Úvahy o otcovství

Poslední publikace o otcích, napsaná českým autorem J. Kaprem, vyšla v roce 1985. Na současném knižním trhu je k dispozici jen kniha L. Yablonského (1995), která se věnuje vztahu otců k problematickým synům v USA. Za poslední čtyři roky na téma otcovství vznikly dvě diplomové práce na FF UK. V odborných časopisech psychologických, sociologických či demografických nalezneme téma otcovství zcela výjimečně, což nám nepřímo ukazuje, že ani akademici se o tuto problematiku příliš nezajímají a spíše se jí vyhýbají. V právnických periodikách se s problematikou otcovství setkáme sice častěji, avšak výhradně v negativních kontextech jako je např. určení otcovství nebo neplacení výživného. Právníci ovšem nemají v popisu práce zabývat se pozitivy. Otcové, které můžeme zhlédnout v akčních filmech západní provenience (tedy i v televizi) jsou pravidelně vykreslováni s nějakým defektem a mnohem horší obraz o nich podávají příběhy z ženských časopisů - kde jsou otcové výhradně defektní. Výsledkem je dezinformovanost o mužské - otcovské roli ve společnosti.

Otcovství a společnost

K dispozici jsou převážně knihy, články nebo televizní pořady s tzv. ženskou, respektive feministickou tematikou, kde jsou zdůrazňovány myšlenky týkající se emancipace, zrovnoprávnění ženy, jejího rozvoje a seberealizace, nezávislosti, zdraví tělesného i duševního. Žena se dozvídá, jak se zbavit stresu, nevhodných partnerů, patriarchátu a jiných přítěží, jak si vydobýt vysoké funkce a rozhodovat o důležitých věcech. Nic proti tomu, zajímá-li někoho moc, je to jeho věc. Ale v této rozsáhlé kampani se začali ztrácet mužští partneři, manželé a otcové. Pokud je o nich zmínka, tak pravidelně s nějakým záporným předznamenáním. Společnost se o starosti, těžkosti či krize otců příliš nezajímá a nestará. Vnucuje se tak otázka, zda to není chyba, neboť v ČR je - hrubým odhadem z dat statistické ročenky - na 3 300 000 otců, z nichž mnozí několikanásobní. Tito muži se o problémech vztahujících se k otcovské roli nikde nedočtou a televizního pořadu na téma otcovství se nedočkají. Přitom zasvěcená poučení by se stala inspirací nejen jim, ale i všem, kteří pracují s dětmi, mládeží, partnerskými či manželskými vztahy, rodinami, případně rozvodovými situacemi. Z takové publikace by tedy mohli těžit učitelé, vychovatelé, snad většina psychologů (dětští, poradenští, kliničtí, soudní znalci apod.), psychoterapeuti, psychiatři, sociologové, advokáti, soudci a samozřejmě studující zmíněných oborů. A konečně i ženy - neboť většina z nich se zajímá o problémy svých partnerů a touží po zlepšení rodinného života.

Co všechno by mělo v takové knize být? Mohu vyjmenovat nejméně devět oblastí, v nichž máme citelný nedostatek kvalitních a pro čtenáře srozumitelných informací.

Partner, manžel a - "strýček"

První oblast, již mám na mysli, je svět dětských potřeb. Všichni, kteří máme s dětmi co do činění, bychom se měli alespoň trochu orientovat v jejich světě. Také jsme kdysi byli dětmi, ale na své tehdejší tužby jsme již pozapomněli a sotva bychom je dovedli pojmenovat. Nacházejí se příliš pod tlakem požadavků, potřeb a tlaků dospělého světa. Dobrý, citlivý rodič by si však jejich spektrum měl občas připomenout - třeba prostřednictvím výborné publikace prof. Matějčka Co děti nejvíce potřebují, bohužel již nyní rozebrané.

Druhou oblastí je tematika rozvodů a osud dětí z rozvrácených manželství. Problém nastává, když o svěření dětí žádají oba rodiče. Pak tuto otázku řeší soud, nezřídka za pomoci znalců. Podle stanovených pravidel je má svěřit tomu z rodičů, kdo má lepší výchovné předpoklady. Ty se však skládají z několika (deseti) samostatných ukazatelů, různě důležitých. Podle některých bývá lepší otec, podle jiných matka. Nalézt optimum pro dítě či děti nebývá právě snadné. Pokud se tatínek do takového procesu pustí, měl by hned na počátku vědět, na co se připravit. Maminky to pravidelně vědí - buď to intuitivně vycítí nebo situaci znají zprostředkovaně, od již rozvedených kamarádek.

Za třetí tu máme překážku v podobě mužských a potažmo otcovských mezer ve vnímání, chápání a porozumění druhým lidem (ale jen v některých oblastech). Úroveň tzv. sociální inteligence je u žen opravdu průměrně o něco vyšší: snadněji než muži prohlédnou, jaký kdo ve skutečnosti je, jeho případný klam, lež, lest. Muži jsou prostě naivnější. Je-li žena ve sporu s mužem, pak přesvědčivěji zapůsobí na posuzovatele, ať je jím muž nebo žena. Někdy to lze nazvat lepším vcítěním, jindy zvláštním druhem intuice. Tyto ženské dovednosti mají své dávné historické kořeny a bylo by dobře, kdyby se otcové o těchto svých mezerách - a také o své manipulovatelnosti - něco dozvěděli. Zvládání problému rozumem, logikou či siláckými řečmi nebo skutky, nebývají zrovna úspěšná.

Za čtvrté - muži v dnešní době, kdy výrazně roste počet svobodných matek, se stále častěji setkávají s partnerkami, které již mají děti z předchozích vztahů. O úskalích této situace, v níž se muži - nezřídka již tatínkové vlastních dětí - stávají nejdříve přáteli, "strýčky", partnery nebo posléze i manžely - a "vyženěným" dětem nevlastními otci - se hovoří velmi málo. Přijatelný a srozumitelný výklad těchto nemalých potíží podává nový vědní obor zvaný evoluční psychologie. Ale běžný čtenář - rodič nemá příležitost se s ním seznámit.

Za páté - manželé a otcové se u svých manželek často setkávají s nespokojenostmi, s pocity zklamání a s výčitkami všeho druhu. K těmto projevům dochází, i když se manželé - otcové snaží ze všech sil nezavdat příčinu. Otcové by o této ženské dispozici - umělecky ztvárněné A. S. Puškinem v pohádce O rybáři a rybce - měli být informováni. Také kvůli sobě a svému sebehodnocení, ale i kvůli svým dětem, zejména synům. Ti si totiž pečlivě všímají, jak rodič mužského pohlaví na tyto situace reaguje. Buď přiměřeně, zdravě, s vědomím o co vlastně jde - nebo s nadměrnými pocity viny a křečovitou i marnou snahou o nápravu. Přesvědčivý výklad podává opět evoluční psychologie.

Syndrom zavrženého rodiče

Za šesté - otcové většinou ani netuší, že matka dítěte s nimi soutěží, po kom dítě bude svou povahou, v čích šlépějích se dítě bude ubírat - jinými slovy - kdo bude architektem jeho duše. Matky zpravidla považují děti za něco jako svůj majetek, proč by tedy měly být po někom, ke komu mají řadu výhrad. Každý totiž vnímá svou smrtelnost a chtěl by nějak pokračovat do budoucna. Talentovaní stvoří nějaké dílo, většina z nás však předává do budoucna drobet zárodečné hmoty v podobě chromozómů. Ty jsou však nenahmatatelné, neslyšitelné a náš vliv na jejich budoucno je nepředvídatelný a obyčejně malý. Oč konkrétnější a přesvědčivější je prožitek, když naše reálné děti nesou tradice naší původní rodiny (té, ze které pocházím já!) a postupně zaujímají stejné citové postoje k lidem, věcem, k životu jako my, jsou obdobné víry nebo politické orientace, vyznávají tytéž hodnoty. Otcové o tomto procesu často ani nevědí, a když si ho při nějakém konfliktu uvědomí, bývá zpravidla pozdě: klíčová místa psychiky dítěte jsou již "obsazena" matkou.

Za sedmé - všichni bychom měli vědět, že dojde-li k vážnějšímu rodičovskému konfliktu, vedoucímu třeba až k rozvodu, pak se soutěžení v duši dítěte změní na nelítostný boj. Ten dovednější rodič, obvykle matka (viz též odstavec "za třetí") zpracuje dítě k nepoznání. Z dítěte, které původně milovalo oba své rodiče, se stane malý, nenávidějící "ďábel", přející tomu "špatnému" rodiči - převážně otci v co nejkrutější trest. V rámci takového černobílého přehodnocení rodičovských postav dítě ztrácí polovinu své identity, potlačí své původně kladné emoce k nyní zavrženému rodiči. Pokřiví se jeho emocionální i psychosociální vývoj, naruší se jeho vztah k autoritám (nejdříve k rodičovské, později k dalším). To vše je vážné poškození zdravého rozvoje dítěte, což však programujícímu rodiči nevadí - pro toho je hlavní, že dítě opakuje jeho verzi manželského konfliktu: žena se tak může svému bývalému partnerovi - manželovi prostřednictvím dítěte pomstít. Odborně se tomuto jevu říká syndrom zavrženého rodiče (v zahraničí a na internetu PAS). Literatura o něm na našem knižním trhu stále chybí.

Úskalí otcovské role

Za osmé - jsem přesvědčen, že většina otců by se ráda dozvěděla informace o tom, jak to vlastně s našimi dávnými předky bylo, jak prožívali otcovství a nakolik pomáhali matkám... Co to pro dítě znamená, když jeho vlastní otec plní svoji tradiční roli v rodině, tj. převážně zaopatřuje, chrání, rozumí pubertálním výstřelkům a umí je tlumit, uvádí adolescenty do společnosti a do dospělosti. Zda má cenu věnovat se i maličkému drobečkovi... Co to vlastně znamená otcovská autorita, která určuje pravidla, vymezuje hranice a trvá na dodržování norem. K jakým rizikům pro děti a společnost vede nepřítomnost otce. Proč je role otce médii tak přehlížena či spíše devalvována. Jak vypadá nebo jak by měl vypadat ideál otcovské role a jaký mají dopad poruchy ve vztahu k otci. Co je vlastně naplněním otcovské role, jaký je to přínos pro další generace, pro společnost. Zda můžeme mluvit o transcendenci otcovské role...

Za deváté - máme-li v České republice na 3,3 milionu otců, měli bychom o nich vědět více i sociologicky, demograficky. Zajímavé jsou údaje o různých typech podle rolí - biologické, sociální, právní -, o typech rodin a jejich početním zastoupení, o svěřování dětí do výchovy - přesněji řečeno, jakou má otec z hlediska statistiky šanci. Důležité jsou i informace o určování otcovství, o neplacení výživného. Některé čtenáře by mohly zajímat otcovské organizace a jejich programy a také i stížnosti na podjatost úřadů (a co s tím dělat).

Tematika otcovství souvisí nejen se vztahem mezi partnery - manžely, ale i s celkovou úrovní emocionální zralosti ve společnosti. Jsme-li dospělejší - zralejší, řešíme problémy a spory na jiné úrovni, než když se nacházíme pod vlivem nedořešených konfliktů a potlačených emocí. Mám na mysli běžnou sourozeneckou žárlivost, závist spolužáků, pocit křivdy za přehlížení nebo citové vydírání v rodině a ve škole, intenzivní dětský egoismus apod. Kdo z těchto stavů nevyroste, škodí sobě i ostatním. Velké nebezpečí vidím v pěstování syndromu zavrženého rodiče (u nás podle odhadu na 7 tisíc dětí ročně), který nenaráží na žádné odborné, morální, právní či jiné hradby.

Text psychologa Eduarda Bakaláře "Úvahy o otcovství" byl zveřejněn v Literárních novinách 26/2001.