Přirozený porod 3: Po porodu

po porodu

Zpětně si uvědomuji, že jsem neměl nijak velký strach o Laďku a dítě. Připadalo mi, že všechno probíhá tak, jak má. Uklidňoval mne klid duly a porodní sestry. Občas jsem se modlil a prosil o ochranu, ale vcelku jsem byl také klidný. Teď byl můj syn tady, pro mne skutečněji než předtím, kdy jsem ho mohl vnímat jen zprostředkovaně přes Laďčino bříško. Přišel lékař odpovědný za péči o dítě a chtěl ho odnést na vyšetření. V našem porodním plánu měla Laďka napsáno: "nepřeji si jakékoliv odnášení miminka z mého dosahu, pokud si to nevyžádají jeho zdravotní komplikace" a já na tom trval. Poprosil jsem dětského lékaře, jestli by mohl vyšetření provést na místě. Argumentoval tím, že mají vše dobře zajištěno, že předpisy mluví jasně, že dítě je nutné zvážit, že na takový způsob vyšetření není zvyklý a nikdy ho tak nedělal. Nakonec však připustil, že to půjde, a vyšetřil našeho syna přímo tam, kde byl, to jest na matčině břiše. Konstatoval, že je všechno v pořádku. V tu chvíli se vrátil porodník a razantně se dožadoval dodržení předpisů a odnešení dítěte k vyšetření. Museli jsme mu vysvětlit, že vše je již jinak. Sestra počkala, až dotepe pupeční šňůra, zasvorkovala ji a podala mi nůžky. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co se po mně chce, ale pak jsem šňůru přestřihl. Čekali jsme na porod placenty. Porodník byl opět znepokojený tím, že vše dlouho trvá a že si to nepřejeme urychlit injekcí. I tady myslím víc než mužské popohánění pomohlo ženské uklidňování - stahy se za chvíly dostavily samy a placenta vyšla ven. Vážení dítěte se nekonalo.

Bylo ještě potřeba vyšetřit Laďku, ale nerozsvěceli kvůli tomu světlo na pokoji, pomohli si přenosnou lampou. I tady bylo vše v pořádku. Klidný a koordinovaný průběh porodu myslím zabránil zranění nebo nutnosti nastřižení hráze. Byla tu jen zevní krevní podlitina na rodidlech, která zmizela běhen několika dnů. Během celého porodu nebylo třeba jediného lékařského zákroku, kromě preventivního podání antibiotika. Přítomní lékaři plnili funkci kontroly, spolu s porodní sestrou, která se postarala o pupeční šňůru. Co bylo důležité, porodní sestra byla spolu s dulou oporou rodičce prostě tím že jsou soucítící a v porodech zkušené ženy.

Můj trpělivě čekající otec tedy naši těhotnou dulu odvezl domů. Rozloučili jsme se, ne bez dojetí. Dvě hodiny po porodu má matka s dítětem zůstat na porodním pokoji, potom následuje odvoz na oddělení šestinedělí. Na pokoji bylo ticho, venku už dávno padla tma. Laďka si malého přikládala k prsu, byl tiše a občas se rozhlížel. Když přišla sestra kvůli odvozu, velmi rychle jsme se dohodli že půjdeme všichni společně - Laďka na vozíku tlačeném zřízencem, já jsem nesl dobře zabaleného synka, naše věci se na vozík také vešly. Zaplatil jsem poplatek za svou účast u porodu a také za dulu. Připravený kočárek zůstal nevyužitý, sestra z oddělení nás doprovázela. Abych mohl být s Laďkou do rána, zaplatili jsme si nadstandartní pokoj. Na oddělení šestinedělí nás sestra pěkně uvítala a donesla horký čaj. Omluvila se nám, že za oknem pokoje je stavba, a řemeslníci nás zřejmě brzo ráno probudí. O odnešení a umytí dítěte, které zde běžně provádí se ani nezmiňovala. Laďka byla celou noc vzhůru, s malým vedle sebe - vzrušení a radost jí nedaly usnout. To já se trochu vyspal :-) Rozhodli jsme se, že počkáme na ranní vizitu a potom pojedeme domů.

I když byl náš porodní plán napsaný celkem jasně, stejně jsme se dostali do situace, kdy bylo zřejmé, že některý bod zůstal nepochopen nebo nedošel na místo určení. Nedělám si ani iluze ohledně obvyklosti situace, kdy si nějaký příjemce medicínského výkonu na půdě nemocnice (nechci v tomto případě psát pacient, protože nikdo z nás nebyl nemocný) chce sám rozhodovat o sobě a o svém dítěti - i když vím, že existují práva pacienta a že je zdravotníci znají. Přesto s námi bylo vždy jednáno korektně. Ve sporu o odnešení dítěte zřejmě zabral argument, že protože nejde o ohrožení života, není důvod nám nevyhovět v tom, co si jako rodiče dítěte přejeme a za co tím taky přebíráme odpovědnost. To je občanská argumentace.

Právě díky rozvoji občanské společnosti se mnoho porodnic u nás pomalu začíná orientovat přirozenějším směrem. Má to různou úroveň, někde je to prezentováno jenom aromalampičkou na hekacím pokoji, někde opravdovou snahou respektovat přání rodičky, jako v této "naší" porodnici. Většinou něco mezi tím.

Můžu zde nabídnout ještě jiný úhel pohledu.

V našem lékařsko-nemocničním prostředí je zjevně rozšířený názor "vnitřní prožívání pacienta není důležité a nemá na nic vliv". Někteří profesionálové jsou v tomto zjevně v obraze, například psychoterapeuti, někteří nejsou (mluvím o rozšířených a nereflektovaných postojích, ne o tom, co je - snad - v učebnicích). Je pak velmi těžké vysvětlitlovat, proč jsme chtěli to, co jsme chtěli - naše přání asi pro některé neměla žádný rozumný smysl. Potkávají se tu jiné hodnotová soustavy, když ne úplně jiné, tak výrazně posunuté. Pak se může lehce stát, že si vás někteří zařadí jako kverulanta, jako člověka, který neustále něco chce, na něco si stěžuje a nejspíš to nemá v hlavě v pořádku. Pro Laďku například bylo docela nepříjemné a silně bolestivé, když porodník opakovaně a ne zrovna citlivě vyšetřoval hematom na rodidlech a trval na tom, že ho přítomná sestra taky musí vidět. Přitom sám prohlásil, že nejde o nebezpečnou věc a postačí přikládat led a kontrolovat vstřebání. Laďka to vnímala jako zbytečné působení bolesti a narušování intimity, navíc od muže, který byl nucený být po celý porod pasívní, což mu asi moc nevyhovovalo.

Pro mou ženu a pro mne je ale narození dítěte posvátná záležitost, ne medicínský výkon. To jsme prožívali spíš uvnitř než navenek. Pro zaměstnance nemocnice, pokud nevěří, že existuje něco posvátného, může být porod bohužel pouze medicíským výkonem a snad i respektovaným důležitým životním momentem u jinak neznámých lidí. Připadá mi však oprávněné, aby i naše potřeby byly respektovány - navenek se projevují právě naší snahou o respektování lidské přirozenosti rodičky a dítěte. Stejně tak my jsme se snažili respektovat postoje zdravotníků - pokud to bylo pro nás ještě možné. Každopádně je tu nutný dialog mezi dvěma stranami s někdy opravdu protikladnými hodnotovými systémy, v situaci pro rodiče ne zcela běžné - ne každý má deset dětí a odpovídající kvantum zkušeností s porody. Jelikož věříme, že dítě zažívá těžký šok s možnými pozdějšími následky, když je odloučeno po porodu od matky, i když jen na krátkou dobu, nehodlali jsme to připustit bezdůvodně. Dodržování předpisů jen pro formu - to pro nás dobrý důvod nebyl.(2)

Problém je, jak zprostředkovat svůj postoj někomu, pro koho slovo posvátný nebo přirozený nemá žádný obsah a neváže se u něho k žádné reflektované zkušenosti. Nebrat někoho vážně nebo se s ním snažit manipulovat, čili zacházet jako s věcí, bez ohledu na to, jak dobře je to zdůvodněno přináší podle mne vždy špatné následky. Jediným východiskem mi připadá oboustranný respekt k tomu druhému jako k člověku.

začátek šestinedělí

Náš druhý a poslední den v nemocnici byl pro Laďku vyplněn hlavně čekáním a pro mne hlavně běháním a telefonováním. Na pokoji, docela pěkném, bylo krásné soukromí - každý klepal. Klepali i řemeslníci za oknem, ti ovšem kangem a do zdi. Rachot to byl strašný a neomezoval se na náš pokoj - na chodbě to bylo stejné. Když jsem volal do práce a oznamoval, že jsem v porodnici a že mne teď týden neuvidí, protože budu opečovávat manželku a syna, nevím, co si o tom mistr myslel - zvukové pozadí spíš nasvědčovalo tomu, že mám výnosnou fušku.

Zvážili nám dítě, tentokrát nebyl problém donést digitální váhu na pokoj. Naše předchozí přání a zatvrzelé trvání na jejich naplnění asi zapůsobily na naši pověst mezi personálem - sestry s námi jednaly poněkud opatrně. Kromě toho bylo potřeba neustále vysvětlovat, že opravdu chceme odejít domů dřív a proč, myslím, že se nás na to za ty dva dny přišli zeptat všichni lékaři přítomní na oddělení a potom i ti, kteří je střídali. Zdálo se mi, že někteří, když říkali "tak vy chcete jít domů za šest až osm hodin po porodu domů" dost divně se u toho šklebili. Dětský lékař, kterému jsem nemohl předložit písemné potvrzení o tom, že máme doma zajištěnou péči obvodní peditričky, se spokojil s tím, že mu musí dotyčná ihned zavolat. Z toho jak byl naladěn když mluvil s námi jsem měl silné obavy, že si to naše pediatrička za podporování takových alternativ pěkně vypije.

Ošetřující lékař při vizitě prohlásil, že slyšel, že naše dula ten porod nějak nezvládla. V té chvíli mi připadalo, že je dotyčný poněkud mimo, radši jsem to neřešil. Nakonec, protože neměl čas sepisovat s námi revers (operoval) jsme museli po ranní vizitě čekat dál. Abych si ušetřil další cestu do tohoto města, sestra mi nabídla, ať si vyřídím rodný list na matrice v centru města hned. Tedy utíkám na radnici. Velmi ochotná úřednice mi ho vyřídila na počkání, i když nebyl úřední den, bylo jen potřeba počkat, až dojdou podklady z nemocnice, takže jsem tam šel dvakrát. Řeči o tom, že bez rodného čísla nepustí dítě z nemocnice jsem radši také neřešil.

Nebýt těchto rozhovorů s ošetřujícími lékaři, odjížděli bychom z porodnice jen s převážně báječnými pocity. Nicméně, také bychom se nedozvěděli všechno o prožívání lidí, kteří o nás pečovali. Když jsme o tom později přemýšleli, došli jsme k tomu, že například náš porodník zde asi jen zastupoval (nebyl na tabuli personálu a ani dula ho neznala), zřejmě se cítil docela nejistě a možná měl z tohoto konkrétního porodu strach. Zajímavé je srovnání krátkých kontaktů, které jsme v porodnici zažili s lékaři a sestrami. Na rozdíl od spíš formálního, korektního a trochu s odstupem vedeného jednání s lékaři bylo možné si se sestrou třeba popovídat o tom, kolik má dětí a jak je rodila. Sestry také s námi trávily mnohem víc času. Obojí je samozřejmě limitováno zodpovědností, ale svoji roli tu učitě hraje rozdílný mužský a ženský přístup. Dá se ovšem zažít i docela formální žena - medička. Dost určující bude i velikost porodnice. V malé porodnici bude pravděpodobnější lidštější přístup a aktuálnější metody, tak jak jsme to zažili i my. Přestože jsem měl u porodu pocit, že veškerou empatickou energii spotřebovávám na Laďku, určitě je dobré si kousek vyhradit i pro personál porodnice. My jako rodiče jsme povznášeni i stresováni kvalitou toho okamžiku, oni zase kvantitou, a bylo by dobré se v tom vzájemně chápat.

jak jsme na sebe vzali zodpovědnost

Po velké vizitě nastal čas vyřídit papíry. Ošetřující lékař nám měl napsat propouštěcí zprávy a dát nám podepsat negativní revers, kterým na sebe přebíráme veškerou zodpovědnost za následky našeho konání.Předtím ale došlo na vysvětlení onoho pro mne nepochopitelného vyjádření o naší dule. Lékař vyjádřil názor, že naše dula neví o porodech nic, je nezodpovědná a nezvládla nejen tento porod ale i ten předchozí (neasistovala v této porodnici poprvé). U porodu nebyl, ale informace měl od porodníka. V zásadě mu šlo o to, že stav dítěte před porodem byl podle ozvů kritický a bylo potřeba situaci radikálně medicínsky řešit, neboť hrozila fatální komplikace. Naproti tomu dula prý nic nepochopila, chovala se naprosto diletantsky a nakonec ještě s matkou falešně nebo snad naivně jásala nad krásným dítětem. Ozvy dítěte prý byly na osmdesáti nebo i níž, což je kritické. On sám, pokud by byl u porodu, by tuto dulu vyhodil. Pravil, že dula nemá žádnou právní odpovědnost, nic neriskuje a že z toho těží.

Potom se lékař pustil do mne ohledně našeho - z jeho hlediska předčasného - odchodu (moje žena přebalovala dítě a přišla do kanceláře později, takže jsem to naštěstí schytal hlavně já). Vyjmenoval mi všechna rizika a komplikace, které mohou u novorozence nastat, a která nemůžeme zvládnout mimo zdravotnické zařízení. Vyjádřil názor, že o těchto věcech naprosto nic nevíme, a ani naše dula nám prý o nich nic neřekla, a jsme tedy totálně nezodpovědní rodiče. Neměl jsem moc prostoru k tomu, abych mu jeho názory upřesňoval, pokusil jsem se mu jen naznačit, že o rizicích jsme se informovali předem, a přesto jsme se rozhodli takto. Pokusil jsem se říct něco na obranu naší duly. Nevypadalo to, že by mne poslouchal. Nezaručuji, že pan doktor řekl všechno přesně tak, jak to píšu, nicméně předpokládám, že smysl jsem vystihl. Podepsali jsme s manželkou všechno, co bylo potřeba podepsat, a po vyzvednutí rodného listu na magistrátě a nahlášení rodného čísla na novorozeneckém oddělení jsme konečně odjeli domů.

V mysli mi utkvěl především tento dialog: Ošetřující lékař řekl, že snad nám oběma jde o tu samou věc, totiž o blaho dítěte. Odpověděl jsem, že si to taky myslím, ale že se rozcházíme ve způsobu, jak toho chceme dosáhnout. Tím jsme skončili, prý je to na dlouhou debatu. Což asi ano. (3)

Z rozhovoru s lékařem jsem vnímal především strach z toho, co se mohlo stát, když porod nebyl urychlen. To by mohlo zahrnovat přidušené nebo mrtvé dítě, se všemi následky na hlavu lékaře, který by nepostupoval podle běžných předpisů nebo zvyklostí. Kromě toho ještě případná žaloba ze strany rodičů, bez ohledu na to, že lékař respektoval jejich přání, zprostředkované přes dulu. Navíc lékař tvrdil, že ani rodiče, ani dula nemají žádnou odpovědnost, jsou tedy nepostižitelní. Z toho vyplývá,že by měli bezvýhradně respektovat lékaře, který ji má. S tím jsem nemohl souhlasit. Věřím, že lékař může mít ohledně životu ohrožujících stavů a následných žalob špatné zkušenosti. Vše by se také odrazilo na pověsti nemocnice. Později jsem si zjišťoval z různých zdrojů informace o tomto specifickém momentu, tedy o chvíli, kdy dítě prochází porodními cestami. Vyplynulo z nich, že lékařovy obavy ohledně hodnot srdečních ozvů v tuto chvíli byly obecně neopodstatněné. (4)

Jak už jsem napsal výše, necítil jsem u porodu žádný zvlátní strach. Postupně jsem ale taky začal přemýšlet o tom, co mohlo být. U porodu by mohl být lékař, kterému by jeho průběh připadal tak pomalý a riskantní, že by autoritativně nařídil okamžitý zásah ve chvíli, kdy ozvy dítěte klesly pod 100. Protestující dulu by vyhodil z porodnického oddělení, na protesty mé manželky nebo moje by nebral ohled, případně by mne vyhodil taky. Sestra by provedla hluboký nástřih hráze a dítě by lékař vytáhl pomocí vakuové přísavky. Syna by okamžitě odnesli do inkubátoru, kontakt s matkou by měl velmi omezený. Protože by nikdo nevěděl, co by bylo kdyby bylo, vypadalo byto tak, že prozíravý porodník zachránil dítě navzdory rodičům a dule, pomýleným to osobám s jakousi podivnou přírodní filozofií. Případné trvalé následky šoku nebo jiných zranění novorozence následkem násilného vytažení z porodních cest by padly na vrub rodičů - mohou si za to sami, a můžou být rádi, že dítě žije.

I toto je jen moje představa. Má však podklad ve vyslechnutých příbězích z porodů v nemocnicích, které nejsou tak přátelské k přirozeným porodům jako tato porodnice, a nic z toho jsem si nevymyslel. Jak vidíte, nevědomost může člověku ušetřit hodně starostí. Přesto bych si vždy raději vybral vědět. Lékařský systém péče při porodu a po něm, kdy jedním z nezanedbatelných motivů jednání mediků je strach nevidím jako moc šťastný. Je hloupé, že zatímco psychoterapeuti mají své výcviky a supervize týkající se jejich pracovních vztahů s lidmi, lékaři zřejmě nikoliv. Bylo také znát, jak si s ošetřujícím lékařem nerozumíme ohledně důvěry. Připadalo mi, že tento člověk nevěří nikomu, v tom smyslu, že podle něj se v krizové situaci každý člověk vykašle na ostatní a hraje jen za sebe - tak to vyjádřil. Z této pozice náš vztah s dulou tedy zřejmě nepochopil - měl nás za naivní osoby, které idealisticky věří na přátelství i za cenu oběti.

Naše dula nás později po návratu z porodnice navštívila, protože chtěla mít zpětnou vazbu ohledně své práce (kterou dělá momentálně zdarma). Rozhovor trval kolem dvou hodin a byl dost detailní. Je škoda, že lékaři mají zpětnou vazbu ohledně svých vztahů s pacienty minimální a často negativní (protože pochválit lékaře za dobrý přístup se lidi asi nějak ostýchají). Tento článek může být zpětnou vazbou, pokud ho tak někdo přijme.

doma

Doma byl nádherný klid. Žádný rachot, žádní cizí lidé. Zatím žádné formální kontroly. Na druhý den byla domluvena návštěva pediatričky. Po ní na každý další den návštěva zdravotní sestry nebo asistentky. Všechny tyto lidi známe (s porodní asistentkou z agentury sester jsme se seznámili předem). Navíc, oni přišli na návštěvu k nám, ne my do jejich instituce k nim, byly to tedy docela neformální a příjemné návštěvy. Tyto návštěvy jsem vítal, měli jsme tak větší pocit jistoty. Všem, kteří se nás jinak chystali navštívit jsme řekli, že kvůli minimalizaci rizika infekce nepřijímáme dřív jak po šesti týdnech. Druhý důvod ovšem je, že nechceme nikoho urazit tím, že pozveme jen některé - a všechny bychom teď neustáli, to by bylo po klidu i odpočinku. Manželčina gynekoložka mi vystavila žádost o podporu při ošetřování člena rodiny, takže jsem alespoň několik dní mohl být doma s Laďkou. Užívali jsme si tedy pohodu a taky odpočívali. Tedy, odpočívali...Praní hromad plínek, vaření litrů čaje pro kojící matku, kojení, přebalování. Pro jistotu jsme si zapisovali každou kontrolu, vážili synka na průběžně kuchyňské váze, kontrolovali množství přijatých tekutin (výhradně kojením). Jsme teď jako rodina mnohem víc spolu. Svoje společenské aktivity mimo dům jsem odložil na později.

Náš syn nám připadá velmi klidný. Samozřejmě taky někdy pláče, ale když to srovnáváme s ranným dětstvím jeho sester, je to velký rozdíl. Moje žena vidí rozdíl mezi rezignovanějším a úzkostlivějším výrazem našich starších dětí v tomto věku, ke kterým si musela nějakou dobu vztah teprve vytvářet (a ony k ní) a mezi klidnějším a zvídavějším výrazem ve tváři našeho syna, ke kterému má od začátku vyrovnaný a láskyplný vztah.Taky jsme určitě zkušnější a klidnější rodiče. Jeho příchod jsme si vybojovali ve svých vnitřních zápasech, promodlili a promeditovali, spolu uskutečnili a v porodu prožili. Věřím, že jsme udělali maximum pro jeho dobrý vstup do tohoto světa. Samozřejmě jako čerstvý otec jsem ohledně svého syna a jeho příchodu na svět opravdu hodně subjektivní. Když to po sobě čtu, vidím, jak nadsazuji, jako by šlo o nejdůležitější věc na světě :-) . Celý tento článek je subjektivní, a připadá mi přesnější na to takto upozornit, aby si každý mohl odečíst případné opravy, než abych se tvářil vědecky a objektivně.

Před námi bylo ještě povinné očkování dítěte na TBC a odběr krve na screening, kontrola očí plus další kontroly až po několika týdnech. Očkování a odběr krve nám v nemocnici v našem městě odmítli udělat, prý z administrativních důvodů - máme jet tam, kde jsme porodili. Dost mne šokovalo, když jsem se dozvěděl, že neví, co to má být ten ambulantní porod a že prý zákon nařizuje zůstat v porodnici minimálně 72 hodin po porodu (ve skutečnosti jde o zdravotnickou směrnici).

Nerad bych, aby článek někdo pojal jako polemiku a souboj mezi idealistickým a vědeckým nazíráním na svět. Snažím se jen ukázat, že je víc cest, a že je možné si svobodně vybrat - což zní banálně. Přitom právě to, jak porodí své dítě je stále pro mnohé ženy u nás věc předem daná a bez možnosti výběru. Neříkám, že je to lehké. Neříkám, že je to jednoduché. Někdy se člověk musí rozhodovat z momentu na moment pořád znova. Někdy jen nastoupí do vlaku a jede. Důležité je, že vidíme tu možnost rozhodnutí. Avšak pomněte: vždy je tu cena, kterou je nutno zaplatit (5). Takže buď se necháme vláčet, aniž bychom věděli kam a s jakými následky, schovávat se za nařízení a nechávat za sebe rozhodovat jiné, nebo se budeme snažit sami chápat, rozhodovat se a brát zodpovědnost sami za sebe a za ty, kteří jsou nám svěřeni. Buď se budeme snažit ostatní lidi ovládat, nebo jim budeme dávat svobodu. Všechno něco stojí. Pokud máte nějakou základní životní zkušenost a pochopíte její podstatu, budete mít možná problém ji předat ostatním (jako já v tomto článku, který se mi nepsal lehce), ale rozhodně budete mít něco, co vám bude ukazovat směr. Také bych nerad, aby tento článek byl pochopen jako popis vítězství názoru jedněch lidí nad názory druhých. Narodilo se nám dítě, bylo to krásné, bylo potřeba si kvůli tomu něčím obtížným projít, pomáhali jsme si navzájem. Vyhráli jsme všichni.

Má žena si nedovede představit, že by po této zkušenosti chtěla znovu rodit tím "moderním" institucializovaným způsobem - pokud by ji k tomu nedonutil zdravotní stav a bezmocnost. Je to pravděpodobně stejnou měrou větší informovanost žen, rozvoj občanského povědomí a odlidštěné, až rizikové prostředí mnohých porodnic (rizikovým prostředím myslím onu hrozbu nastartování řetězu porodních komplikací, o které píši výše) co způsobuje stále větší zájem o přirozené a ambulantní porody a o porody doma (v současnosti je porodními asistentkami v Praze registrováno kolem dvou set domácích porodů). To, že tento staronový přístup nemá za následek zdravotní komplikace ani smrt dětí o nic častěji než institucionalizované porody, spíš naopak, bude tento trend možná prohlubovat. Lepší zdravotní statistika domácích porodů je samozřejmě také dána výběrem, žena, která ví dopředu o možných zdravotních komplikacích svého porodu nebude asi rodit doma. Rád bych viděl všechno pokračovat právě směrem k co největším rozvíjení možností svobodného rozhodnutí matek. Lékaři by v takovém systému měli hrát roli těch, kteří asistují, zachraňují a pomáhají v případě patologických komplikací a garantují maximální péči tam, kde je jí skutečně potřeba. Odrazování budoucích matek od domácích porodů ze strany lékařů není myslím většinou motivováno nějakou reálnou zkušeností lékaře, ale paradoxně jeho nezkušeností v této oblasti.Vůbec se nedivím ženám, které rodí doma prostě z toho důvodu, že se bojí necitlivého nebo nepřátelského jednání v porodnicích které mají v dosahu. Tato věta může znít hrozně, ale máme ji podloženou osobními rozhovory s vícero ženami.

Pokud se nějaká žena rozhodne pro přirozený nebo ambulantní porod v porodnici, musí počítat s tím, že si bude muset najít porodnici přátelskou těmto záměrům. V ČR jich obávám se zatím moc není, jak vidím z vyhledávání na internetu. Musí počítat s institucionálností nemocničního zařízení, kde se střídají služby, a ne všechno je mezi nimi předáno, pochopeno a akceptováno. Možná ji čeká nějakým ten zápas o svá práva. Čím podrobněji a osobněji si všechno dopředu domluví, tím líp. Je dobré mít oporu v manželovi, druhovi, dule, asistentce nebo kamarádce.

Rodičkám, otcům, dulám, sestrám, asistentkám a lékařům k tomu přeji veškerou odvahu, kterou v sobě najdou.

Všem, kteří pomáhali mé ženě při porodu našeho syna moc děkuji.

(ještě budou dvě pokračování)