K čemu jsou holky na světě

Výzkumy ukazují, že v rodinách je nejčastější tradiční rozdělení rolí. Dvoukariérová manželství či nesezdaná soužití však již nejsou výjimkou. Studium rodových rolí se stává stále zajímavějším.

„Chlapeček nebo holčička?“ Tak zní většinou první otázka příbuzných a známých, když se dozvědí, že se někomu blízkému narodilo dítě. Ve znalosti pohlaví dítěte je kromě informací o jeho chromozomální a anatomické výbavě implikován také jeho rod (gender) a spolu s ním i řada očekávání, týkajících se psychických vlastností a sociálních rolí.

Jaká je role dnešní ženy? Jaké jsou její cíle, plány a přání ? Chtějí ženy dosáhnout úspěchu v profesi, nebo dávají přednost rodině? To jsou otázky, které jsme si kladli v úvodu výzkumu Profese ženy a rodinné soužití. V rámci tohoto výzkumu proběhlo šetření vysokoškoláků a jejich rodičů (celkem 552 respondentů dvou věkových generací), kteří byli dotazováni na roli dnešní ženy. Tento příspěvek je zaměřen na výsledky té části výzkumu, která se týkala volby mezi rodinou a profesí u vysokoškolaček a jejich matek.

Historický exkurz

Doba před sto padesáti až dvěma sty lety představuje z hlediska geneze lidského rodu kratičký úsek, přesto je už život našich prababiček, jak jej popisuje Milena Lenderová (1999), pro dnešní mladou vzdělanou ženu jen těžko představitelný.

Po dlouhá staletí hledala žena i dívka opodstatnění své existence ve vztahu k muži. Byla něčí dcerou, sestrou, manželkou, matkou. Sama nemohla skoro nic: volně nakládat s majetkem, rozhodovat o dětech, které přivedla na svět, ani volit své zástupce. Celé věky zůstávala nesamostatnou, nesvéprávnou bytostí. Do sňatku za ni odpovídal otec nebo poručník, pak manžel. Představa dominantní ženy byla nemyslitelná. Pokud by snad muži scházela energie nezbytná k zvládnutí role hlavy rodiny, „nechť zůstane bezžencem nebo ať jde do kláštera, aby se nestal směšným před světem…“, cituje historička Lenderová z tehdejších příruček společenského chování.

Vzdělání bylo v českých zemích téměř až do konce 19. století umožněno pouze chlapcům. Tereziánský školní zákon, dle kterého vzdělávací povinnost platila pro všechny děti od šesti do dvanácti let – chlapce i dívky bez rozdílu sociálního postavení, vešel v platnost sice již k prvnímu lednu 1775, maturovat však mohly dívky až od roku 1907.

Obavy o dělohu

Odmítání ženských uchazeček o studium na vysokých školách mělo ještě v 19. století řadu odůvodnění: poměrně běžný byl tehdy názor, že ženy mají vrozeně nižší inteligenci a jejich připuštění k elitnímu studiu by proto snížilo jeho akademickou úroveň. Jiný názor poukazoval na slabší fyzickou konstituci žen a varoval, že zátěž vyššího studia může poškodit jejich dělohu natolik, že se stanou neplodnými nebo budou rodit poškozené děti. Jiné hlasy tvrdily, že přítomnost žen bude muže rozptylovat od studia nebo že vysokoškolský život bude ženy pomužšťovat – stanou se hlučnějšími a hrubšími. I na těch vysokých školách, na něž měly ženy přístup spolu s muži, podléhaly ženy značně odlišnému režimu. Dokonce i na liberální Oberlin College, jak upozorňují Renzetti a Curran (2003), se od studentek očekávalo, že se nebudou projevovat na veřejných shromážděních, a navíc se od nich vyžadovalo, aby kromě sebe pečovaly i o své mužské kolegy (měly jim prát prádlo, uklízet pokoje a připravovat jídlo).

Sílící emancipační hnutí na počátku dvacátého století bylo korunováno úspěchem sufražetek – hlasovacím právem, které po první světové válce získaly ženy ve většině evropských zemí.

Druhá polovina dvacátého století a s ní spojená zvyšující se vzdělanost a profesní uplatnění žen na jedné straně a dostupnost antikoncepční pilulky jako v historii prvního skutečně účinného prostředku plánovaného rodičovství na straně druhé odstartovala diskuzi o platnosti tradičních rodových rolí.

Rozdíly mezi muži a ženami se už od počátku století stávají také předmětem vědeckého zájmu. Teorie vysvětlující vývoj rodové identity a rodových rolí vznikaly samozřejmě vždy v rámci kulturního, ä

ä historického a společenského kontextu, stejně jako aktuálního vědeckého paradigmatu. Na pozadí všech těchto souvislostí je pochopitelný revoluční přínos psychoanalytických teorií lidské sexuality, výzkumy teoretiků sociálního učení, zjišťující význam posilování, nápodoby a pozorování ve vývoji rodových rolí nebo kognitivně vývojové modely zdůrazňující aktivní účast dítěte při osvojování rodové role.

Období, které zažíváme nyní, je postmoderní: tedy chaotické, plné deziluze vznikající z úpadku tradičních hodnot. Idea pokroku upadá, hledány jsou alternativní způsoby myšlení (Gergen, 2001). Jak se tato situace odráží ve vnímání rodových rolí?

Aby se pěkně usmály

Setkáváme se s prolínáním, záměnou tradičně definovaných rodových rolí (dvoukariérová manželství, žena živitelka, muž v domácnosti) i s řadou alternativ k tradičnímu manželskému soužití muže a ženy (nesezdaná soužití, homosexuální svazky, osaměle žijící lidé neboli singles). Alternativy k tradičním rolím a hodnotám jsou v centru zájmu médií i řady výzkumných studií, čímž vzniká dojem, že se jedná o něco zcela běžného a všeobecně rozšířeného. Úplná rodina přesto nadále zůstává hlavní jednotkou společenského systému. Řada výzkumných studií dokládá, stejně jako naše vlastní zkušenosti potvrzují, že rodina je nadále místem, kde dochází k přenosu rodových rolí, a to v závislosti na pohlaví. A jak zjistíme letmým nahlédnutím do knih pro děti, ani jejich autoři nenechávají dnešní děvčátka a chlapce na pochybách o tom, jaké bude jednou jejich místo v životě.

Je patrné, že autor malým čtenářům vysvětluje, jaká role bude jednou očekávána od děvčátek a jaká od chlapců, zcela ve shodě se stereotypním vnímáním rodových rolí. Za povšimnutí stojí kromě názvů básniček třeba také odlišný rozsah.

Zkoumání rodových rolí je řadu let v centru pozornosti sociálních psychologů a sociologů. V našich podmínkách je často citována studie vysokoškolsky vzdělaných manželů, kterou v roce 1983 uskutečnil Ivo Možný. Především v rodinách se dvěma a více dětmi se projevil příklon k tradičnímu rozdělení rolí. Také z výsledků výzkumného šetření funkčních a dysfunkčních soužití (Plaňava, 2000) vyplývá, že ve více než 80 % manželských párů dělá žena v domácnosti vše nebo většinu prací. Přesto, že – jak Plaňava dále připouští – je znakem funkčnosti soužití participace obou partnerů na domácích pracích, podíl ženy zůstává větší.

Socioložka Hana Maříková srovnává postoje populace k rodičovským rolím a shrnuje zjištění dvou rozsáhlých reprezentativních výzkumů v rámci ISSP (z roku 1994 a 2002) a dospívá k závěru, že populace se stává o něco smířlivější k záměně rodových rolí. V roce 2002 ve srovnání s rokem 1994 ubylo těch, kteří si myslí, že „není správné, aby byl muž doma a žena chodila do práce“. Přesto však se muži podílejí na domácích pracích i v péči o malé děti méně než ženy. Hana Maříková vidí jako jeden z hlavních důvodů tohoto přetrvávajícího konceptu v nastavení pracovního trhu, především méně výhodnou pozici žen na trhu práce, která konzervuje zaběhnutý stav a neumožňuje ve větší míře změnu chování lidí.

Zajímavé bylo srovnáním 16 zemí světa v míře souhlasu s výrokem: „Muž má vydělávat peníze a žena se má starat o domácnost a rodinu.“ ČR se s 53 % souhlasem respondentů zařadila na 12. místo (seřazeno od zemí, které s výrokem souhlasily nejméně).

Dítě, nebo kariéra

V letech 2002 – 2003 byl na Fakultě sociálních studií MU v Brně realizován výzkumný projekt „Profese ženy a rodinné soužití, rozdíly v názorech českých mužů a žen dvou věkových generací na roli ženy a srovnání se situací v EU“, jehož cílem bylo zjištění názorů vysokoškolských studentů a jejich rodičů na roli ženy v rodině a ve společnosti.

K vyřešení výzkumného úkolu jsme zvolili metodu dotazníku. Zkoumaný vzorek tvořilo 552 respondentů – studentek a studentů pražských a brněnských vysokých škol a jejich rodičů. Situaci volby mezi rodinou a profesí jsme zjišťovali u studentek a jejich matek otázkou, která zkoumala jejich názory na rozumné uspořádání životních etap studentky a předložením modelové situace, která respondentky postavila před volbu mezi dítětem a postupem v profesi.

Z výsledků představ o prioritě životních etap jasně plyne, že v plánech vysokoškolaček (stejně jako v tom, jaké uspořádání životních etap považují matky za rozumné pro své dcery) má své místo profese i rodina. Po dostudování však většina respondentek (74,8 % studentek a 73,7 % matek) preferuje (nebo považuje za nejrozumnější pro své dcery) najít si dobrou práci a pak založit rodinu. Polovina všech respondentek navíc plánuje (považuje za nejrozumnější pro své dcery) nejen najít si dobrou práci, ale také získat v ní dobrou pozici a teprve pak založit rodinu.

Výsledky řešení modelové situace jsou dobře patrné z grafu. Studentky a jejich matky byly vyzvány, aby se rozhodly pro jedno z 5 řešení následující modelové situace.

Formulace pro studentky: „Je mi 26 let. Po delší době jsem si ve své profesi vybudovala dobré postavení, v blízké době to vypadá na další postup s vysokým finančním ohodnocení. Zjistím však, že jsem poprvé těhotná. Rozhodnu se:“

• pokračovat v profesi a těhotenství přerušit,
• přivést dítě na svět a doma zůstat co nejkratší dobu (nejvýš rok), dítěti pak zajistit odpovídající péči a dále se pokud možno plně věnovat své profesi.
• přivést dítě na svět a rodině se na mateřské dovolené věnovat nejdéle 2 roky, pak opět nastoupit do zaměstnání. Již v průběhu těchto dvou let však usilovat o možnost vykonávat svou profesi alespoň na zkrácený úvazek.
• přivést dítě na svět a rodině se na mateřské dovolené věnovat nejdéle 2 roky. Teprve pak opět nastoupit do zaměstnání.
• věnovat se plně dítěti a rodině. Nastoupit na mateřskou dovolenou a využít ji v plné délce. (viz graf na str. 22)

Formulace pro matky popisovala stejný příběh: „Vaší dceři je 26 let…Poradíte jí nejspíše.“

Krajní sloupce v grafu představují extrémní řešení: kariéra bez dítěte, nebo pouze rodina. Z výsledků je patrné, že většina studentek by zůstala s dítětem doma alespoň dva roky nebo déle (84 %), polovina z této skupiny respondentek by se však již v průběhu mateřské dovolené pokoušela věnovat své profesi alespoň na zkrácený úvazek. Stejně tak většina matek by svým dcerám doporučila, aby zůstaly doma s dítětem dva a více let (85,9 %). Otázkou diskuze zůstává, zda 29,2 % studentek, které by volily tradiční ženskou roli a i za situace s vidinou možné úspěšné realizace v profesi, kterou jsme jim nastínili, je moc, nebo málo.

Ačkoli má tedy pro ženy vysokoškolačky profese velký význam, z těchto výsledků je patrné, že na vrcholu žebříčku jejich hodnot je dítě i za cenu zpomalení, nebo dokonce téměř ve třetině případů přerušení jejich profesní kariéry. V tomto smyslu je tedy také možné souhlasit s Carol Gilliganovou (1982), která se na základě svých výzkumů domnívá, že „citlivost vůči potřebám druhých a přijetí odpovědnosti za péči vedou ženy k tomu, aby věnovaly pozornost i jiným hlasům než pouze vlastním…“ Výsledky tohoto výzkumu, které je možno zobecnit pouze s určitým omezením, naznačují, že nová podoba role ženy s profesními ambicemi ani dnes neztrácí dimenzi pečovatelky a vychovatelky. Odpověď na otázku: „K čemu jsou holky na světě?“, však není tak jednoznačná, jako byla za časů našich prababiček. Možnost vzdělávání, cestování, profesního uplatnění, plánovaného rodičovství v kontextu životních hodnot, představ a míry identifikace s rodovými rolemi rozehrávají pestrou, pulzující, dynamickou a těžko uchopitelnou paletu rolí dnešních žen i mužů. Studium rodových rolí se však právě dnes stává o to zajímavější.