Co akce muže, to originál!!!

A nejedná se o žádné obsahy trezorů (které nemáme), o žádné obsahy nitra (minulé lásky), ale o věci denního života. Jedná se o takové malichernosti či zbytečnosti jako třeba - proč se dozvím, že muž vnímá, co po něm chci, až když on na vlastní kůži zjistí, že daný přístroj naší domácnosti opravdu nefunguje (to jej potřeboval pro změnu on). Jak může maminka odpočívat a mít pauzu, když hlídající tatínek nechá Ladu řvát, přestože je oprávněně nespokojená až to má napsáno tiskacím písmem na čele? Jak je možné jít opravovat kohoutek do koupelny, když na chodbě čekají čtyři ženštiny v plné polní a jedna z nich dokonce dští oheň a z očí jí metají blesky (podobnost se mnou čistě náhodná)? Jak je možné zmizet na dvacet minut, když sardinky (čili naše děti) jsou namačkány v autě, připraveny k odjezdu a tatínek není. Že by se vypařil? Jak je možné, že nalitím polévky do talířů není tatík na 42m2 k nalezení?

Začnu od triviálních věcí. Jestliže máme tři děti, dalo by se předpokládat, že naše obydlí ovládla jistá dávka zručnosti, ne-li samozřejmosti, s kterou vykonáváme na miminečku vše, co je nutné. Přesto ne tak Kuba. I po čtyřech letech, kdy permanentně máme nějaké miminko (ať už větší či menší), Kubův každý zásah je originál. No, lepší či výstižnější slovo mne nenapadá. Jak jinak lze pochopit, že rozumný, dospělý člověk jde přebalit miminko, nevezme si předem čistou plenu, rozzlobí se na ani ne roční mimčo, že brečí (mimochodem Lada brečela zimou) a naprosto jej fascinuje, že "to" mimino se počůralo skoro přes celou postel než se tatík vrátil s plenou čistou. Nepřekvapuje mne reakce Ládi, tu docela chápu. Ani se nehrozím toho, že máme poskvrněn dětský slamníček (ostatně i mně se stalo, že se mi malá žížalinda z pleny vyplazila). Neumím si však představit, že by Kuba šel spravovat telku bez nářadí, že by si k počítači nevzal všechny ty kábliky, cédéčka, diskety či si zapomněl na tenis raketu. Jak je možné, že (z mého pohledu) mužský mozek přísně dělí co důležité a potřebné je, co není až tak... a ty hranice se opravdu nedají mozkem ženským nikdy předem prorokovat.

Jak je možné, že slíbíme-li, že pojedeme na víkend k babičce, naše děti si v sobotu na odjezd přivstanou, já se také překonám, sbalím pět lidí, připravím ženské do pohotovostní polohy a když hledám tatíka, najdu ho u piána. Právě si skládá novou skladbu pro svůj mobil. Já vím, že logika zkušené ženy by velela - usmát se, nonšalantně jej třepnout po rameni, říci něco ve smyslu:" Miláčku, to dvoučárkové c mi tam opravdu nezní." Já však zezelenám jak rybník Brčálník, hlas vichřice podoba - to je výstižný termín pro můj vnější vzhled a to, jak syčím a prskám, by mi mohla závidět nejedna čarodějnice. A můj muž je upřímně šokován nejen vzhledem mým, ale faktem - CO SE DĚJE!!!! On to neví? On to fakt neví.

Ze začátku našeho vztahu jsem měla pocit, že není možné tyto činy tropit, aniž by člověk jimi nechtěl druhého provokovat. Vážené dámy, zjištění mne dostalo do kolen. Opravdu ale opravdu v tom není zlý úmysl. Dělají to tak, protože podle mne mají "jiné" myšlení, logiku, ale hlavně postrádají naše buňky pro potřebnost či z mého pohledu - normalitu jednání.

Silná slova, úplně cítím ten proud rozhořčení mužské populace, který se právě zvedá. Tak jinak.

Jak je možné, že průměrně inteligentní žena, celkem ucházejícího věku není schopna vlastními silami otevřít kabinku veřejného záchodku, na který se sama před minutkou uzamkla? Jak je možné, že v panice neví nejen, jak otevřít, ale ještě ke všemu otevírá dveře na opačnou stranu? Jak je možné, že ve všech civilizovaných umývárnách si ta prudce inteligentní žena není schopna umýt ruce, neboť postrádá alespoň kapku logiky mužské (ta by jí osvětlila něco o fotobuňce a jejím využití)?

Kde je rozumná žena, když po donesení čajové konvičky, čaje a hrnečku, vloží sáček s čajem do hrnečku, podívá se na zbytek vody v konvičce (podotýkám - dosti podstatný zbytek) a prohlásí:" A to mi dali asi na nohy?" Až muž musí osvětlit, že sáček měl následovat konvičku a ta teprve hrnek.

Kde je ta chytrá horákyně, když dokáže během pěti minut dvakrát vyhodit pojistky, protože v jeden okamžik se jí zdá nutné zapnout všechny zahálející spotřebiče, co jich jen domácnost má? Kde je ta emancipovaná řidička, když má zaparkovat do řady stojících automobilů, má na každé straně dobrý půl metr a stejně bezostyšně předá řízení manželovi? Nemluvě o tom, že kdyby začalo auto dělat- iá-iá- nepřekvapilo by ji to tolik, jako fakt, že se někam do jakéhosi špinavého otvoru musí lít smrdutá tekutina a jinak by to auto prý nejezdilo. Ještě, že jsou tu čerpací stanice a u nich ochotní muži.

Kde je ta vševědoucí matka rodu, když jejím drobečkům není dobře a ona je nerozhodná a potřebuje hlavu rodiny na to, aby bylo jasné, co se musí udělat?

Mám pokračovat? Myslím, že raději ne, stačilo mi to bohatě. Ta kritika i ta sebekritika. Podívám-li se na to okem počtáře ( a že já zrovna nejsem v matematice silná), vypadá to, že nula od nuly pojde. Za každý "prohřešek" Kuby, jeden "prohřešek" můj. Různých stupňů, různých intenzit, ale jsou tu a tolerovat si je, myslím, musíme oba.

Říká se mi to těžko, zvláště, když Vám píši ve tmě, protože mi právě Pán Tvorstva zhasl, neboť jsem prý neposlušná světluška (dokonce řekl, že mou potřebu světla by prý řešila jen čelová lampa obrácená přímo do mých očí - ta potupa). Ale i tak nic víc než tolerance, nic míň než tolerance nám nezbývá.

No, možná, že zítra bude k obědu rýžový nákyp, ten zrovna můj milený nemusí mít. A pomsta bude sladká.

Ze mne si příklad opravdu neberte.....