Jak jsem se celý rok nemusela zeptat: “Jaké to bylo ve škole?”

Při všech svátcích, oslavách a zvláštních akcích, i na školním výletě (který byl pro předškoláky pěšky do knihovny).

Už jsem vám jednou o téhle možnosti a americké “institucí” rodičů pomocníků psala.

V základní škole má každá učitelka, která si to přeje, denně jednoho nebo i dva rodiče k ruce a ku pomoci. Tentokrát vám o tom nebudu povídat jako o teorii a z druhé ruky, ale ze své celoroční zkušenosti.

Znám všechny Clarissčiny spolužáky. Nejen podle jména. Vím, jaký kdo z nich je, co umí, jak pracuje a jak se chová. Když se ptám, jaké to bylo ve škole, mohu se ptát konkrétně: Jestli Korey dostal zase žlutou nebo červenou kartu (měnění karet je jako ve fotbale jeden z disciplinárních prostředků), jestli už dokončili knížku o beruškách. Nebo kdo je teď nový v jejich nejlepší čtenářské skupině. Jestli Alexander zase zapomněl svačinu, atd...

To je asi hlavní výhoda systému pomocníků ve třídě pro rodiče. Vědět, co se ve škole děje. Jak vaše dítě a ostatní pracují.

Výhody pro učitelku jsou ještě mnohem viditelnější. V Kalifornii je teď v základní škole ve třídě 20 děti. Učitelka je obvykle rozdělí do 4 skupin po pěti. Někdy i jinak podle potřeby. Sama pracuje s nejnáročnější skupinou v daném úseku dne. Kde je jí skutečně nezbytné třeba. S jejími schopnostmi, metodikou atd. Má-li dvě maminky, lehce zvládnou zbylé skupiny. Má-li jednu, převezme maminka tu další náročnější pracovní skupinu a druhé dvě pracují samostatně. Kdokoliv potřebuje pomoc z ostatních skupin, může k mamince pomocnici (bývají to ale i tatínkové) přijít a požádat o pomoc. Je to moc dojemné, s jakou důvěrou se na nás děti obracejí. A mnohdy pak i jinde než ve škole. V knihovně, v parku. Znají nás, patříme do jejich světa.

Tak má učitelka volné ruce probírat novou látku, intensivně se věnovat těm dětem, které to potřebují atd.

Pomáhat paní učitelce mohou rodiče buď pravidelně, nebo jen jednou za čas, když je nějaká akce, která potřebuje víc lidí. Ať už při organisaci, pomoci dětem, při přípravě materiálů. Jako například DEN PŘÍRODNÍCH VĚD , který se v naší škole každoročně pořádá, některé svátky, den Indiánské kultury atd. Tatínkové mohou vyrobit školní pomůcky, pomáhají při sportovních akcích apod.

Naše škola měla v letošním školním roce skoro 100 rodičů dobrovolníků.

Tahle prosivana deka, jakou udelala kazda trida v nasi skole, je typickou spolupraci rodicu pomocniku a ucitelu. Bez pomoci rodicu by se takovy projekt vubec nedal uskutecnit. Jako v pohadce o krteckovi. Nekdo musel material nakoupit, nastrihat, pomoci detem udelat sablony a namalovat. To vsechno maminky pomocnice. A ted budou mit deti v detske nemocnici specialni prosivane deky s detskymi obrazky udelane jen pro ne...

Na konci školního roku pro nás zase učitelský sbor spolu s ředitelkou připravil jako poděkování čajový dýchánek. Pohoštění darovaly místní podniky a paní učitelky to krásné naaranžovaly a vyrobily pro každého děkovnou plaketu.

Vím, že si něco takového umíte těžko v Čechách představit. Nejste sami, ani v Německu nebo ve Francii něco takového není, jak jsem už psala. Je to evropský strach, že by třeba paní Nováková potom věděla, jak se učí nás Venda a kolik zlobí a dávala by to dál…

(Samozřejmě, že se od vás očekává diskrétnosti a neroznášeni drbů při takové práci. Není o tom ani třeba mluvit…). Ale také: Vždyť ti učitele jsou za to placeni, tak ať ukážou, co dovedou…

Však oni dovedou. Ale mohou tak napnout víc svoje síly tam, kde my rodiče na to nestačíme. A na co stačíme, proč bychom nepomohli? Znám maminky, které pracují, ale vyjednají si několik hodin v týdnu, aby mohly alespoň někdy být ve třídě a vidět své dítě při práci, pomoci mu a i druhým dětem. Děti mají moc rády, když je jejich maminka pomocnice. Jsou na vás hrdé.

Pripravit nejakou formu podekovani pro pani ucitelku na Den ucitelu je take ukol tridnich maminek. Udelaly jsme s detmi "tajne" knizku detskych podekovani a kreseb. Ruze jsou z nasi zahradky.

Asi si umíte představit, jak zajímavé to je pro mne. Vychovávám už čtvrté dítě a nikdy jsem takovou možnost neměla. Jezdívala jsem v Čechách s dětmi na výlet, chodila s naší školkou pod Petřínem plavat a do sauny, ale podílet se přímo na výuce jsem nikdy nemohla.

Navíc se učím s nimi. Správné spelovat, vyslovovat. I pro ne je moje “přízvuková” přítomnost zajímavou zkušeností. Španělsky mluvící děti se mne vždycky hned ptají, zda mluvím španělsky. Znají přízvuk od svých rodičů.

Myslim, ze zajimat to bude ucitele, ale mozna i nektere rodice, jak podrobne se dite hodnoti. Je to pololetni a celorocni vysvedceni dohromady. Klepnutím na obrázek si jej zvětšíte.

Clarisska se naučila za tenhle rok číst. Na jejím vysvědčení můžete velmi podrobně vidět, co už umí v matematice, jak šikovná je školačka. Kdyby se dávalo vysvědčení rodičům pomocníkům, také na tom mém by byl vidět mnohý pokrok. V angličtině, ve výchovných metodách (naučila jsem se mnohému triků od naší paní učitelky), v chápání dětské duše. Nejen mého dítěte, ale i těch druhých. Taky jsem se s dětmi naučila počítat španělský do deseti a jak se řekne tatínek, maminka a děti posunkovou řeči. To byly speciality naší paní učitelky. A abych vám pravdu řekla, už se těším na příští školní rok, co na nás na obě čeká nového v opravdové první třídě…

Clarisska se svou prvni pani ucitelkou Nonou Loftis