Tajemství vztahu, který vydrží: respekt

Myslíte si, že recept na dobrý a trvalý partnerský vztah je složitý a vyžaduje spoustu zásadních přísad? Možná si vystačíme s jedinou - měli bychom se vzájemně respektovat a vážit si jeden druhého.

Šťastné manželství je nejspíš každé jiné.

Všechna ale mají společného jmenovatele.

Ptáte se na tajný recept? Vzájemná úcta! Ani celoživotní bezhlavá zamilovanost. Ani naprosto stejné zájmy. A navzdory zaručeným tipům v populárních časopisech ani neustálé inovace, přinášející neutuchající přitažlivost do intimního života. Jen úplně obyčejný respekt k sobě navzájem, na němž se dá stavět to všechno ostatní.

Je ale smutnou skutečností, že v současné době je respekt v mezilidských vztazích obecně, nejen v rodině, zbožím vzácným až nedostatkovým.

Jako bychom se pohybovali světem s klapkami na očích, vnímání omezené jen na náš konkrétní cíl a ničemu jinému nevěnovali pozornost: "Teď musím zvládnout toto, a pak se uvidí…" Při takovém nastavení je opravdu těžké, ne-li úplně nemožné, se s druhými lidmi skutečně "potkávat", tedy i jinak, než jen čistě fyziky. A my přitom potřebujeme kontakt s druhými lidmi, potřebujeme slyšet odpovědi na své otázky a vidět reakce na své činy.

Když při jízdě autem zpomalíme, abychom před sebe pustili předjíždějící auto, je to proto, že jsme se na zlomek vteřiny vžili do situace jeho řidiče - a oprávněně čekáme, že na nás jako výraz poděkování třeba blikne světly. V partnerském životě je to podobné. Potřebujeme vzájemný respekt, abychom nesjeli ze silnice, a potřebujeme ho cítit z reakcí toho druhého a z ocenění, které nám poskytuje…

Jak se dává respekt najevo?

Projevit druhému úctu a respekt je vlastně strašně jednoduché: stačí mu upřímně, spolehlivě a závazně odpovědět. Ve vztahu je máloco tak ničivé, jako když nedostáváme odpovědi na naše otázky. Jako partneři potřebujeme být vzájemně propojeni, ne destruktivně zapleteni, ale spojeni. To, jestli náš vztah přežije, záleží do velké míry na tom, jak hluboce se dokážeme vcítit do toho druhého a jak moc je pro nás důležité, abychom věděli, co náš partner denně "ve světě" prožívá… Zdá se to jako samozřejmost?

Jako banalita? Ale vůbec ne. Ono se totiž nestačí jen tak rutinně hned v předsíni zeptat: "Tak co, jak bylo?" Důležité je, aby nás odpověď opravdu zajímala… Když vlastně ani nečekám na odpověď a v duchu už jsem myšlenkami u toho, jaký mám hlad a že musím ještě rychle překontrolovat maily, jestli mi nepřišlo něco od šéfa, nemá taková otázka smysl. Samozřejmě že nejde o to, aby muž povinně vyslechl podrobné vylíčení celého dne své ženy, od ranního cestování do práce po večerní anabázi s rozházenými hračkami, tedy pokud to nemá zrovna ten den pro manželku nějaký zásadní význam. Ani manželka se nemusí dozvědět všechny detaily z dopolední porady a jídelníček na úterý ze závodní jídelny, pokud tedy jedno či druhé manžela nějak zásadním způsobem neotrávilo. Jde jen o to, abychom mohli sdílet to, co je pro nás opravdu důležité, a abychom cítili, že o nás má ten druhý doopravdy zájem.

Ale co když to nejde?

Někdo dokáže lidi kolem sebe a partnera zvláště respektovat víc, někdo méně, a někdo vůbec ne. Tak tomu bývá u lidí, kteří sami v dětství a dospívání nezažili, co to znamená respekt okolí. Neznamená to, že je jednou provždy vše ztraceno, ale naučit se vážit si sebe i ostatních, to je těžký úkol a často vyžaduje pomoc psychoterapeuta nebo moudrého životního průvodce.

A zase jsme u "banality", kterou najdeme snad v každé knize o lidských vztazích, ať to je příručka o seberozvoji, nebo učebnice psychologie: Abychom si dokázali vážit partnera, musíme tedy začít u sebe. Jinak nám hrozí, že podlehneme mechanismu známého "zakletého" pravidla, které praví zhruba toto: "Nestojím za nic. Nejsem dost dobrý, aby mě někdo mohl doopravdy milovat.

Partner, který tvrdí, že mě miluje, buď lže, nebo je blázen, anebo sám/sama nestojí za nic a já si ho/jí proto nemůžu vážit ani ji/ho milovat. Protože kdo jiný by miloval něco tak bezcenného, jako jsem já?!" Věřte, že tohle zaklínadlo je skutečně mistrovským vztahovým zabijákem…

Neúcta k partnerovi?

"No samozřejmě, to jsi zase celá/ý ty…" Řečeno s úsměvem je to přátelské prohlášení. Doprovází-li tu větu úsměšek, jde o něco úplně jiného. Je to taková typická věta, která má moc přímo zasáhnout sebeúctu toho druhého. K tomu, abychom dali partnerovi najevo pohrdání a neúctu, stačí tak málo, a má to takovou sílu… Sarkastická poznámka. Útrpný povzdech. Oči v sloup, zatímco nám ten druhý něco říká. Lehký úsměšek, který vzápětí popřeme, jestliže nás na něj partner upozorní. ("Co zas máš? Já se tvářím úplně normálně. Přestaň si zas něco vymýšlet, jo?") Jak snadno dostaneme partnera do pozice, kdy se začne buď ospravedlňovat, nebo před námi začne věci zatajovat - a nebo přejde do protiútoku. A kam se poděl respekt? A kam se nám vytrácí - láska?

Sarkasmus, zesměšňování, jedovatý humor, který vůbec není vtipný - neúcta k partnerovi ničí vztah hned nadvakrát. Jednak nám nikdy neumožní, abychom s partnerem doopravdy vyřešili společné problémy, jednak spolehlivě zabrání, abychom se tomu druhému opravdu otevřeli. Protože kdo by se odvážil vydat všanc někomu, kdo se na něj předem dívá s pohrdáním?

Respekt a úcta je něco tak obyčejného, že na ně někdy zapomínáme. Přemýšlíme o tom, proč nám zadrhává vztah. Snažíme se hubnout a vůbec pracujeme na kráse a přitažlivosti pro partnera. Vymýšlíme romantické večeře a čteme moudré knihy o vztazích. Proč ne, určitě to stojí za to. Jen mějme na paměti: to nejpodstatnější bývá i nejprostší.

To, jestli náš vztah přežije, záleží do velké míry na tom, jak hluboce se dokážeme vcítit do toho druhého a jak moc je pro nás důležité, abychom věděli, co náš partner denně "ve světě" prožívá.