Jak čelit drogám

Příčin, proč jsou drogy mezi mláděží tak rozšířené, je mnoho a většinu z nich budeme těžko ovlivňovat. Nic neuděláme s tím, že naše země je uprostřed Evropy, což je pro obchod s drogami výhodné. Asi ani s tím, že jsou dnes na děti kladeny obrovské nároky vlastně již od předškolního věku, že stoupá nezaměstnanost mezi mláděží a je čím dál těžší najít uplatnění, k situaci nepřispívá ani všeobecná oblíbenost spíše pasivního stylu zábavy.

Co můžeme ovlivnit výchovou

Přesto mnoho podstatného ovlivnit můžeme. Jen na nás záleží, vychováme-li z dětí silné jedince, schopné čelit eventuálním nezdarům, anebo bojácné a nesamostatné lidičky, kteří využijí každé příležitosti, jak se vyhnout zodpovědnosti.

Začít je potřeba již u nemluvňat. Nejměnší děti nejcitlivěji vnímají, zda jsou svým okolím přijímány a milovány, vytvářejí si základní pocit vlastní sebehodnoty.

Aby díte mohlo sbírat zkušenosti, potřebuje, aby mu bylo dovoleno dělat věci samo (což také dává většinou vehementně najevo). Smůla je, když rodič nemá dost času nebo trpělivosti. Děti se nejvíce naučí metodou pokusů a omylů, a přiměřené nezdary je posilují. Již nejmenší děti většinou sledují cíl tak dlouho, dokud jej nedosáhnou. Tuto vlastnost můžeme velmi snadno potlačit, když budeme dětem všechno usnadňovat a přistrkovat. Připravíme ho tak o pocit, že život je jedno velké dobrodružství a že stojí za to žít. Nadšení z vlastního žití je totiž proti závislostem všeho druhu asi tou nejlepší prevencí!

Volnost a svoboda

však není to samé jako nezájem a bezvládí. Dítě samozřejmě potřebuje vypěstovat si respekt k určitým pravidlům, která mají být jistá, jednoznačná a předpokladatelná. Možnost spolehnout se na určitý řád v rodině i ve škole, znamená pro dítě bezpečí - pokud to ovšem nespočívá pouze v tom, že musí neustále dělat, co po něm zrovna někdo chce. Dítě pochopí, že jsou věci, které se prostě dělat nesmějí, když mu to sdělí rodič, který je autoritou, a bude na tom nejen trvat, ale hlavně se sám podle toho chovat.

Osobní příklad

Dítě se učí napodobováním dospělých. Vidí-li opakovaně, že si rodič bere léky, aby zvládl nějakou obtíž, že se jde opít, kdykoli se doma pohádá, ano si zapálí cigaretu, aby zvládl svoji nervozitu, nemá pak k podobnému chování daleko. Chovají-li se rodiče odpovědně k různým návykovým látkám, k nimž samozřejmě patří i cigarety a alkohol, je to samo o sobě pro dítě dobropu ochranou.

Důvěra

"Matka šílela, (...) ale nic nezmohla. Obrátila mi pokoj vzhůru nohama, aby našla trochu trávy, kterou mi pak s brekem vyčítala. bylo to směšné. V té době jsme byl už půl roku na héru. Vlastně bych ji byl docela rád požádal o pomoc, jenomže jí se nedalo nic říct."

David, 20 let (4 roky na heroinu)

Budete-li mít důvěru svého dítěte, máte velkou šanci, že se dozvíte hodně o všem, co prožívá, co je zajímá, co je trápí. Ztratíte-li jeho důvěru, budete jenom bezmocným divákem. Získat a uchovat si důvěru vlastního pubertálního potomka, je nelehký úkol, ale nikoli nemožný. Někdy stačí jen naslouchat a snažit se chápat, místo kázání, vynucování slibů a nerespektování soukromí dítěte. K tomu někdy dochází, když se rodič ze strachu snaží objevit důkazy nežádoucího chování.

Jak poznat problém s drogou a jak zasáhnout

Především je nutné svoje dítě dobře znát. Jen tak můžete včas postřehnout, že něco není v pořádku. První signály bývají velmi nenápadné a navíc těžko odlišitelné od přirozených povahových vlastností. Jde především o zvýšenou náladovost, podrážděnost, výbuchy vzteku nebo zase lítostivot.

Dospívající se přestává zajímat o věci, kterými se předtím intenzivně zabýval, mění se kamarádi. Většinou ztrácí sdílnost, rodičům se spíše vyhýbá stejně, jako hovorům o škole, trávení volného času, budoucího zaměstnání apod.

Slovník mladého eťáka je poměrně chudý, to ovšem záleží i na stupni dosaženého vzdělání, povaze a inteligenci. Známkou by mohlo být časté používání takových slov jako "naprosto", "absolutně", "vůbec" apod., avšak i to se španě odlišuje od běžné mluvy dospívajících.

Alarmující je, když se dospívajcíí začně potulovat po večerech nebo dokonce po nocích a na otázky, kam to vlastně chodí, odpovídá vyhýbavě. Když se pozdní příchody množí, dítě zanedbává svoje povinnosti, když většinu času, co je doma, prospí (po nějaké době ztrávené na stimulátorech, se tělo vyčerpá a potřebuje si odpočinout), když je vystrašené nebo se chová nezvykle agresivně.

Za pozornost stojí i to, když s emnoží telefonáty, v nichž se nikdo neozývá, kdyžsluchátko zvedne rodič, když k vám přestanou chodit staří kamarádi dítěte a ti noví se vaší rodině vyhýbají.

Kdy je problém vážný

Pro dítě i dospívajícího je přirozrené experimentovat se vším, co je potkává. To, že u něj najdete marihuanu, nebo když se přizná, že to zkusil, ještě neznamená závislost. Není samozřejmě vhodné děti v takových experimentech podporovat, ale nedsnažte se získat sliby a záruky, "že to bylo naposledy" apod. Ani křikem, výhružkami bevo vyčítáním nic nespravíte.

Obecným znakem závislosti je kromě výkyvů nálad také obsesivní myšlení na vše, co souvisí s drogami. V důsledku toho se dotyčný dostává do propadu v ostatních oblastech života - sociální, pracovní a v neposlední řadě i v oblasti zákona.

O závislosti na drogách mluvíme tehdy, dochází-li ke zvyšování tolerance na drogu, objevuje-li se tělesný abstinenční syndrom při jejím vysazení, má-li jedinec silné přání nebo jestliže pociťuje nutkavou potřebu brát drogu i tehdy, když mu evidentně dělá problémy, když si aplikuje drogu s očekáváním úlevy a když stále více zanedbává ostatní příjemné činnosti a zbavy.

Problém drogy

se však zdaleka netýká jen toxikomana samotného. Postihuje chtě nechtě celé příbuzenstvo. Především rodiče se topí v nic neřešících úvahách a jsou zavaleni pocity viny. Většinu energie věnují na vysvětlování, obhajování se, vzájemné vyčítání, nebo dokonce k úplnému potlační jakéhokoli pocitu - nejen viny. A tak droga kontroluje i jejich životy.

Rodiče toxikomana, resp. jejich vztah k problematickému potomkovi, procházejí určitým vývojem. Zpočátku odmítají uvěřit, že se to stalo právě jim, pak se vztek obrátí směrem k dítěti a následně toho litují. To se může opakovat několikrát a závislot se zatím dále prohlubuje. Rodiče se rádi nechávají ukolébat zdánlivým zlepšením, a tím více pak propadají zoufalství, když jsou konfrontováni se skutečným stavem. Otcové se mnohdy rozhodují k totálnímu rozchodu s dítětem, zatímco matky svému milíáčkovi dále poskytují přísun financí a potravin. Dohromady tedy nejsou schopni žádné skutečné akce. Jedině smíření se situací taková, jaká je, můževést k uvědomění si skutečných možností a snad i k úspěchu.

Pro takto postižené rodiče existují při kontaktních centrech, která se zabývají drogovou problematikou, rodičovské skupiny, kde se mohou o své trápení podělit s ostatními a poučit se z jejich zkušeností.

Léčba

toxikomanů je zdlouhavá a komplikovaná. Existují různé způsoby a formy odstupňované víceméně podle hloubky a délky tvání závislosti. Charitativní instituce azylového typu pečují o ty, kteří nejdsou schopni podstatné změny životního stylu. Kontaktní centra jsou vhodná pro závislé, kteří nejsou ochotni k systematičtější práci - usilují hlavně o navázání kontaktu a zabránění největším postižením.

Detoxifikace se provádějí v psychiatrických léčebnácch a jsou provázeny krátkodobou psychoterapií s cílem motibvovat pacienta k abstinenci a nástupu ústavní léčby. Ústavní léčení trvá od několika týdnů po několik let - záleží na schopnosti a motivaci pacienta. Obvykle probíhá v terapeutické komunitě s multidisciplinárním týmem.

Postoj k léčbě

Postoj toxikomana k léčbě se vyvíjí tak, jak rostou jeho informace o tom, co se s ním špatného děje. Nejprve popírá, že má vůbec nějaké problémy - a už vůbec ne s drogou. Pak popírá, že potřebuje pomoc odborníka, určitý druh léčby, smlouvá.

Motivaci pacienta k léčbě komplikuje paradoxně naše úsilí o minimalizaci škodlivých následků, protože teprve až droga přestane být "všedávající" a začne být pociťována jako něco, co brání a svazuje, je možné, aby došlo k zásadnímu rozhodnutí něco změnit - a to je pro léčbu podstatné.

Rodiče mají vlastně jedinou možnost. Nastolit fungující pravidla a dbát na jejich důsledné dodržování včetně sankcí. A neměli by zapomínat pečovat taky sami o sebe a žít svůj běžný život. Jedině tak si mohou zachovat dost síly a nepropadat předčasně beznaději.