Aby děti znaly své kořeny

Ale zdá se mi, že někdy nedoceňujeme význam tzv. širší rodiny, a vlastně ani svých předků. I v mateřských školách bychom si mohli občas povídat o tom, že rodina nejsou jen rodiče a děti, případně babičky a dědové…

Velký význam pro dítě mají většinou prarodiče. Babičky a dědové se na mnohé věci už dívají s nadhledem. Cítí, že vnouče je pokračováním jich samých a jejich rodů, a vidí v něm a ve svém prarodičovství naplnění a vyvrcholení svého života. Jsou svědky doby, kdy rodiče byli ještě dětmi, a asi všechna vnoučata milují vyprávění prarodičů o tom, co vyváděli máma nebo táta, když byli malí.

Prarodiče nejsou zodpovědní za výchovu dítěte, ta patří rodičům, a proto často mívají pro dítě tolik trpělivosti a jinak než rodiče chápou a prožívají dětské „úlety“. A upřímně řečeno, dovedete si představit, že by nějaká nudlová polévka, koláče či marmeláda mohly chutnat lépe než ty babiččiny?

Patříš k nám

Už od prvního roku života také dítěti prospívá, když cítí, že je součástí i širší rodiny, jakéhosi „klanu“. Že existují „jeho lidé“ – jak říkával dětský psycholog prof. Zdeněk Matějček –, ke kterým patří. Že má nejen mámu a tátu, sourozence, případně babičky a dědy, ale také tety, strýce, bratrance a sestřenice.

Naše „širší rodina“ je velice rozvětvená a soudržná. A tak čas od času pořádáme setkání rodu. Jak velký význam to má pro moje děti, jsem pochopila již před mnoha lety, kdy si moje starší dcera stěžovala, že – na rozdíl od kamarádek – nemá žádné „pravé“ tety a strejdy ani bratrance a sestřenice a že se cítí „vykořeněná“. Bylo jí tehdy asi dvanáct let – ta formulace z jejích úst mě hodně překvapila a bylo mi to strašně líto. Můj mladší bratr totiž zemřel velmi mladý, takže jsem se nemohla stát „pravou tetou“. Brzy nato se ale uskutečnilo naše první hromadné setkání rodu při příležitosti 85. narozenin jeho nejstarší členky, sestry mého zesnulého dědečka. Obě moje dcerky kulily oči na to množství lidí, neustále se ujišťovaly, že i „tahle paní“ je jejich příbuzná, a evidentně si užívaly ono kiplingovské: „Jsme jedné krve, ty i já“…

Od té doby uplynulo už mnoho let a my tuto báječnou akci občas opakujeme. Je to příjemné pro nás starší a nepochybně velmi důležité pro všechna mrňata naší širší rodiny. Když se před několika roky zase uskutečnilo rodové setkání, přitočil se ke mně jeden z našich nejmladších rodových příslušníků, pětiletý Zdeněček (který se nádhernou shodou okolností narodil na den přesně 100 let po mém dědečkovi, tedy po svém pradědečkovi, a nese i jeho jméno a příjmení), s jehož rodiči se vídáme opravdu velmi zřídka, takže mě vlastně neznal, a zeptal se: „Ty jsi taky moje teta, viď?“ – „To víš, že ano,“ ujistila jsem ho. „Tak to jsem opravdu moc rád,“ opáčil chlapeček, chytil mě za ruku a šli jsme spolu prozkoumávat okolí…

Den předků a širší rodiny

Říkám si, že by možná nebylo od věci udělat si doma nebo i v mateřské škole takový „den předků a širší rodiny“. V lednu se sice již prodlužují dny, ale večery jsou ještě dlouhé a tmavé. Zkusme občas vypnout televizi a jiná elektronická „média“, vytáhnout stará alba, většinou s černobílými fotografiemi, a vyprávět svým dětem či vnoučatům třeba o tom, jak si jejich praprapradědeček pronajal pískovnu a navozil písek na stavbu celého Starého Spořilova, největšího zahradního města Velké Prahy, které vzniklo před 95 lety, že jeho nejstarší syn, strýc jejich prababičky, byl zakladatelem Ústavu leteckého lékařství v tehdejším Československu, že tahle holčička na staré fotce je sestra jejich druhé prababičky, která jim pokaždé chystá dobroty, když k ní přijedou, před Vánoci vozí vyloupané ořechy, ze kterých vanilkové rohlíčky chutnají nejlíp, a za pár měsíců už jí bude osmdesát let. A že ve všech těchto lidech jsou i jejich kořeny a patří k nim.

A jistě by nebylo od věci udělat takový „den předků a širší rodiny“ i v mateřské škole nebo ve školní družině. Bylo by zajímavé, kdyby děti přinesly fotografie svých příbuzných a předků a vyprávěly o nich to, co vědí od rodičů či prarodičů. Některé děti by možná žádné fotografie nepřinesly a neměly by co vyprávět, ale třeba by je to povzbudilo k tomu, aby se začaly rodičů či prarodičů vyptávat tak jako moje devítiletá vnučka, která se začala ptát, jestli měla nějaké „významné“ předky. Vysvětlila jsem jí, že pro každou rodinu jsou její předkové významní, ale že například její pradědeček z tatínkovy strany byl známý sportovní komentátor a zakladatel televizní relace Branky, body, vteřiny. Při tělocviku se tím pochlubila paní učitelce, kterou to velmi zajímalo, a nakonec tehdy vzniklo ve třetí třídě opravdu krásné vyprávění o předcích a širší rodině, kterým se inspirovalo i několik dalších tříd.