co by jiný ředitel neznal. Stále se učím pracovat s časem, plánovat a hlavně neprokrastinovat!

K tomu, aby školka jako Štíbrovka pracovala co nejlépe, je potřeba dobrý a spolupracující tým. Jak to u vás vypadá?

Spolupráce, komunikace a otevřenost jsou hodnoty, na nichž naše práce a pracovní vztahy stojí. Z nebes nepadají, je za nimi dost práce a vždy, když se mi zdá, že „to máme v kapse“, postaví mě realita nohama na zem. Samozřejmě, že tým stmelují a profesně posouvají pedagogické i provozní porady, setkávání třídních týmů nebo pracovních skupin, ale v mých očích mají stejnou váhu i neformální aktivity, ať je účast určená všem, třeba společná večeře, nebo se sejde úzký počet kolegů, aby si např. u kávy promluvili o možnostech, kam dál a jak směřovat svoji třídu, jaké materiální vybavení by zkvalitnilo jejich pracovní prostor a podobně. Myslím, že už mě prokoukli, takže se vzniklým problémem zpravidla rovnou přijdou i s návrhem řešení, na němž se pak ve skupinách podílejí. A právě lidé v takto účelově vzniklé skupině si samostatně rozdělují práci, komunikují, kontrolují se navzájem a posilují tak celkovou spolupráci všech pracovníků.

Máte zajištěnou supervizi?

Možnosti supervize v současné době využívá tým pouze jedné třídy. V minulosti jsme všichni prošli úvodním proškolením, aby si pracovníci byli jistí, o co v supervizi běží, že to je sice nástroj řízení lidských zdrojů, ale rozhodně nespočívá v „donášení ředitelce“. Poté některé týmy do supervize šly a léta ji pravidelně využívaly, nyní tato možnost trochu stagnuje, ale víme o ní, jsme v procesu hledání vhodného supervizora.

Když se ohlédnete za svými dvaceti lety ve školce, čeho si ceníte, co se vám podařilo?

Samozřejmě mám radost, když projdu budovou nebo zahradou, že vidím kvalitní a účelné vybavení. Jsem však zaměřená především na lidi a na vztahy, o ty mi jde především. Podařilo se vytvořit tým vzdělaných lidí, kteří jsou schopni samostatně uvažovat a s nadhledem řešit vzniklé situace. Naše pracovní skupiny dobře komunikují a spolupracují, sdílejí zkušenosti. Považuji za velmi důležité, že i nepedagogičtí pracovníci tzv. táhnou s námi pedagogy za jeden provaz, že i jejich středem pracovního zájmu je dítě. Cítím uspokojení, když se dnes a denně přesvědčuji, že se na každého z nich mohu spolehnout.

Šla byste do toho znovu?

Rozhodně ano. Je to práce, která má smysl.

Proč jste si vybrala práci speciální pedagožky?

Zpočátku jsem se domnívala, že osoby se zdravotním postižením potřebují pomoc ve smyslu: podej – zavaž – nakrm, a v té rovině jsem se profesně viděla. Původní představa vzala rychle za své, brzy jsem pochopila, že nejde o péči jako takovou, že mnohem větším přínosem je přístup v intencích myšlenek profesora Zdeňka Matějčka, tedy připravit podmínky tak, aby činnost zvládlo dítě samo. V závislosti na stupni postižení samozřejmě existují jistá omezení, ale hledat nové cesty a ověřovat nové přístupy je přesně to, co mě na práci speciálního pedagoga zajímá a těší.