Jak jsem byla na houbách

Pouze jsme se v minulých dnech snažili dětem ukázat všechny krásy léta a zavítali do lesa na borůvky.

Výlet uprostřed léta jako každý jiný. Zběsilé balení nezbytností, kočár pro všechny případy, uvřískané skandující děti nadšené děním, infarktová maminka a vše snášející tatík. Realita dne.

Slunce v nadhlavníku a před námi jen tichý les. Upozorňuji, že jen do té doby než jsme překročili první kořen. Pak už se o tichém lese mluvit nedalo. Holky nasadily "Na Okoř je cesta", a přestože jsme se snažili naučit je během cesty pár bobříků, dcerky si vesele vedly svou. A tak jsme bobříku mlčení propadli alespoň mi s Kubou. Cíl výpravy zněl jasně. Prozkoumat terén a najít keříčky se sladkou tmavě fialovou odměnou podobnou vranímu oku, jen o trochu více jedlou. Borůvky to zřejmě tušily, a tak se pro jistotu nechaly očesat i s lístky ziskuchtivými hledači pokladů. My chtěli jen ušpinit mlsné jazýčky našich berušek, protože zejména Laďce se např. po vzoru Bource morušového, může říkat od jisté doby Laďka borůvková. Kam se hrabou silnější a o hlavu i více větší sestry. Když Láďa uvidí fialovou bobuli běda překážce, která by se jí postavila do cesty, o drátěnce před kanadskou borůvkou u rodičů chránějící ji proti náletům drozdů a kosů nemluvě. Pokud nevíte, jak vypadá vynalézavé roční dítko lomcující s drátěnkou, šlapající sandálkem do výše - co to dá a snažící se k těm kuličkám dostat za každou cenu, ukáži Vám tu nejnevinnější tvářičku Laďky. Po této zkušenosti ( a hlavně úplném zplundrování borůvek domácích) se nám zdálo, že les je tím řešením.

Po probrouzdaných metrech se nezdálo, že tím řešením nejlepším. Holky, každá v ruce třímající kbelíček z pískoviště, se úporně snažily alespoň si pošpinit dno borůvkami a malinami. Šlo to jen ztěžka. Každou kuličku obracely v ruce a rozmýšlely, zda sníst už teď či vhodit do kbelíčku. Když jsem se sklonila taky pro pár borůvek (když říkám pár, myslím tím opravdu dva chudé zbytečky), nemohla jsem uvěřit svým očím.

Pod stromem se na mě smál hříbek a támhle další a další. A tenhle, pravda, vypadal poněkud vykopnutě, ale co na tom, taky hříbek. Během chvíle jsme s holčinami měly část prvního kbelíčku plnou. Tatík, který se právě s Laďkou vracel s výzkumné akce jen zamával ušisky, zaržál a v očích mu zasvítil hledací instinkt.

Od té doby měl hlavu vklíněnou mezi zemí a sebemenší houbičkou. Přibývalo nám to rychle. Během chvilky si sice naše děti možná připadaly tak trochu osaměle jako Jeníček s Mařenkou v setmělém lese, ale podobnost byla čistě náhodná.

Jen ti rodiče nedokázali dělit pozornost mezi děti, které vidí denně a hříbky jak panenky, na které jsem v životě neměla takové štěstí.

Když se oba kbelíčky po půlhodince pyšnily čepicemi z hříbků a dokonce jsme je už z nouze sypaly do tašky, zavelela jsem k ústupu.

Bohužel, hlava mého muže zůstávala v houbařské křeči. Nechtělo se mu opouštět les uprostřed houbařského nadšení. Právě on, tak zdatný houbař, který jezdil pravidelně vybílit svá místečka na kole coby "vzorný" žák základní školy během velké přestávky.

Mně sice trochu vrtalo hlavou, jak někdo může vykopnout hříbek a nevšimnout si, ale Jakub mě přesvědčil, že možné to je. Podívala jsem se ke špičce svého sandálu a opravdu. Stál tu další hříbek.

Domů k rodičům jsme dojeli šťastní a hned jsme celé rodině ukazovali přírůstky. Jen užasle kroutili hlavami. Jen mamince se jedna houba opravdu nepozdávala. Jakub, pán lesa, ji však uzemnil svými znalostmi hned.

Děti směřovaly do bazénu, já do kuchyně. Čistit hříbky. Nic ve zlém, ale sbírání hub je to nejlepší, co na houbách shledávám (čištění mne nenadchlo a jíst je nepotřebuji).

Když jsem si všimla nadšení v očích Kubovy maminky bylo mi jasné, že Jakuba o část úlovku zkrátím. Ostatně bude na jídlo sám, tak co. Během chvíle voněla kuchyní smaženice a my práskli do koní a hurá domů do centra Prahy. V košíku se smály další hříbky, které se už těšily na mrkev, petržel, brambory, tunu majoránky a Kubovy čelisti.

Ještě jsme ani nedovřeli domovní dveře a telefon. Kubova maminka:" Magdi, já nevím, jestli Ti to mám říct, ale ty houby nejsou k jídlu!" V mysli jsem se zhrozila. Že bych zbodala nějaký kuchařský postup? Když najednou (asi, jak jsem si poskočila) mi to sepnulo. Aha, Jakubova houba. Ihned jsem vysypala naše hříbky, ale ona houba tu byla. Tak co se děje, "Je to strašně hořké a nedá se to pozřít!!!"

Pán lesa a tvorstva zároveň sklonil hlavu a šel pro svůj soukromý atlas hub. Našel našeho hřiba ihned. V kolonce nepoživatelné a též i jedovaté.

Okamžitě mi vyvstala v mysli situace, jak jsme holky v lese drezurovali, jak se k houbám chovat, jaké jsou jedovaté, které sbíráme, jak musí vypadat a další "hraběcí" rady, které jsme vtloukali do dětských makoviček.

Musela jsem se smát, že já radši nezůstala u svého hřibu borového, dubového či výjimečně babky. Nejenom, že se nám s Jakubem zdálo, že máme děti natvrdlé, když hříbky vyndavají z travnatých důlků tím, že jim utrhnou klobouk, ale navíc jsme je nechávali "záměrně" trhat jedovaté houby a sahat na ně!!!! (porušení základního rodičovského pravidla).

Uždíbla jsem kousíček nádherného hříbku a bylo jasné, o čem je řeč. A začalo to nanovo. Opět jsme vysvětlovali. Tentokrát to šlo hůř. Hlavně nám "rádoby" moudrým rodičům. No, i tesař se občas utne, že???

P.S. Jen bych chtěla vědět, zda někomu nemohu nabídnout své služby. Kdo by nestál o snachu, která se snaží zprovodit ze světa tchána s tchýní tak bezelstným, i když prohlédnutelným a hmatatelným způsobem? Jakub jen skepticky procedil mezi zuby:" A zase se to nepovedlo".