Jak připravit dítě na vstup do školy

Podle psycholožky Lenky Šulové dítě primárně vychovává jeho rodina. Instituce, které rodině pomohou nebo kompenzují rodinu nefunkční, jsou podle ní jistou nadhodnotou, ale v procesu socializace jsou pro dítě klíčovými osobami jeho rodiče.

Prof. PhDr. Lenka Šulová, CSc., vystoupila na každoroční členské schůzi české sekce organizace OMEP s přednáškou, která se zaměřuje na téma, jež pálí většinu mateřských škol. Rodiče od nich totiž očekávají, že jejich dítě připraví na školu, a ke své roli v této oblasti se příliš nehlásí. „Předškolní instituce jsou důležité proto, že se v nich dítě setkává s vrstevníky, ale já naprosto odmítám, aby do této oblasti paternalisticky vstupoval stát a chtěl, aby děti byly nějak přezkušovány. Povinné zařazování předškolních dětí do zařízení vnímám jako ukradení jednoho roku života. Mělo by být na vůli rodičů, kolik hodin a jak často dítě ve školce bude. Škoda, že tomu tak není,“ říká Lenka Šulová.

Školní zralost

S otázkou školní zralosti jsou pedagogové mateřských škol konfrontováni poměrně hodně. „Musíte rozhodovat, zda je dané dítě třeba ‚přezkoušet‘ ze školní zralosti, nebo ne. Z mého pohledu je skutečně hodně dětí podrobováno zkoušce školní zralosti, přičemž z hlediska analýzy populace dochází k tomu, že ‚prozkoušení‘ potřebuje asi šest procent populace. Přitom momentálně odklady školní docházky tvoří zhruba 21 procent daného populačního ročníku. Rozdíl je tvořen dětmi ambiciózních rodičů, dále rodiči, kteří do věci vstupují ze svých osobních zájmů, aby si vytvořili určité životní milieu, a dítě proto zbytečně zadrží v předškolním zařízení a nepustí ho dál. Dítě přitom potřebuje výzvy,“ tvrdí prof. Šulová. Dodává, že řadě dětí neúspěch, který po určité období zažijí, vývojově prospěje. „V současnosti je ale tendence vše umetat, aby to bylo ‚v normě‘.“ Co všechno se skrývá pod pojmem školní zralost? „Do první třídy vstupují děti na velmi široké věkové škále. Děti, mezi nimiž je rozdíl 17 měsíců věku, se mohou dostat do téže třídy. A víte, jak v tomto přechodovém období hraje roli každý měsíc. Je potřeba si uvědomit, že v první třídě jsou velké interindividuální rozdíly, nastoupí tam různě zralé děti. Nikomu z nich se ale celkem nic nestane, protože první třída není hnána výkonovou ambicí, ale jde v ní o to, aby se děti aklimatizovaly a aby se naučily odkládat své potřeby. Je třeba, aby se vybalancovaly různé děti z různých rodin,“ uvádí Lenka Šulová. „Navíc jsou tu obrovské intraindividuální rozdíly. Z praxe známe děti, které jsou nesmírně šikovné po motorické stránce, ale nepromluví, nebo mluví velice špatně. Nebo se jim daří v sociálních vztazích, ale po pohybové stránce jim to nejde,“ konstatuje.

„Vede se velká debata o tom, zda jsou všechny diagnostické nástroje, které psychologové v současné době používají, vhodné. Všichni tyto nástroje již znají, často se s dětmi nacvičují, což nedává smysl,“ tvrdí prof. Šulová. „Za chybu považuji i programy obohacování vývoje, které jsou dnes mateřským školám nuceny. Ambicióznímrodičům nestačí, že děti jsou osm hodin v předškolním zařízení, ale ještě chtějí angličtinu, keramiku apod. Dítě v předškolním věku ale potřebuje volný čas, tepláky a být v přírodě, mít možnost pohybu. Potřebuje kolem sebe mít hodné lidi a to, aby mu někdo dal najíst, ale žádné velké strukturování času nevidím jako tak strašně důležité,“ míní Lenka Šulová.

Důležitá přechodová období

Lenka Šulová v souvislosti s připraveností dětí na školu zmiňuje i tranzitorní neboli přechodová období v životě dítěte. „Když čtete jakékoli odborné publikace týkající se vývojové psychologie, zjistíte, že se téměř všichni autoři shodnou v tom, že důležitým vývojovým zlomem je přechod dítěte z předškolní instituce do školy. V tomto období skutečně dochází k významné kvalitativní změně kognitivních struktur.

Ortopedi zmiňují, že v tomto období dochází ke změně růstu dlouhých kostí a chrupavčitých tkání, imunologové zase mluví o tom, že proměnou prochází imunitní systém dítěte.

Nástup do školy je z mého pohledu velmi významným životním zlomem a musíme s ním takto pracovat,“ říká Lenka Šulová.

Jak se od sebe liší předškolní dítě a malý školák? „Předškolák by si měl především hrát, a to tak, jak chce. Hra by měla tvořit základní program jeho dne, zatímco ve škole již jde o řízený výkon. Tam už by se dítě mělo soustředit na to, co mu ‚vnutí‘ jiná autorita. Předškolní dítě by mělo pobývat především ve volném společenství vrstevníků, což zdůrazňuji. Dnešní předškolák totiž vůbec nemá možnost trávit čas s vrstevníky víceméně bez dohledu, třeba na zahradě nebo v parku. Předškolní děti se potřebují naučit vymezovat se vůči vrstevníkům, prosadit se. Potřebují si vyzkoušet různé role. ‚Jednou jsem na někoho hodný, a jindy je někdo hodný na mě, chvíli se dělím, a pak něco ostatním seberu, chvíli si se mnou hrají, a pak mě ze hry vyhodí…‘ Děti to potřebují zažít bez kontroly dospělých. Pokud to nezažijí v tomto správném věku, vůbec se nenaučí přirozeně komunikovat mezi vrstevníky a pořád jen čekají, že rozhodovat za ně bude autorita.

Stanou se pasivními, nedokážou si samy nic domluvit normální cestou, ztratí schopnost adekvátně komunikovat. Ve škole pak hned chodí za učitelem, žalují, přitom v předškolním věku se to mohou úplně přirozeně naučit. Sama si myslím, že bychom děti měli nechat, aby se i praly,“ směje se Lenka Šulová.

Lenka Šulová také říká, že až ve školním věku děti začne zajímat, jak věci dělá jejich soused v lavici. „Až tady si všimnou, že někdo hezčeji píše nebo lépe čte. Až zde děti začnou samy sebe hodnotit ve vztahu k ostatním. Předškolní dítě je v kontaktu především se širší rodinou a pedagogy mateřských škol bere také spíše jako svou rodinu, zatímco po nástupu do školy se musí podřídit autoritě, která nemusí být zrovna přátelská. Může se stát, že si s učitelem ‚nesedne‘, a přesto si myslím, že něco takového by rodiče neměli hned řešit a dítě vzít na jinou školu, ale měli by se snažit mu vysvětlit, že i učitel může být třeba unavený, a že dítě musí akceptovat i cizí, nepřátelskou autoritu,“ doporučuje Lenka Šulová. I tohle je podle psycholožky důležitá zkušenost pro život.

Lenka Šulová se obává, že předškolní instituce svou strukturovaností času život předškolního dítěte trochu komplikují. „Dítě předškolního věku je plně centrované na svoje pocity. Když je smutné, zuří, že někdo jiný se směje. A když je smutná maminka, myslí si, že když jí setře slzy, bude už veselá. Když učitelka říká něco nepříjemného, děti jí někdy jdou ‚zacpat‘ pusu a myslí si, že pak to nebude platit. Až v době nástupu do školy u dítěte proběhne proces decentrace a dítě si dokáže představit, že je sice smutné, ale ostatní děti jsou veselé. Dokážou zachytit více perspektiv.“ Profesorka Šulová zmiňuje i to, že předškolní dítě konfabuluje.

„Proč to dělá? Protože si potřebuje pro sebe vytvářet realitu, která je pro něj pochopitelná. A pokud je pro něj těžko uchopitelná, dovymyslí si ji. Setkám se třeba s dítětem, které mi vypráví, co zažilo v neděli s tátou, a pak se dozvím, že tatínek s nimi už půl roku nežije.

Dítě potřebuje někoho, kdo mu pomůže rozlišit realitu a fikci,“ tvrdí Lenka Šulová. Dodává, že dnes, kdy děti sedí u počítačů, je to ještě těžší než dříve.

Příprava dítěte na školu

Přípravu na školu můžeme podle Lenky Šulové z didaktického hlediska rozdělit na tři roviny. „Jedna je dlouhodobá. Dítě podle mého názoru připravujeme na školu už tím, jak mu rozvíjíme motoriku a jak přiměřené podněty z okolí má. Dnes je velký problém v tom, že se rodiče tak snaží, aby dítě prospívalo, že ho úplně zahltí podněty. Hračky jsou výrazně barevné, vydávají spoustu zvuků apod., přitom si myslím, že stačí jedna dvě hračky, které v dítěti provokují nějakou jeho aktivitu. Patří sem také posilování autonomie a seberegulace. S dítětem se dnes zachází jako s nějakým pasivním pytlíčkem, který budeme přenášet z kroužku na kroužek, a je mu dáno jen velmi málo prostoru k tomu, aby se samo rozhodovalo. Nestává se, že by rodiče o víkendu dítě oblékli a řekli mu, že jdou třeba plít růže a ono si má dělat, co chce, obstarat si zábavu. Dát dítěti volný čas, nechat ho lelkovat, to je strašně důležité. Dnes má dítě spoustu podnětů, které je potřeba také zpracovat,“ doporučuje Lenka Šulová. „Děti mnohem častěji než my dospělí potřebují, aby jim ostatní dali pokoj,“ dodává. K dlouhodobé rovině patří i předávání žádoucích modelů chování. „O to se staráme všichni,“ zmiňuje prof. Šulová. „Všichni se snaží být svým dětem dobrými modely, ale mnozí dospělí neposkytují dostatek času k tomu, aby je děti mohly vidět v normálním životě.“ Patří sem i dostatečný kontakt s vrstevníky. „A do toho podle mého názoru rodiče také vstupují příliš často. Přitom i špatná zkušenost je užitečná.“

Další, střednědobá rovina obnáší budování pozitivních postojů ke škole. „Nesmíme dítě školou strašit. Rodiče by dítěti měli vyprávět o tom, jak sami byli školáky, co jim šlo a co jim nešlo. Patří sem i rozvíjení zvědavosti. Děti by se neměly utnout, když mají období charakterizované slovem ‚proč‘, ale měli bychom s nimi pokračovat až tam, kde mají chuť získávat odpovědi. Domnívám se, že se dnes hodně opomíjí společné čtení a myslím si také, že si mnozí rodiče myslí, že čtení lze nahradit sledováním televize. Tohle ale vůbec není pravda, protože pokud se díváme na nějaké médium, je nám už všechno předloženo, kdežto když si čteme, pracuje vlastní fantazie naplno,“ zmiňuje Lenka Šulová. „Když se dítě dívá na televizi, musí se podřídit danému tempu, kdežto když mu rodič čte, může ho zastavit u každého slova, kterému nerozumí, nebo se s ním může bavit o tom, jak by to mohlo dopadnout jinak.“ Lenka Šulová zdůrazňuje i rozvoj smyslových analyzátorů a nákup hraček stimulujících školu. „Podstatný je způsob zápisu do školy. Rodiče dnes na děti přenášejí svou nervozitu, dělají, jako by první třída byla středobod světa. Sama si myslím, že dítě by mělo mít školu blízko, aby do ní mohlo samostatně chodit pěšky. Škola je důležitý zlom v samostatnosti a dítě by mělo dostat od rodičů důvěru, že si poradí.“

Do krátkodobé roviny pak patří vyladění situace před nástupem do školy. „Hodně dětí do školy nastupuje až po začátku školního roku, protože rodina se vrací z dovolené, nebo se domů vrátí v noci před prvním školním dnem. Tohle ale není dobré. Všichni víme, jak funguje skupinová dynamika, že dvojice se tvoří první hodiny po nástupu do školy. S dítětem, které už chodí do školy, by se měl zavést jiný režim, například spánkový nebo stravovací. Také by se mělo připravit pracovní prostředí pro nového školáka. Dítě by mělo mít svou skříňku, může si ji i samo vymýt a nachystat, mělo by i v rodině získat status školáka a rodiče by ho měli podpořit ve vědomí, že školu zvládne,“ doporučuje Lenka Šulová.

Adaptace dítěte na školu

Jaké úkoly na dítě čekají? Na co se dítě musí adaptovat? „Přichází naprostá změna denního režimu. Dítě je nuceno se soustředit 45 minut v kuse, proto je opravdu hodně unavené.

Ideální je doma změnit aktivitu, jít si s dítětem zaplavat, pustit ho ven, nechat ho si hrát. Dítě by také mělo dostat nějaká privilegia. ‚Když jsi ten školák, začneš už dostávat kapesné a můžeš chodit spát o něco později.‘ Dítě by mělo v každém případě dostat příležitost zažít úspěch. Je potřeba, aby se rodiče dokázali na své dítě podívat střízlivě a pochválili ho, byť třeba za to, že nic nezapomnělo nebo že má v pořádku tašku,“ radí Lenka Šulová. Důležité je také pomoci dítěti prožít negativní zážitky. „Hodně záleží na kvalitě vztahů rodičů a dítěte, protože některé děti řeknou rodičům úplně všechno, co se dělo ve škole, a jiné neřeknou nic. Tohle ale mateřská škola neovlivní.“

Jak vypadají adaptační obtíže po nástupu do školy? „Objevují se poruchy spánku a stravování, extrémní úzkost a různé návyky, jichž je možné si všimnout, třeba že dítě se nedívá dospělému do očí, kroutí si vlasy, štípe se apod., což vypovídá o vnitřní tenzi. Objevují se také negativní kontakty s vrstevníky. Řada dětí tím hodně trpí, ale nikomu to neřekne. Tohle by si měl ohlídat učitel v první třídě. Objevují se také komunikační problémy,“ zmiňuje Lenka Šulová.

Řada dětí se těžce vyrovnává s nezvyklými způsoby chování. „Je v rodině takovou ‚květinkou‘, že když se mluví hlasitě nebo sprostě, trpí a nedokáže zpracovat, když vidí, že se dvě děti rvou. Proto si myslím, že by dítě před nástupem do školy mělo navštěvovat mateřskou školu. Tohle všechno by si mělo odžít v předškolním věku, aby se naučilo adekvátně reagovat, což většinou neumí. Neadekvátní reakce totiž mohou vést k tomu, že dítě bude šikanováno,“ upozorňuje psycholožka Šulová. „Ve školním věku jsou totiž děti v etapě naivního realismu. Vyžadují, aby všichni byli stejní, a jakoukoli jinakost nesou nelibě.“

Lenka Šulová svou rozmluvu uzavírá postřehem, že to, jak dítě bude školu zvládat a jak se s ní vyrovná, záleží hodně na přístupu jeho rodičů. Budou-li úzkostní, přenesou svou úzkost na dítě. V tomto smyslu bychom tedy měli i nyní, v posledních měsících školního roku, působit na rodiče budoucích školáků. Sami víme, který rodič je úzkostnější, a můžeme se jej tedy snažit nasměrovat k pohodovějšímu a pozitivnějšímu přístupu. Rady typu „hoďte to za hlavu“ nemají smysl, spíše je dobré rodiče povzbudit v tom, že spolu s dítětem školu zvládnou.