Potřebujeme ještě vzory?

Neustále slyšíme, jak je třeba podporovat individualitu každého člověka. Má tedy dnes ještě vůbec smysl mít nějaký životní vzor a chtít se mu podobat? Nebo roli vzorů převzaly mediální hvězdy a idoly ze světa profesionálního sportu a showbyznysu?

Není to tak dávno, kdybychom na otázku, jestli ke svému životu potřebujeme nějaký vzor, z mnoha směrů dostali překvapivou odpověď: samozřejmě, že nepotřebujeme. Naopak. Ještě v devadesátých letech jsme se mohli setkat s názorem, že čas vzorů je dávno za námi. Ten, kdo chce být jedinečnou osobností, je ke svému vývoji nejenže nepotřebuje, ale musí je dokonce odmítat, a oprostit se tak od všeho, co ho hrozí deformovat.

Je to vlastně paradoxní názor. Vždyť začteme-li se do pamětí významných osobností, dřív nebo později vždy narazíme na zmínku o někom, kdo pro ně byl vzorem, komu se chtěly vyrovnat.

Poválečná doba všeobecně přijímaným vzorům nepřála. Svět se rychle změnil a včerejší příkladní hrdinové se přes noc stali oficiálními nepřáteli. Jiní své hrdinství zastínili dalšími činy a oficiálně předkládané příklady měly k následováníhodným osobnostem daleko.

Konec šedesátých let zasadil autoritám další ránu. Na Západě se mládež obracela proti všemu, co bylo svaté předcházející generaci, a ve svém zápalu bořila hodnoty hlava nehlava. Vzorem už neměl být skutečně nikdo, v extrémních případech ani rodiče nebo prarodiče, pokud mělo dítě tu smůlu, že vyrůstalo v nějaké formě komuny. Následky zboření všech mýtů, ale i hodnot a orientačních autorit se v té či oné podobě projevují u této generace dodneška. A to včetně vážných psychických problémů lidí, kteří vyrůstali „svobodně“ právě v těch zmiňovaných komunách. Zpochybňování významu vzoru z řad pedagogů bylo jen dalším pokračováním.

Jeden vzor nestačí

Vzor je osoba, přesněji řečeno obraz osoby, kterou obdivujeme, milujeme, které se snažíme vyrovnat či přiblížit. Může být skutečná i smyšlená, člověk žijící i někdo, kdo žil před tisíci let. Obdivovat můžeme celou osobnost, ale stejně tak si můžeme vážit některého rysu, vlastnosti – houževnatosti, síly, moudrosti, laskavosti, inteligence či třeba smyslu pro humor. Vzor, který si volíme, trvale ovlivňuje naše postoje, hodnoty, způsoby vnímání světa, zpracování zkušeností, spolurozhoduje o našem chování a jednání.

Vzory si obvykle nevybíráme úplně vědomě. Konkrétní člověk nás něčím oslovuje, snad je nám v něčem podobný, a proto je pro nás přitažlivý. Kromě nevědomě volených vzorů si ale v některých životních etapách vybíráme cíleně. To se týká hlavně dospívání, kdy se snažíme být zralejší, než jsme. Hledáme symboly, které bychom si přisvojili, jež by našemu okolí jasně ukázaly, kam patříme, v co věříme a s čím se identifikujeme. Proto ta zarážející uniformita skupin pubertálních dítek – zatím nejde o podtržení vlastní jedinečnosti jako takové, ale o odlišení se na základě příslušnosti k nějaké skupině s jasně čitelnými symboly. Rodičům zřejmě nezbývá než tiše doufat, že si potomek zvolí nějakou životu nepříliš nebezpečnou orientační skupinu.

Tak, jak se vyvíjíme my sami, mění se postupem doby i naše vzory. V dětství jsme obdivovali tatínka, později staršího sourozence, pak mladíka ze sousedství, který dokázal rozebrat a někdy i složit motorku, trenéra a nakonec, když jsme se stali sami rodiči, možná i mladíkova otce, který to se svým technicky zdatným synkem vydržel. Držet se celý život jednoho vzoru by nám neprospívalo. Řečeno s Erichem Kästnerem: „Musíme mít víc příkladů, abychom se nestali parodií jednoho jediného.“ Vzor je pro nás během života inspirací, s trochou nadsázky je hvězdou, podle které se můžeme orientovat. Díky tomu, že víme, jak se rozhodovali jiní, můžeme si ušetřit spoustu chyb. Úspěšný vzor nám pomáhá, abychom si ve vlastním životě vedli podobně. A později s nimi můžeme srovnávat. Dosáhli jsme toho, čeho jsme dosáhnout chtěli? Vyrovnali jsme se svému vzoru, nebo jsme ho snad překonali? Vyjdeme-li ze svého srovnání úspěšně, zažijeme pocit uspokojení a životního štěstí.

Může se zdát, že vzor je idealizovaný obraz, kterého se drží slabí lidé. Tak to ale není, vždyť vzor je také jen člověk, i on má své slabé stránky. Doba velkých, nezpochybnitelných vzorů, vzorů na neochvějném morálním piedestalu je nenávratně pryč. Máme už příliš mnoho informací, než abychom dokázali najít současníka bez poskvrnky. Velké osobnosti historie na tom byly nepochybně daleko lépe, nikdo jim neviděl do soukromí. Kolik lidí obdivovalo třeba Jeana Jacqua Rousseaua, slavného filozofa a autora spisu o výchově, aniž by znali jeho skutečný život – vlastní děti raději odložil do sirotčince… Dnes bychom se podrobnosti o jeho soukromých prohřešcích dozvěděli díky médiím okamžitě. Všechny naše současné vzory tak stojí do jisté míry na hliněných nohách – a možná právě proto jsou přijatelné. Jsou totiž lidské. Neměly by v nás vyvolávat zoufalství nad vlastní nedokonalostí.

Vzory, hvězdy, idoly…

Vzory nemusíme bezmezně obdivovat, můžeme je oceňovat jen pro nějakou konkrétní vlastnost. Mají rozměr morální, pomáhají nám vnímat hodnoty a jejich konkrétní naplnění v určitých životních situacích. Jsou projekční plochou našich realistických snah a očekávání.

Zato hvězdy, populární osobnosti známé díky médiím, jsou výrazem našich tajných tužeb, nesplnitelných přání a potřeb. Jsou nedosažitelné. Některé hvězdy to mohou dotáhnout až do role idolu. Idol je podle definice falešný obraz, je to někdo, kdo se stal předmětem přehnaného zbožňování, jež má v sobě i prvek něčeho mystického.

Idol plní na rozdíl od populární hvězdy víc roli vzoru, ale vzoru difúzního, neostrého. Zatímco hvězdu můžeme milovat a zůstat při tom sami sebou, idol musíme slepě následovat, jako nedosažitelný a nesmrtelný příklad.

Pro kariéru idolu jsou žádoucí především tyto vlastnosti: měl by se vyznačovat záhadnou, neobvyklou sexuální aurou, měl by být schopen pojmout pubertální fantazie svých následovníků. Stejně dobře je na tom ten, kdo zaujímá idealistickou vůdčí pozici v nějakém nonkonformním politickém hnutí, nebo někdo, kdo stojí mimo společnost a s kým se lze snadno identifikovat.

Dnešní doba ale idolům přeje stále méně. Populární osoby v hvězdných pozicích zachvátila inflace, a musí spolu o své obdivovatele soupeřit. Řady následovníků se tak tříští – a síla idolu se ztrácí. Idol totiž potřebuje ke svému udržení extatický dav. V tom se oddanost idolu velmi blíží fanatické oddanosti sektě.

Na vzory se obracíme jako na nositele intelektuálních a morálních hodnot. Populární hvězda oslovuje naše emoce a naše touhy. Idol zastupuje iracionální a nereflektovanou stránku naší motivace, a je proto nejzáhadnějším ze všech.

Jak se nestat vzorem

„Podívejte se, jak to Pepíčkovi jde, děti, tak byste se měly chovat…“, to je věta, která zcela jistě nepřinese mnoho dobrého Pepíčkovi, a jeho spolužáky nejenže nevyprovokuje k vyšším výkonům, ale naopak je ještě proti tomu chudákovi poštve. Snad ještě horší je, když se na místo vzoru pasujeme my sami. „To já v tvém věku…“ je další výchovná perla, která je sice pravděpodobně naprosto neúčinná, ale nejspíš ji z úst dříve či později vypustí každý rodič. Nicméně tento způsob motivace je přesně tím, co způsobí, že se dotyčný vzorem patrně nikdy nestane. Vzory a příklady jsou prostě záležitostí dobrovolnou, a jako rodiče se můžeme jen snažit, aby kolem našich dětí bylo co nejvíc lidí, kteří by se mohli stát kvalitními vzory.