O pracovním procesu

Když jsem skoro po roce a půl vytáhla ze skříně diktafon, měla jsem pocit, že jsem ho ještě nikdy neviděla. Bože, jak se to zase ovládá. Poslechla jsem si kus kazety, která ještě byla zasunuta:" Kdybychom na vědu nedávali jeden rok peníze a šli raději zametat ulice, tak to možná i pro hospodářství bude lepší. Další rok také, možná i třetí rok, ale za deset let klesneme na úroveň Ugandy," nesla se vážná slova vědce z diktafonu a já vzpomínala.

Na dobu, kdy jsem věděla, jak ovládat počítačové programy, hlesnout pár základních vět v nějakém jiném jazyce a během půl hodiny doběhnout na místo rozhovoru a vymyslet námět hovoru. Ha, ha, dneska jsem dobrý týden měla rozepsán papír s otázkami a během otáčení karbanátků si běhala poznamenat vznosné myšlenky. Tak na výši asi nebyly, zvláště, když tím člověka, s kterým mluvíte dostanete do transu. No, nepovedlo se.

Den před schůzkou jsem se rozhodla, že je nutné vyměnit mou tašku (velikostí vhodnou pro stěhování nábytku) za něco decentnějšího a odpovídajícího pracovnímu procesu. Nevím, jak mohu působit profesionálně, když doba strávená v zaměstnání je mizivá proti pěti letům, kdy mám praxi s přebalováním desetikilového zmítajícího se dítka. Shrnu to - musela jsem vypadat jako matka, která si právě odskočila od plotny.

Zvláště, když jsem si připravovala oblečení, hodinu vybírala před zrcadlem a nakonec rozhodla pro jediné černé kalhoty, které vlastním. No, ke kočáru opravdu nepotřebujete minisukni a lodičky na kramflíčku tak tenkém, až se tají dech. Naopak. Zvykla jsem si na kalhoty, do kterých se smí kterékoli dítě víceméně utřít, obejmout mě bez ohledu na stav svých dlaniček či do boku klidně zapřu kočárek s kolečky padajícími pod tíhou bláta. Dokonce i věc jako je žehlička, mé oblečení už opravdu nezná. Snad právě proto…

Rozhodla jsem se oblečení si přežehlit (že já to dělala…). Během chvilky (spíše setiny vteřiny) mi hlavou proběhlo - musím dát pozor, abych si ty kalhoty nespálila. Bylo pozdě, než tato myšlenka dozněla, už jsem oddalovala žehličku od kalhot, kde se skvěl méně povedený odraz žehlicí plochy. To se mi snad zdá. Rok je mám, celou dobu nosím bez žehlení a jednou se chci vyšvihnout mezi normálně vypadající lidi… Chtělo se mi brečet. Chtěla jsem se přetrhnout. Není strašnějšího pocitu, než když máte oprávněný vztek na mou osobu a nemáte žádné polehčující okolnosti jako třeba nevhodnosti zásahu dětí či Jakuba. Byla jsem v tom sama a měla jsem se plné zuby. No, každopádně opravdu ještě nejsem tak stará a chytrá. Přesunula jsem se přes všechny obarvené pračky prádla, vlněné svetry vložené do sušičky a vyndané oblečky na panenky a skončila u svých "fajnšmekrovských" kalhot se žehličkou. V čem půjdu? Skříň opravdu neskýtala žádnou náhradu, a tak jsem vsadila na fakt, že žádný muž není tak pozorný, aby uviděl, co viděno být nemá.

U Jakuba to tak funguje, u ostatních se radši nebudu pídit po realitě, ještě bych měla zkaženou náladu. Odešla jsem tedy ve spálených kalhotech, na tváři polibek od Terky s marmeládovou pusou a Laďka se na mě dobývala ještě na chodbě. MAMINKA ODCHÁZÍ, RYCHLE JEDNEJME NEBO BUDE POZDĚ!!!! Tak vypadala hesla na zteč. Utekla jsem.

Na místo schůzky jsem přišla docela včas (ostatně to jen díky tomu, že jsem nešla s Jakubem). Ovšem sejít na sv. Valentýna o dvanácté u kostela sv. Ludmily nebyl tak originální nápad, jak se zdálo. Postávala jsem mezi dvojicemi či osamocenými rozzářenými milenci, kteří s květinami v ruce, úsměvem na rtech a jiskrou v oku vyhlíželi svůj vzácný protějšek.

Povedlo se. Setkání proběhlo. Povídání mohlo začít. Přesto má výřečnost byla ta tam. Neustále jsem si utírala nos, působila dojmem, že jsem si odběhla od nevyléčené chřipky a teprve při pátravém pohledu onoho muže na můj kapesník postřehla jsem, že smrkám do pánského kapesníku (snad toho nejhoršího, co vlastníme) s utrženými okraji. Profesionalita každým dechem. A to jsem ještě ráda, že jsem dotyčnému po přinesení jídla nevlítla, jak tajfun do jídla a vlastní vidličkou a nožem nenakrájela maso.

Každý začátek je těžký, tak proč ne i ten můj. Ostatně začínám už potřetí. Pokaždé, když byl každé mé dceři rok, snažila jsem se vrátit se alespoň částečně do pracovního procesu. Úsilí mi vydrží vždy pár měsíců, zlepším vystupování, zlepším kapesníky a bác. Nové těhotenství, obrovské monstrum, které dělá rozhovory na dvou židlích a odmlčí se v osmém měsíci.

Držte mi palce, třeba mi to teď vydrží déle …. myslím, práci samozřejmě!!!!