Rozvod je stejně traumatizující jako válka

Co pro člověka znamená rodina? A proč je potřeba, aby každý měl „své“ lidi, kteří k němu mají blízko a záleží jim na něm? Na otázky týkající se rodiny a vztahů a také problémů, jež mohou nastat, pokud se rodině nedaří, odpovídá psycholog Oldřich Matoušek.

Proč žijeme v rodině? A jaký má rodina smysl?

Kdybychom se ohlédli do nejstarších časů, objevíme tam jednotku, která by asi nekorespondovala s tím, jak rodinu vnímáme. Najdeme tam spíše velké skupiny. Taky když se podíváme třeba do Amazonie, kde lidé žijí stále ještě v „rajském“ stavu, jejich kmeny mají 40 až 60 lidí. Z jistého hlediska tam menší rodiny vidíme, ale nejsou úplně stabilní a ve skupině je poměrně veliká kooperace. Mně se zdá, že tohle uspořádání odpovídá lidské přirozenosti. Tahle veliká skupina se v době, kdy se v ní objeví malé dítě, na to dítě soustředí. Čili ne jedna osamělá matka žijící v garsoniéře, ale několik lidí, kteří jsou nejspíše pokrevně příbuzní. A když dítě trochu povyroste, tak v té velké skupině navazuje další vztahy. Ale ve všech typech společnosti nemůže dítě dobře vyrůst bez podpory tohoto typu. To je bez debaty.

Je z psychologického hlediska rozdíl mezi rodinou biologickou a náhradní?

Z velkých výzkumů plyne, že tam, kde se o dítě stará nebiologický rodič, je pravděpodobnost, že výchova bude něčím ztížená, o něco vyšší. Biologická příbuznost je prostě výhoda. Máte v dítěti „uložené“ svoje geny, do kterých přirozeně investujete, a když neinvestujete, tak to už musí být! Třeba porucha typu psychózy nebo nějaká velká osobnostní anomálie… Dnes se z rodiny stává taková tekutá, postmoderní entita, do které vstupují a vystupují noví dospělí i děti… Nový člověk, který takto nastupuje do rozjetého vlaku, to nemá snadné. Něco jiného jsou náhradní rodiny lidí, kteří se pro tuto dráhu rozhodnou, mají pro to svoje důvody, vidí v tom své poslání. Výhoda je, když jsou navíc zakořeněni v křesťanském světonázoru. Těmto lidem se výchova přijatých dětí může dařit, ale komplikuje se jim to tím, že dítě, které k nim přešlo, už má něco za sebou, a tím klade na rodiče větší nároky než „standardní“ dítě. Bylo třeba v kojeneckém ústavu, v dětském domově, prošlo několika typy náhradní péče, má za sebou traumata. Tohle dítě je, jak říká John Bowlby, nositelem negativního vnitřního schématu, s nímž se náhradní rodiče potýkají. Ale oni jsou schopni to vyvažovat. Je důležité, aby měli dobrý systém podpory, prostě aby na těžkosti, které velmi pravděpodobně přijdou, nebyli sami.

Pěstouni ale na druhou stranu nemívají taková očekávání, jako mívají rodiče biologičtí nebo adoptivní, kteří dostali malé miminko.

Pěstouni, kteří mají v péči třeba pět dětí, některé vlastní a jiné nevlastní, mívají realistická očekávání. Ale bezdětný pár, jemuž se nepodařilo mít děti a nemá rodičovskou zkušenost, může mít očekávání poměrně velká. A těžkosti, které mohou plynout z dispozic dítěte, s nimiž přišlo na svět, jim jejich situaci znesnadní.

Rodina je kombinace partnerství a rodičovství. Jak to spolu souvisí?

Partnerství představuje hlavní svorník dnešních křehkých rodin. Dnes rodina stojí a padá s emocionální bilancí ve vztahu mezi dospělými. Jakmile je na jedné nebo druhé straně tato bilance výrazně v minusu, je velmi vysoká pravděpodobnost, že soužití skončí. Samozřejmě existují případy, že pokračuje dál, například u některých týraných žen. V takovém vztahu se propojí slabosti jednoho s temnými sklony druhého. Pokud negativní vztahovou bilanci vnímá člověk, který je dostatečně sebevědomý, řekne si, proč bych měl v takové situaci setrvávat, nechat se deptat od někoho, kdo mně už nic dobrého nepřinese. A vidí, že dokonce i pro dítě bude lepší, když zůstane sám a přítěže nevyhovujícího vztahu se zbaví. Moderní sociální stát navíc dnes nabízí různé jisticí sítě, které člověka nenechají spadnout úplně na dno, ačkoli není lehké, když osamělá žena vychovává dvě děti. Hlady neumře a nějakou střechu nad hlavou taky skoro vždycky má. Partnerství je skutečně alfa a omega vztahu, ale rodičovství často ten vztah přežívá. Řada žen má za dostatečnou životní náplň to, že mohou vychovávat děti. „Mám jedno dvě děti, mám kamarádky, práci, zájmy, svůj svět, a vystačím si.“ Pokud se ale ve vztahu děti neobjevily, žena si připadá špatně, zrovna tak jako když jí je padesát šedesát let a děti už ji nepotřebují.

Jaké jsou zdroje funkční rodiny? A co to vůbec je funkční rodina?

Funkční rodina je taková, která dokáže naplnit své základní funkce. A těch je dneska daleko méně než dřív. Když vás v roce 1770 nezajistila rodina, nezajistil vás nikdo. Byla byste ztracená, ve středověku byste byla „nepříslušný člověk“, jak se tehdy říkalo. Ale dneska máme stát, různé podpůrné systémy, kde se můžete zachytit, takže rodině zůstává jako hlavní funkce vychovávání dětí, v čemž je nenahraditelná, a pak ta vzájemná emocionální a ekonomická podpora všech členů rodiny. Pokud jsou naplněny tyto potřeby všech lidí, kteří tvoří rodinu, můžeme mluvit o funkční rodině. Z toho vyplývá, že někdy se lidé - hlavně dospělí - musejí nějak omezovat, vzdát se některých přání a cílů, aby to celé mohlo fungovat a aby si mohli zachovat společenství zvané rodina. Právě schopnost vycítit, co druhý potřebuje, a naplňovat jeho potřeby i ve chvíli, kdy se do toho člověku nechce, rodině pomáhá udržovat stabilitu. Když do vztahu vstoupím se svým pevně daným programem, řeknu, že potřebuju tohle, tohle a tohle bez ohledu na všechno ostatní, je skoro jisté, že mi to nemůže vyjít. Tak přizpůsobivý protějšek prakticky neexistuje. V situacích, jež nejsou lehké a které soužití v rodině nutně přináší, je schopnost vnímat potřeby druhých a jít jim nějak naproti rozhodující.

Pomáhá rodině v jejím fungování ještě něco jiného?

Zdroje, třeba ty, které jsou v širší rodině. Dnešní rodiny se odpojují od širšího rodinného zázemí, přitom při těžkostech, jež mohou nastat, se zdroje dají najít právě v těch lidech. V Evropě se pomalu šíří způsob řešení rodinných těžkostí, kterému se říká Family Group Conferences (FGCs) neboli rodinné skupinové konference; tenhle systém odedávna užívají novozélandští domorodci, naše západní společnost ho převzala. Když osamělá matka pečuje po rozchodu s partnerem o děti v izolované mikrorodině a nezvládá péči, řeší se to u nás tak, že se děti vezmou a pošlou do ústavu. Cesta FGCs je taková, že shromáždíme všechny lidi, kteří mohou být zainteresovaní na osudu této ženy a jejích dětí. Takových lidí může být třeba čtyřicet. Tím jako by se rekonstruovalo velké společenství archaických společností. Všichni společně pak hledají řešení; třeba do života ženy a jejích dětí vstoupí další lidé z rodinného společenství, kteří jí pomohou. I když žijeme ve fragmentovaných rodinách, dají se tyhle vazby aktivovat. Funguje to třeba v Anglii, Německu a zejména v Holandsku.

Dalším významným zdrojem jsou peníze. Kdybyste restituovala tři domy na Karlově náměstí a šla vám z toho renta, můžete si řadu věcí, které byste jako osamělá matka řešila jen těžko, prostě koupit jako službu. A pomáhají i komunitní vazby, sousedské vztahy, jimž se dodnes daří na venkově. Zdrojem jsou samozřejmě informace. Četbou časopisu Informatorium 3-8 (usmívá se a ukazuje na časopis) získáváte vodítka pro řešení některých těžkostí. Zdrojem jsou také služby, odborníci, dobrovolníci… V Praze například běží varianta anglického programu Home Start. Matkám, které nezvládají provoz domácnosti a výchovu dětí, program nabízí školenou dobrovolnici, která má zkušenost s mateřstvím. Stane se „druhou matkou“, pomáhá ženě s věcmi, s nimiž si neví rady. Matkám, které se dostanou do dluhů, například pomáhá dluhové poradenství Člověka v tísni. Zadlužených rodin je dnes docela dost a poraden, jež by byly dobře dostupné, je bohužel málo. Najdou se, stejně jako další služby, hlavně ve velkých centrech, pokud u nás vůbec jsou.

Řadu let jste pracoval s tzv. ohroženou mládeží. Co si mohu pod tímto pojmem představit?

Dneska hodně používáme termín „sociální selhání“. A myslí se tím chování za hranicí norem, kterým člověk poškozuje sebe i své blízké. Patří sem třeba kriminalita, drogová závislost, odpadávání ze vzdělávací dráhy, které téměř jistě vede k velkým těžkostem v jakémkoli typu společenského uplatnění. Někteří autoři sem řadí i prostituci. Dříve se tomu říkalo sociálně patologické jevy. U mládeže, o níž mluvíme jako o ohrožené, je zvýšené riziko sociálního selhání.

Co mladé lidi dostane do takové situace?

Známých faktorů je mnoho. Mohou to být geny i to, jak funguje rodina, i prostředí ve škole. Podstatné je také to, jak se řeší první případy jejich selhání. Pokud do toho vstoupí orgány trestní správy, třeba policie, už je tu riziko kriminalizace. Škobrtání o hranu zákona má za sebou většina mladých lidí. Když se něco takového stane jednou dvakrát, nikdo to nikde nenahlásí, nic se nemusí stát. Ale když člověk dostane „nálepku“ na čelo, může ho to přitlačit ke kriminální dráze. Dalším, nenápadným faktorem je značná délka přípravy člověka na dospělost. V primitivních společnostech se z dítěte stal dospělý za poměrně krátkou dobu. Dneska vysokoškolák končí kolem šestadvaceti let, pak jede na rok do ciziny, zkouší zaměstnání. A dospělost spojená se založením rodiny se odkládá na dobu, kdy už biologické hodiny bijí na poplach. Dítě dnes vstupuje do vzdělávacího systému řekněme v pěti letech a vychází z něj před třicítkou. To je nesmírně dlouhá doba, během níž se ale v porovnání s dobou například před dvěma stoletími systémy sociální kontroly uplatňují jen velmi málo. Ve školce má dítě ještě jednu učitelku, ale i ta může odvést děti na hřiště a bavit se s kolegyní o tom, co jí provedl manžel, když přišel z hospody, a dětí si nevšímat. Podobně to může fungovat na prvním stupni. A jakmile se vzdělávání specializuje, jsou kolem dítěte různí učitelé a vedoucí kroužků, kteří se více či méně angažují, často jsou unavení, žáci nejsou jejich děti, navíc v lidských možnostech je jenom něco. Když se před dvěma stoletími šel člověk vyučit ke kováři, bylo to většinou jeden na jednoho. Byl tam mistr, možná ještě další učedník, to bylo krásně zvládnutelné. Dneska dítě může vyrůstat s tím, že si ho vlastně nikdo moc nevšímá. Supertalent sedí v první lavici, učitel s ním komunikuje, pak je ve třídě většinová masa a vzadu různí zlobílci. A nikdo se moc nezabývá dětmi, které jsou v mase nebo na chvostu skupiny.

A dítě proplouvá…

Ano. A je vydáno všanc tomu, co vymyslí kamarádi, co se našlo na internetu, a protože ho nikdo moc nekontroluje, má velkou šanci to realizovat. V létě jsem měl na starost čtyři chlapečky od sedmi do dvanácti let. Jsou to děti dobře opečovávané svými rodinami, ale i oni jsou generátory na šílené nápady. Jeden z nich dostal nový nůž a vymysleli, že zkusí, jak rychle by se s ním daly přeřezat bezpečnostní pásy. A tyhle nápady mezi nimi lítají pořád. Pokud s nimi jste, dá se to řešit, ale když si představím, že dětí je ve třídě třeba třicet…

Jsou nějak ohrožené děti, jejichž rodiče se rozvádějí? A znamená rozvod rodičů a priori riziko pro dítě?

Určitě, i pro dospělé. Lidi, kteří nezažili válku, označí jako největší trauma jen dvě věci - smrt nejbližších lidí a hned za tím rozvody. A to i přesto, že rodina je tak křehká a rozvodů je tolik. Doba, než se rozvod psychicky zpracuje, je hodně dlouhá. Podle jedné americké studie trvá sedm let, než vzpomínky na soužití s bývalým partnerem přestanou člověka traumatizovat a nebudí silné emoce. Česká studie říká, že šest let po rozvodu má čtvrtina mužů a třetina žen psychické obtíže, jež souvisejí s rozvodem a které je třeba řešit minimálně farmakologickou léčbou. U dětí je to podobně, i když se rodiče snaží to nějak kompenzovat. Vždyť si to představte. Je vám osm let, žijete s rodiči a jeden z nich zmizí, maminka se zakouká do někoho jiného nebo se tatínek zamiluje do své sekretářky a je pryč. Dítě si začne konstruovat svoje vysvětlení, vstupují do toho pocity viny… A rodič, se kterým dítě zůstalo, je také v těžké situaci, v nerovnováze, a to se tam taky odrazí.

Třeba si z něj udělá „náhradního“ partnera?

To je jedna možnost. Do hry taky vstupuje nový dospělý, který na dítě není připravený. Typické je, že si myslí, že dítě je rozmazlenec, a chce v rodině nastolit nová pravidla hry. Navíc rodiče jen výjimečně dokážou neventilovat své emoce přes dítě a to pak doslova neví, čí je.

A může to tedy dítě dovést „na scestí“?

Jistě.

Máte zkušenost s dětmi, které žijí ve střídavé péči rodičů? Co si o střídavé péči myslíte?

Nejvíc záleží na tom, jak to zvládnou rodiče. V Belgii se teď vede diskuze, která by měla vést k uzákonění této formy porozvodové péče o děti jako základního modelu, z něhož by měl soudce vycházet, když o typu péče rozhoduje. V České republice je praxe úplně jiná, naprostá většina dětí jde do péče matky a z tatínka se stává, jak říkají Američané, víkendový otec, který s nimi neřeší běžné věci. Když je konečně dostane, dělá s nimi to, co jsem dělal v létě s těmi chlapečky, třeba je tahá po akvaparcích. Já jako dědeček můžu děti rozmazlovat, to je v pořádku… Otec by však měl před děti stavět určité nároky, řešit s nimi problémy, angažovat se na jejich osudu, což je zvláště důležité u chlapců, ale samozřejmě i u děvčat. Střídavá péče umožňuje udržet to, že matka a otec, dvě pro dítě hlavní postavy, jsou stále na obzoru. Tatínek ho má na týden a dělá s ním úkoly, chodí s ním na fotbal… Dítě má noční děsy a tatínek to s ním řeší, je nemocné a tatínek to s ním řeší… Střídavá péče je jistě pro rodiče těžký úkol. A pokud to zvládnou, připadá mi lepší než dosavadní model, že dítě je u matky a jednou za dva týdny stráví víkend a v létě týden s tatínkem.

Souvisí spolu ekonomická situace rodiny a spokojenost jejích členů?

Určitě. Extrémní chudoba je velká nevýhoda pro všechny členy rodiny, má důsledky na jejich fyzické i psychické zdraví, ovlivňuje to, jak děti zvládají školu, jejich vrstevnické vztahy. Mluví se taky o subkultuře chudoby, která se předává z generace na generaci, rodina v ní může „uvíznout“. Ale i extrémní bohatství je jistou nevýhodou, vede k pocitu, že všechno se dá koupit, ale tak to není. Třeba vztahové věci koupit nelze. Navíc ten, kdo do rodiny ten „měšec“ přináší, může mít tendenci toho zneužívat…

A co zapojení do širší sociální komunity a rodina? Jak jsou na tom rodiny sociálně izolované?

I přátelé představují zdroje. Proto rodiny, které mají kamarády, jsou na tom lépe. Kamarádi pomůžou v těžkostech, ale jsou taky zdrojem příjemných pocitů. Když se studují rodiny, které mají mnoho problémů, zjišťuje se, že jsou velmi často izolované.

Znám rodiny, které se „rozdávají druhým“, jsou u nich stále otevřené dveře… Nemohou se i tyto rodiny dostat do problémů?

Ano, i tady mohou nastat problémy. Znám rodinu, která měla velmi mnoho dětí a za časů starého režimu byla místem, jímž procházela spousta lidí. Disidenti byli relativně velkou a soudržnou skupinou. Děti, které v této rodině vyrůstaly, říkají, že neměly pocit, že jsou doma, ale v průchodu. Nikdy se třeba nevědělo, kolik lidí přijde na večeři. Představte si, že by vám dneska večer přišlo domů pětadvacet lidí.

Rodina je místo, které má být do jisté míry chráněné, rodiče mají hlídat vnější hranici. Každá rodina má nějak prostupné hranice; někdo snese tchyni jednou za dva týdny, jiný obden a někdo ji může mít v bytě, ale asi nikdo si ji nezve večer do ložnice. Když se tyhle hranice prolomí a z rodiny se stane azyl pro odpůrce režimu, pořád tam běží nějaké diskuze, není to dobré.

Co chybí dětem, které žijí v ústavu? Materiálně asi nestrádají, takže co jim schází?

Právě ten dospělý, který by byl čtyřiadvacet hodin jejich. Lidé, kteří pracují v ústavech, to cítí, skupiny dětí v dětských domovech se dnes u nás limitují na počet osmi, skupin může být v ústavu šest. Personál se střídá na směny, skupiny se někdy slučují, je to neosobní. V ústavech pro děti s postižením je situace ještě nepříznivější. Proto se všude v Evropě prosazuje specializovaná, profesionalizovaná pěstounská péče. Pěstoun se vyškolí a může si vzít i dítě, které má kombinovaný handicap nebo je delikventní. Například v Norsku je dnes počet dětí v pěstounské péči k počtu dětí v ústavních zařízeních 6 : 1. U nás bohužel naprosto převládají ústavní formy péče o děti, které nejsou ve vlastních rodinách. O jejich škodlivosti existují výzkumem podložené důkazy už půl století.

Je opravdu pěstounská péče nejlepším řešením?

Ze všech možností, které znám, je tím nejlepším. Ale je to samozřejmě menší zlo, protože to není jejich vlastní rodina. U nás se spousta dětí dostává do ústavů ve chvíli, kdy se v rodině něco děje, místo aby se podpořila jejich rodina. Když si vezmete, že pobyt dítěte v ústavu stojí víc než čtvrt milionu… A když se rodině odeberou řekněme čtyři děti, je to víc než milion, co musí stát dát na zajištění péče. A v ústavu se děti deprivují, většinou pak v dalším životě sociálně selhávají… Náš systém pěstounům hodně dluží. Dostávají hodně problémové děti, mají jich v péči moc. Například v Anglii dostanou pěstouni nejvýše tři děti, a pokud mají dítě s postižením, tak maximálně dvě. Mají podporu ze strany sociálních pracovnic, které mají na starost 8-12 rodin, funguje tam respitní péče…

Co si myslíte o hostitelské péči? Není vůči dětem z dětských domovů spíš krutá, když se musejí z návštěvy vrátit do domova?

Tahle forma nemá u nás žádné legislativní zajištění, rozhoduje výhradně ředitel dětského domova. Někdy si dítě a dospělí sednou a může se jít dál, až k pěstounské péči. Což není špatné, je to lepší, než když dítě a pěstouny „párují“ úředníci. Ale pokud se tak dítě jen „navnadí“ a návštěvy skončí, může to pro ně být další trauma.

Co vás přivedlo k práci s rizikovou mládeží?

Celý život jsem pracoval s rodinami a na psychiatrii. A kolem roku 1989 jsme zkoušeli prolamovat hranice směrem k dospívajícím, taky to byla doba, kdy jsem měl takhle velké děti. Bylo to hodně nadšenecké, dělali jsme hlavně programy v divoké přírodě. Když si uvědomím, co všechno jsem tehdy riskoval…

Doc. PhDr. Oldřich Matoušek, Csc., se narodil v roce 1947. Pracoval jako klinický psycholog převážně v oblasti manželské a rodinné terapie. V roce 1992 založil Sdružení pro pomoc rizikové mládeži LATA, v němž dosud působí jako supervizor. V nakladatelství Portál vydal řadu knih s tematikou sociální práce. Od roku 1996 učí na katedře sociální práce FF UK v Praze.