(Pře)výchova otců v Čechách

Vyrůstala jsem v neúplné rodině; můj biologický otec se o mne nikdy nezajímal (pominu-li dvě výjimečné situace, z nichž v jedné mne z trucu „unesl“ ke svým rodičům, což byl vlastně jen takový lehce dobrodružný výlet, a jednu zcela nečekanou návštěvu v mých osmi letech, kdy si mne na odpoledne vzal na chalupu, kam mimochodem přes naše město jezdil každý víkend) a náhradní tatínek se jaksi nikdy nenašel. Pár let jsem měla otčíma, který mne z hloubi duše nesnášel, a všichni následující životní partneři mé mámy přišli v době, kdy už jsem na náhradní tatínky neměla ani věk, ani náladu. Logicky tedy nemohu vycházet z žádného zažitého modelu a mé představy o otcovství byly vždy lehce zkreslené. Vídala jsem funkční otce svých kamarádek, později jejich manžely a z těchto útržkovitých poznatků jsem vyvodila závěry. Bohužel, zřejmě nesprávné.

„Normální“ rodina dle mých pozorování obnáší otce – živitele, který se snaží hmotně zabezpečit svou rodinu a svůj volný čas dělí mezi vlastní relaxační aktivity, „rodinný život“ a v mnoha případech ještě mezi další zaměstnání, a matku, která je tři čtyři roky doma s dítětem a pak se vrací do práce. Dokud je žena doma, věnuje se péči o dítě a provozu domácnosti. Ve chvíli, kdy pracují oba rodiče, je dítě už natolik sociálně i psychicky zralé, že se dělba volného času netýká již jen otce, ale i matky. Oba pracují a OBA mají tedy stejná práva i povinnosti. Na tomto místě jistě mnozí z vás namítnou, že i žena na mateřské dovolené pracuje. Jistě, ale téměř zadarmo, a proto nepovažuji za... ehm, morálně správné, aby se za manželem vydělané peníze chodila den co den bavit do společnosti, zatímco se on doma snaží vklínit sirky mezi oční víčka, aby únavou neusnul dříve, než se víčka začnou klížit i rozpustilému potomstvu.

Nebyla jsem nikdy ani rodinný, ani mateřský typ a dítě jsem rozhodně neplánovala. Manžel oproti tomu vždy tvrdil, že dítě byl a je jeho sen; a tak jsem nečekané těhotenství vítala s nadšením, protože „on bude přece úplně skvělej táta“. Nicméně, když si dnes vzpomenu na to, jak mi někdy během prvního trimestru těhotenství zjihlým hlasem vypravoval, že děťátku celý byt vymaluje veselými obrázky, aby se mu doma líbilo, nedojímá mne to. Mám leda tak vztek. A pořádný.

Budu ještě chvíli kroužit kolem pudlího jádra. Manžely svých kamarádek a známých (mám na mysli ty „normální“) jsem vždycky tak trochu litovala. Chodili domů utahaní jako psi a ještě po nich byla vyžadována velmi aktivní spoluúčast na zaopatření dětí, zatímco jejich drahé polovičky nad kávou sem tam utrousily něco nelichotivého o částkách na výplatní pásce. Tento rodinný model se mi nějak nezamlouval – navíc by mi hrdost ani nedovolila nechat se od chlapa živit. Všechny své minulé partnery jsem proto de facto živila já. Konec konců, bylo to logické. Workoholici v kravatách a v sáčku, ani superúspěšní podnikatelé v drahých vozech mi nikdy neimponovali. Muž mých snů byl vždycky nezávislý vlasatý hippík s bohatou knihovnou, slovní zásobou a neméně bohatým společenským životem. Vlastně se mi tenhle sen vyplnil. Má jen jednu jedinou chybičku – bohatý společenský život mého manžela se mne téměř netýká.

Jsem pravděpodobně strašná manželka. Nedávno jsem se dokonce od svých tchánů dozvěděla, že můj ubohý manžel chodí do hospody proto, že doma nemá „naklizeno a navaříno“. Ano, většinou nemá. Můj pracovní den má 16 hodin a 8 hodin denně si dovoluji spát, zatímco bych měla tiše jako myška – abych nevzbudila zbytek domácnosti – běhat od sporáku k hadru a zpět, aby se mužíček ráno probouzel do čistého a krásného prostředí. A to jsem si vždycky myslela, jak nejsem tolerantní a chápavá. Peníze od něj nechci, nezakazuji mu chodit kdykoli, kamkoli a s kýmkoli a jediné přání, které jsem k němu v tomto ohledu vznesla bylo, aby nepřinesl domů žádnou pohlavní chorobu a poštovní poukázky na úhradu alimentů cizím slečnám. Neprozřetelně jsem se domnívala, že můj manžel bude stejně vstřícný i k mé maličkosti a v rámci svého volného času převezme nějakou tu část péče o dítě a domácnost na sebe. Bylo to opravdu velmi, velmi naivní. Manžel víceméně nedobrovolně přijal fakt, že na gruntování už prostě čas nemám a tak doma vytírá, zalévá květiny, utírá prach a myje ten dříve zmiňovaný záchod. Někdy i nádobí. Nutno podotknout, že si mohl vybrat ze dvou variant – buďto to bude dělat sám, nebo si zaplatím ze svých peněz paní na úklid. Paní na úklid nechtěl, neb nemá rád cizí lidi v bytě. Spíš si ale myslím, že by mu bylo líto těch peněz. Zas tak velký byt nemáme.

Problém ovšem nastal ve chvíli, kdy jsem si dovolila podotknout, že máme dítě, kterému se věnuje jen sporadicky. V praxi to znamená, že se s ním téměř každý večer (pokud nespí a je doma) koupe. Nepamatuji se, že by ho dal na nočník, nakrmil, přebalil, nebo se s ním cíleně zabavoval déle než 10 minut v kuse. Jsem velmi tolerantní žena a chápu, že si chce někdy přečíst v klidu knihu nebo sedět u Internetu. Jen nechápu, proč tím vyplňuje veškerý čas, který doma stráví (pokud tedy zrovna nespí, což dělá relativně často).

Včera v jedenáct hodin, kdy synáček konečně usnul, jsem si na dvě hodinky odskočila s kamarádem do hospody. Naštěstí máme v ulici dvě a jedna z nich zavírá až v jednu po půlnoci. Kamarád mi lehce ironicky připomenul, jak jsem v dobách blažené nevědomosti prohlašovala, že „až nebudu kojit, budeme se v hlídání střídat a já taky začnu chodit do společnosti“. Prd a šišky, vážení přátelé. Kojit jsem přestala vloni v říjnu a od té doby jsem byla večer sama venku zhruba desetkrát, z toho pětkrát pracovně. Můj manžel je v tahu zhruba dvakrát, třikrát do týdne. Pokud odjedu mimo Prahu, je v tahu každý den a vesele mi do telefonu hlásí, kde byl včera a kam půjde zítra. Uplynulých 14 dnů jsem trávila na chalupě, neboť se mi sešlo hodně práce a tak potřebuju pravidelné hlídání, což na chalupě zajišťují tcháni. Manžel byl den co den na veselém večírku nebo jiné kulturní události; po našem návratu jej veškerý elán přešel a doma již opět jen spí nebo sedí u Internetu. Po pravdě řečeno, mám toho docela plné zuby, ještě plnější, než od té nové plomby, co ji i po týdnu od zákroku pořád cítím. Nebo spíš necítím, bůh ví, čím mi ten zub umrtvovali.

Tak nevím. Někde dělám chybu. Makám jako hodně zažhavený šroub, beru zakázky se šibeničními termíny, když je dobrý měsíc, vydělám během něj tolik, co osoba s průměrným platem za rok, starám se – doufám – docela dobře o dítě, které není ani podvyživené, ani nechodí špinavé či jinak zanedbané, peru a tak dvakrát třikrát do týdne i uvařím manželovi teplé jídlo. Proč bych, hrome, taky neměla mít nárok na nějaký volný čas? Proč bych si nemohla zajít třeba se sestrou nebo s nějakou kamarádkou/kamarádem na výstavu, na koncert nebo jen tak do hospody? Mám, pravda, hlídání. Přes den, abych mohla pracovat. Večer, když bych se chtěla bavit, mám leda tak oči pro pláč. A bude hůř, rozšiřujeme firmu, takže přibývá lítání po právnících, úřadech, budou přibývat i služební cesty a rozličná jiná pracovní jednání. Nevím, jak lidsky a slušně vysvětlit manželovi, že moje dítě je taky jeho, že ho má rádo a že by se mu měl trochu víc věnovat. Obávám se ale, že to nedokážu. Házení luštěnin na zeď po čase unaví a jiný efekt moje pichlavé poznámky ani laskavě vznesené prosby nemají. Jistě, můžu si zaplatit chůvu. Přijde mi ale maximálně trapné brát si chůvu k dítěti, které má v druhém pokoji na kanapi spícího vlastního otce.

Někde jsem v té výchově k otcovství udělala fatální chybu. Bohužel nevím kde. Moje pragmatická úvaha, že tolerantní přístup ze strany jedné bude automaticky znamenat podobný přístup ze strany druhé byla lichá. Tak co teď? Nemáte někdo nějaký konstruktivní návrh? :o)

P.S.: Na chalupě jsem objevila svázané časopisy Červeného kříže z roku 1928. Zaujal mne v nich obrázek asi tak desetiletých hošíků s ulíznutými vlasy, kterak se v bílých košilkách s vykasanými rukávy ráchají v kovové vaničce, v níž sedí panenka – miminko. Text pod fotografií upozorňoval na to, že v USA nemají předmět „péče o dítě“ toliko děvčata, ale i hoši. Ač amerikánskou kulturu a její přínos světu zrovna moc nemusím, tohle jim docela závidím. Tedy, pokud to na tamních školách dodnes přetrvalo...