Citová ordinace: Můj muž je nespolečenský samotář

Už šestnáct let žiji v manželství, ale sílí ve mně pocit, že můj muž, profesí ajťák, je nějak narušený. Moje kamarádky mu přezdívají „schizoidek“. Je to strašný samotář, vůbec netouží po jiných lidech, do společnosti chodím sama a k nám domů na návštěvu s výjimkou blízkých příbuzných také skoro nikdo nechodí, manžel lidem není příjemný. Není divu, je krajně nespolečenský, když mluví, je hodně kritický nebo mluví jen o počítačích, téměř není možné se k němu přiblížit. Stokrát jsem od něj chtěla odejít a stokrát jsem zůstala, kvůli dětem (máme syna a dceru, 14 a 12 let) a také kvůli tomu, že pořád asi doufám, že se změní (mívá světlejší chvilky, ač je jich málo). On měl velmi těžké dětství, vyrostl s bezcitnou matkou, s níž se přestal stýkat, jakmile dospěl. Po praktické stránce jako manžel i otec funguje, tváří v tvář dětem dokonce projevuje i city. Vůči mně je ale povětšinou chladný, naše manželství je stereotyp, připadám si citově podvyživená… Jak poznám, má-li to divné chování dané okolnostmi dětství, takže by to nějaká psychoterapie mohla třeba spravit, nebo má-li vrozenou poruchu osobnosti, s níž nenadělám nic?

Vážená paní, jste obětí běžně rozšířeného omylu, že když je něco získané v dětství, pak by to psychoterapie mohla spravit, ale že s vrozenými poruchami se nedá dělat nic. To je s prominutím naprostý nesmysl.

Porod není až taková pecka, aby dělila události na vratné a nevratné. Kdyby Vašemu manželovi přejel parní válec nohu, tak byste také nic podobného netvrdila.

Přejetá noha by sice vznikla až v pozdní dospělosti, přesto není žádnou léčbou vratná. Zcela analogicky, pokud vašemu muži přejela hlavu bezcitná matka, proč předpokládat, že něco takového by mělo být terapií vratné? Dost pravděpodobně nebude.

Tuto chybnou úvahu si nemusíte vyčítat, stejně nesmyslné úvahy se točí i okolo homosexuálů. I tam panuje lichá domněnka, že kdyby homosexualita byla získaná až za života člověka, že by pak byla ovlivnitelná nějakou reparativní terapií. Možná ano, ale dost možná taky ne. Žádná taková logika totiž neexistuje, a to ani naopak, protože přeci umíme léčit mnoho jiných poruch, které jsou nepochybně vrozené.

V psychologii většinou, i když známe diagnózu, nevíme, jestli daná porucha nakonec bude léčitelná či vratná a do jaké míry se nám to při terapii povede. Proto se to musí vždy vyzkoušet. Když se to povede, tak „sláva hurá výletu“. Když si vylámeme zuby, pak je třeba smířit se s faktem, že to nejde, nebo že to prostě jen neumíme. Což pro nás v praxi znamená to samé.

Pro naši identitu je důležitá vzpomínka, že jsme se o to důkladně pokusili. Proto je dobře, že jste udělala vše, co bylo ve Vašich silách, abyste manžela změnila. Zkusila jste vlastní nápady, nápady kamarádek, teď zkoušíte psychology. Ano, je třeba to udělat. Pokud to přesto nikam nepovede, pak je nutné se zastavit a přestat s marným počínáním. Když se Vám přesto bude po muži stýskat nebo Vám bude svědomí – Bůh vyčítat, že jste se od muže distancovala, tak můžete říci: „Já přece vyzkoušela všechno. Od vlastních nápadů přes kamarády až po psychology. Co víc jsem měla dělat?“ Nebo můžete promlouvat sama k sobě: „Já vím, že se ti stýská a že bys ho chtěla, ale víš sama, že jsi zkusila vše, co bylo v tvých silách...“ Podobné návaly výčitek, ať je jejich mluvčím ve fantazii kdokoli, jsou totiž jen zdegenerované stýskání a projev nenaplněné touhy po funkčně neexistujícím muži. Když už trpíte, měla byste mít jistotu, že ne vlastní vinou.

Jinak schizoidita je termín, který se rád plete s jinými: schizotypní a schizotypová porucha osobnosti. Nicméně v tomto případě mají možná Vaše kamarádky pravdu. Popis se podobá schizoidní osobnosti. U schizotypní poruchy se totiž objevují bizarnosti, iluze a celkově se podobá schizofrenii, tzn. chorobě charakterizované bludy a halucinacemi a jinými poruchami myšlení. Váš manžel nemá poruchy myšlení, ale především problémy s city vůči Vám a dospělým lidem. Dětem se umí přiblížit i se citově otevřít. Tato citová výběrovost by opravdu nasvědčovala, že se jedná o trauma z dětství. Pokud tedy může cokoli pomoci, pak jedině pohodové prostředí, kde na něj nikdo netlačí, nikdo mu nic nevyčítá, kde je svět přehledný, předvídatelný a kde každý problém má v principu řešení.

Tento ráj na zemi existuje a jmenuje se počítače, ne žena. Ženy mají zpravidla na muže mnoho nároků a navíc jim chybí tlačítko Power.

Když zjistíte, že neumíte muže změnit, pak byste měla přestat na něj tlačit.

Jinak se budete podobat zahradníkovi, který si na zahradě zasadil krásnou jabloň, jenže vyrostla a ukázalo se, že je to ořech.

Teď se zahradník vzteká, kope do ořechu a v pomologické poradně zjišťuje, jak na ořech naroubovat Star Crimson nebo jinou odrůdu jablek. Můžeme se podivovat, jak si někdo může splést jabloň s ořechem, jenže co je u zahradníka takřka nemožné, je v partnerském soužití naprosto běžné.

Partnerská volba bývá tak chybová, že je to až k neuvěření.

Zůstanu-li v příměru, na Vašem ořechu je nejdůležitější, že ho mají rády děti. Tak jim ořech nechejte a sama si zařiďte život jinak. Tím vám ale nedoporučuji rovnou nevěru. Zejména ne jako pomstu ořechu za to, že je ořech...

S úctou

Jeroným Klimeš