Naše malá opička

Domácí práce

Asi nejkouzelnější mi přijde, když se naše ratolest snaží být jako dospělá. Dítě, které ještě pořádně neudrží balanc na nožičkách, a přitom se snaží zametat, stlát postele nebo utírat prach, to je tak sladký a roztomilý a zároveň legrační, že se to nedá vypsat. Takhle mi Beky "pomáhala" skládat gauč, ještě když neuměla chodit bez opory. To máme i na videu. Jednou bude legrace jí to pustit. Nebo třeba jednou jejímu nastávajícímu :-D

Vlastně do dneška má největší radost, když může všechny hračky nechat v pokojíčku a na chvilku jí půjčíme mop, koště, smetáček nebo hadici od vysavače...

Ještě lepší a dokonce i praktické to máme s vařením. Teda teď už to nefunguje tak dlouho (je jí rok a tři čtvrtě), ale dřív jsem mohla v klidu libovolně dlouho vařit. Třeba i dvě hodiny. Stačilo dát jí nějakou misku nebo hrnec, nějaké měchátko (lžičku, vařečku apod.) a říct: "Já teď vařím. Uvaříš taky něco?" A ona si sedla a "vařila" třeba půl hodiny. Když byla neklidná, tak jsem jí pochválila, jak to má dobrý, pohladila jí, a s takovým povzbuzením vydržela míchat třeba další půlhodinku. A po dalším povzbuzení zase.

Kapesník

Beky vidí x-krát za den tátu, jak smrká a pak si dá kapesník zpátky do kapsy. Tak si nějak v té své hlavince usmyslela, že kapesník patří do kapsy a basta. Stačí abych přebírala prádlo k vyprání, hned tam nějaký najde a jde ho dát tátovi do kapsy u kalhot. Tak se seberu a jdu ho dát zpátky do špíny. Když se situace opakuje několikrát, už opravdu zuřím. Moc se neovládám a s hodně zvýšeným hlasem nakazuji: "Okamžitě dej ten kapesník, kam patří! HNED!!!" A ona mě poslechla. Dala ho tátovi do kapsy.

Zpívání a zvuky

Asi v půl roce začala výt na měsíc. A nejvíc když jsme zpívali. Tak předpokládám, že se pokoušela zpívat. Bylo to hrozně nahlas, v různých výškách a jen vokály, i když už dokázala různé slabiky.

Dneska už zvládne nápěv prvních dvou veršů "skákal pes přes oves", resp. "jedna dvě, Honza jde". Akorát jednou jsme čekali dědu a z legrace jsme zazpívali "jedna dvě, děda jde", a už jí to zůstalo. Dneska zpívá "děda de, děda de" a chce po nás, ať to zazpíváme celý. A nebo to zazpívá jako "brm brm brm", to má taky moc ráda. (Mám na mysli takový drnčení rtů. Něco se opravdu špatně píše, když se to nedá napsat.)

Dokonce, věřte nevěřte, asi v deseti měsících se jí poprvé podařilo hvízdnout. Moc se jí líbilo, když jsme hvízdali, a tak dlouho se o to pokoušela, až aspoň občas hvízdla. To máme také zdokumentované na videu. Škoda jen, že jí to nezůstalo. Časem jí to přestalo bavit a zajímat. Mít takové dvouleté dítko, které by dokázalo pískat, to by bylo něco :-)

Teď si prohlížíme s oblibou dětské knížky, a objevila tam sovu. Když jsem jí ukázala, jak houká sova, tak se hned pokusila dát si ručičky k pusince a foukat. A strašně se rozčilovala, když se jí to nedařilo :-D

Ajejej

Téměř od chvíle, kdy začala mluvit, tak má nejraději slova s emotivním nábojem. Takové slůvko FUJ několik měsíců bezkonkurečně vedlo. Vyrovnat se mu mohlo snad ještě jedině BLEBLE. (Protože třeba máslo není fuj, to se jí. Ale je to mazlavé a nechtěla jsem, aby si s ním hrála, tak to jsem jí vysvětlila, že by měla ručičky bleble).

Velice podobný je výraz BLABLABLA. Ovšem to říkám docela často, když mi dojdou slova. Třeba ve větě "koupím tam jabka, pomeranče, banány, a co já vím, blablabla", načež dcerka s radostí zopakuje "blablabla". Občas mě to štve, takhle mi skákat do řeči a ještě rozesmát celé okolí, že pak zapomenu, co jsem to vlastně chtěla říct.

V poslední době má moc oblíbené říkat TÝJO nebo TEDA, když se jí něco povede nebo je překvapená nebo vzrušená. Třeba když poprvé sjela poměrně vysokou klouzačku. Po tátovi říká TÝJO a po mně TÉDA.

Klení

Snažím se před dětmi nemluvit sprostě. Přesto jsou některé výrazy, které si před nimi dovolím říct. Ovšem když Rebece byl necelý rok a opakovala kdeco, i to zkomolené "kurnik šopa" znělo z její pusinky nějak nepřirozeně... Tak jsem to musela přehodnotit. Teď už říkám ve vzteku jen věty typu: "No to snad ne!"

Drsnější slova mi uniknou jenom málokdy, zatím je malá naštěstí nepochytila. Ale asi na to taky jednou dojde, jestli ne od nás, tak z okolí. A když už mi unikne něco horšího, pak je to "do p..." a bez obalu.

Ámen

Naroti tomu před jídlem se vždycky chytneme za ruce a krátce modlíme nebo zpíváme "Díky Pane za jídlo". To, stejně jako modlitba, také končí na "Ámen". Docela jsme se nasmáli, když jsme se jednoho dne chytli za ruce a naše dcera - aniž by jí to kdo učil - řekla s rozkošným úsměvem "Ám!" a pokývala hlavičkou...

Dokonce i když se někdy před ní modlíme při jiné příležitosti, už to nějak pozná a začne nám "skákat do řeči" svým "Ámen".

Pusinky apod.

Jednu dobu vždycky Beky napodobovala "mlasknutí", když jsme si s manželem dali pusu. Taky jsme měli doma vyvěšený obrázek, kde si dáváme pusu. Často říkávala: "máma, táta, MLASK" (ten zvuk neumím napsat foneticky :-)). A nedala pokoj,dokud jsem jí nepotvrdila, že jí chápu, slovy: "Ano, máma a táta si tam dávají pusu." Jednou nás takhle dokonce usmířila. Měli jsme nějakou mini-hádku přeháňku, po které zůstalo ve vzduchu dusno. A ona začala ukazovat na obrázek a říkat své oblíbené "máma, táta, MLASK". Tak jsem jí to odsouhlasila, že si tam dáváme pusu. Jenže ona nepřestala a opakovala to asi 20x, až to manžel nevydržel, začal se smát, přišel ke mně a dal mi pusu. Objali jsme se a smáli se tomu oba.

Taky si ta rošťanda všimla, že mě občas táta plácne po zadku se šibalským výrazem v očích. Tak to začala napodobovat - přijde, plácne mě a řehtá se. To ještě jde, ale když mě začala takhle šimrat (hrozně mě to lechtá, manžel dostane vždycky vynadáno), tak mám o zábavu postaráno...

Naše malá chůvička

Jen se začala Rebeka trochu pohybovat, tak začala "krmit" všechny plyšáky a panenky. Dobrá příprava na sourozence :-) A nemusela čekat dlouho. Sestřičku dostala, když jí byl rok a čtyři měsíce. A miminko se stalo velikou atrakcí.

Takhle jsem třeba měla strach, jak přijme, když uprostřed naší hry začne miminko brečet a já se jí musím začít věnovat. No, a je to bez problémů. Jakmile se začnu věnovat miminku, ona si vezme panenku a začne se opičit. Dokonce to došlo tak daleko, že její miminko občas "začne brečet" samo z ničeho nic, i když moje miminko nebrečí. Projevuje se to tak, že si Rebeka hraje (nebo si hrajeme spolu), najednou začne jakoby fňukat (pláče za svoje "miminko"), utíká si pro panenku, popadne jí do náručí a začne s ní pohupovat.

Po delší době mě začala napodobovat i při kojení. To je vždycky naštvaná, když má body, u kterého nejde dostatečně rozevřít výstřih. Přiloží si panenku a "kojí". Po kojení si jí položí na rameno, poklepává jí po zádech a říká: "K" (jako "krk" - povzbuzování, aby si panenka krkla).

Tuhle mě zase při kojení miminka napodobovala s panenkou. Po kojení jsem nemohla najít prsní vložku. "No to jsem blázen", říkala jsem si, "vždyť jsem si jí pokládala sem - a teď jí nikde nevidím!" Nakonec jsem to po marných pokusech vzdala a vzala si novou. Při dalším kojení si Beky přinesla panenku a z bodýčka si vyndala prsní vložku...