Šance pro děti, které neměly dobrý životní start

Vějíř Kladno, z. s. byl ustanoven na počátku roku 2015. Za jeho vznikem stáli manželé Ivana a Jiří Čížkovi z rodinné firmy PentaGen s. r. o. Tato firma se dlouhodobě věnuje charitativním projektům zaměřeným na sociálně či zdravotně znevýhodněné osoby ve spolupráci s mnoha neziskovými organizacemi včetně Člověka v tísni o. p. s.

Ivany Čížkové, se kterou jsem měla možnost mluvit o tom, co Vějíř Kladno nabízí, jsem se na úvod ptala, co je cílem, posláním organizace. „Vějíř má děti rozvíjet. Rádi bychom pomohli dětem pocházejícím ze sociálně vyloučených lokalit nebo z obtížného životního prostředí a podmínek překonat handicap, který mohou mít v některých případech při vstupu do první třídy. Jedná se často o nadané a chytré děti, které u nás mohou načerpat spoustu vědomostí. Dále se věnujeme následné péči o naše absolventy formou doučování. Zcela nový je program intenzivního hudebního vzdělávání, které může nejen navodit radost z hudby a ovlivnit možné budoucí uplatnění, ale je zároveň kontinuálním vzděláváním, které pomáhá dětem vytrvat ve výukovém procesu i po odchodu z Vějíře. Hudba a budoucí orchestr je cestou i cílem zároveň,“ uvedla Ivana Čížová.

Jaká je jeho historie a co Čížkovy přivedlo k jeho založení? „Dlouhodobě nás zajímala celospolečenská témata. Mnoho let jsme finančně přispívali několika neziskovým organizacím. Nakonec jsme si řekli, že téma vzdělávání je nám velmi blízké a pokusíme se vytvořit něco vlastního. Přeneseme do neziskového sektoru praktické zkušenosti, které máme ze založení obchodní firmy, která je naším zdrojem životních příjmů. Záměrně jsme se vrhli do poměrně ožehavého a náročného projektu. Vějíř běží teprve třetím rokem, ale informace jsme sbírali prakticky celé dva roky před jeho založením, a stále se učíme, vylepšujeme a rozšiřujeme aktivity. Rádi bychom například přidali odpolední programy. Doučovací klub pro jakékoliv dítě, které si neví rady s domácím úkolem, je něco, co by Vějíř měl také brzy nabídnout. S ohledem na nejnovější zkušenosti reálně zvažujeme zřídit a financovat právní poradenství a pomoc rodičům, aby nedocházelo k diskriminaci dětí při zápisech.“

Pro děti všeho „druhu“

Jaké děti do Vějíře chodí? A co je podmínkou jejich docházky? „Chodí k nám pestrá škála dětí. Kolem 60 % jsou to děti romské, ale najdete u nás i děti cizinců nebo děti z komplikovaného rodinného prostředí. Jsme velmi otevření. Přijít může každý. Podmínkou přijetí a setrvání ve Vějíři je právě dostatečná docházka, aby příprava dítěte měla smysl,“ vysvětlila spoluzakladatelka Vějíře. Dodala, že jsou nově zaměřeni už nejen na předškolní děti, ale přijímají i mladší děti od tří let. „Čím déle u nás děti budou, tím lépe se jim bude dařit na běžných základních školách. Kapacita kladenských školek není dostatečná. Tak často musí rodiče volit formu domácího vzdělávání i u předškoláků. Rodiče je pak svěří nám a my jim pomůžeme. S těmito dětmi je navíc často opravdu hodně práce. Potřebují větší péči. Ne všude je k tomu chuť, čas a pochopení a dostatek personálu. Rodiče k nám tedy dávají i předškoláky, protože ví, že my se jim budeme věnovat s láskou a porozuměním pro jejich potřeby a situaci,“ dodala.

V jednom rozhovoru manželé Čížkovi zmínili, že děti, které se k nim dostávají, nemívají zkušenost s obrázkovými knihami a kreslením. Čím to podle nich je? Moji hypotézu, že to jistě není jen neochotou rodičů se věnovat dítěti, protože některé sociálně slabé rodiny na knihy určitě nemají, Ivana Čížková potvrdila. „Víte, asi si většina neumí představit, v jak hrozných podmínkách ti lidé žijí. Často se tísní v předraženém podnájmu v jedné místnosti dva rodiče a mnoho dětí. Nemají nic. Snaží se pokrýt základní výdaje. Kniha mezi ně nepatří. Chápu to. Když s nimi člověk tráví čas, na druhou stranu vidí, jaké jiné praktické dovednosti ty děti mají. Umí si poradit v poměrně složitých situacích, pečují o sourozence.“

Pracuje Vějíř i s rodinami dětí? Jaké má zkušenosti s rodinami, které žijí ze sociálních dávek a na víc než základní potřeby typu jídlo a léky nemají? „Obecně musím říct, že pokud rodiče vidí, o co nám jde a věří nám, tak je spolupráce velmi dobrá. Jde ale o to je nesoudit, ale chápat. Někdy z nadsázkou říkám ať se každý zamyslí, jestli dokáže změnit vlastní rodiče. Vidím ale, že není šance pomoci úplně všem. Některé rodiny, kde si rodiče prošly něčím opravdu těžkým nedokážou pak spolupracovat. Těch dětí je mi opravdu líto. Máme například i svozový vůz a rodiče nedokážou dítě vzbudit, dát mu svačinu a postavit ho před dům. Naštěstí je to jen zlomek,“ vysvětlila Ivana Čížková.

Zajímalo mě, zda takovéto rodiny dát dětem víc než jen rohlík k snídani. Ano, trochu jsem provokovala, a můj předpoklad paní Čížková dosvědčila. „Rozhodně! Co je mně osobně hodně blízké, je velká láska rodičů k dětem a jejich rodinné vazby. Jsme příjemně překvapeni, že běžně najdou 50 Kč jako příspěvek na divadlo nebo 70 Kč na výlet do zoologické zahrady. Vždy je necháme na všechny akce připlatit, kromě premiantů s nejlepší docházkou – ti mají některé výlety zdarma. Jsme třeba pyšní na to, že rodiče dokážou vyčlenit peníze na zdravou svačinu. Brambůrky a přeslazené nápoje u nás na svačinu netolerujeme. Víte, to že dítě je vymydlené a načesané, ještě nemusí znamenat, že je o něj dobře postaráno. Děti nepotřebují jen péči vnější, ale také lásku a porozumění. Těmto rodičům ale extrémně záleží na tom, zda se u nás dítě cítí dobře a je v bezpečí. Běžně tam třeba v začátcích Vějíře zůstávali, aby viděli, jak to u nás bude probíhat a jejich dětem nebude nikdo škodit.“

Spolupráce s rodinou

Jak různé nedostatky prostředí dětem ve Vějíři kompenzují? „Snažíme se o spolupráci s rodinou – ne kompenzaci. Vedeme je k finanční spoluúčasti. Je pravda, že například housle a violoncella jsou Vějíře. Až se děti ve hraní zlepší budeme jim je půjčovat domů aby mohly cvičit i doma. Děti od nás mimo běžný rámec dostanou během vyřazovacího ceremoniálu předškoláků tašku do školy plus fotografie z akcí, které během roku absolvovaly,“ popsala Ivana Čížková.

Do Vějíře jistě nechodí pouze děti sociálně vyloučené, ale také takové, které mají sociální handicap plynoucí z nějakého rodinného specifika, kterým může být například skutečnost, že jeho rodiče nemluví česky. Jak pracují s takovýmito dětmi? „Děti se učí velmi rychle už jen tím bytím v kolektivu s ostatními. Na tyto případy je navíc vyčleněná možnost individuální výuky a doučování. Neodmítneme žádnou pomoc dítěti, které se chce zlepšit.“

Jak vypadá běžný den ve Vějíři? „Děti si ráno krátce pohrají, než se všechny sejdou. Pak mají 15–20 min pohybové aktivity, kde jsou ale vmezeřeny výukové prvky. Od 9–12.00 probíhá denně výuka budoucích prvňáčků pod vedením hlavní učitelky. Ze třídy si je ale také bere jednotlivě každý den asistentka na individuální přípravu. Tam je dítě samo s dospělým a má šanci individuálně dočerpat, v čem musí více zabrat. Dvakrát týdně probíhá 1,5 hodiny hudebního vzdělávání – housle a violoncello. Děti to milují a baví je to. Nově zařazuje také skupinovou výuku. Projekty pro 3–5 dětí se nám osvědčily. Máme i malou zahrádku, kde jsou houpačky a pískoviště kde se mohou proběhnout. Pravidelně dva- až čtyřikrát měsíčně podnikáme s dětmi různé společenské akce – výstavy, divadla, herní parky, opékání buřtů. Socializace je takovým vedlejším produktem našich aktivit,“ vypočítala paní Čížková.

Spolupracuje Vějíř i s kladenskými mateřskými a základními školami? „Ano. Naprostá většina chápe naše poslání a vychází nám vstříc. Je jasné, že míra spolupráce je daná osobností ředitelky, resp. ředitele, a jejich přístupem k rovnému vzdělávání. Nebudeme si namlouvat, že se nesetkáváme s elitářstvím nebo diskriminací. Lepší se to ale a já jsem optimista. Některé věci jsou stereotypní a zakořeněné hluboce i v nás samých. Musí se o tom ale mluvit a posouvat věci dál.“

Co by Ivana a Jiří Čížkovi chtěli, aby si děti z Vějíře odnesly? „Nejde jenom o vědomosti a dovednosti. Je důležité, aby měli radost z toho, co dělají a viděly ve vzdělání smysl. Osobně bych ráda, aby ‚naše‘ děti byly sebevědomé a ve škole se nepřestaly snažit. Ony totiž mohou lehce dokázat, že mají na to, aby z nich vyrostli dospěláci, kteří se v životě uplatní,“ uzavřela Ivana Čížková náš rozhovor.