Pozor na mediální fauly!

Média doprovázela lidskou společnost odnepaměti, ale v naší současné západní civilizaci se stala „nervovým systémem“. S tím souvisí zásadní změna důrazu na emoce, prožívání - a to na úkor racionality a také vůle a schopnosti sebepřemáhání. Vidět je to i ve veřejném prostoru, kde při vyjadřování stanovisek i k těm nejdůležitějším problémům čím dál tím častěji zaznívá mám pocit, že místo dřívějšího myslím si, že. Nejde jen o slovní formu, nýbrž o zásadní změnu postoje a z ní plynoucí komunikace.

S pocity se totiž nedá polemizovat a nemusí pro ně existovat žádné rozumné vysvětlení, zatímco pro myšlenky musejí existovat racionální argumenty, jejichž pravdivost je možné a nutné prověřovat. Současný francouzský sociolog Alain Finkelkraut trefně pojmenovává tuto situaci jako „destrukci myšlení“.

Svět mediálních faulů

Mediální gramotnost je nezbytným předpokladem jak pro schopnost orientovat se v dnešním světě, tak i k výchově dětí a dospívajících. „Základní školou“ mediální gramotnosti je rozpoznávání chyb a manipulací - stručně faulů - které k nám skrze média přicházejí. Pro jistotu předesílám, že v naprosté většině případů nás jimi mediální pracovníci nezásobují úmyslně. Jejich masivní výskyt ve všech druzích médií - zejména těch „hlavního proudu“ (tedy těch s masovým publikem) - spadá na vrub zejména nevzdělanosti a nezralosti lidí zodpovědných za mediální obsahy. Vychází to z celkového poklesu úrovně všeobecného vzdělání, přetržení kulturní kontinuity po dobu totalitních diktatur nahrazených po roce 1990 konzumní společností. Honba za ziskem se projevuje jednak snižováním nákladů na kvalifikovaný personál, jednak ohromným časovým presem, v němž zaměstnanci médií pracují. Nechceme-li být oklamáni, je třeba být ve střehu

Jak „berou rozum“, učme ostražitosti také naše děti. Tzv. mediální fauly jsou více nebo méně skryté, lze je ale často odhalit. K typickým patří následující:

Klamání titulkem

Jde o velice častý jev v našich novinách včetně jejich internetových mutací. Ve většině z nich totiž titulky vytváří jiný redaktor, než je autor článku (tzv. „titulkář“). Jeho jediným zájmem je čtenáře nalákat, mnohdy bez skutečného pochopení obsahu článku.

Klamání popiskem obrázku

Další častý způsob mediální manipulace spočívá v tom, že k celkem neutrálnímu obrázku, který připouští mnoho různých interpretací, přidá redaktor svým popiskem nasměrování, které s původní událostí, v níž obrázek vznikl, nemá nic společného.

Zneužívání expertů

V českých poměrech je typické zejména zneužívání stále stejné skupiny odborníků (někdy i „odborníků“) a vydávání stanoviska jedné skupiny nebo i jednotlivého experta za všeobecně sdílený názor celé odborné komunity.

Dezinterpretace

Vyskytuje se často v rozhovorech, kdy tazatel podkládá tázanému posunuté interpretace, či při referování o tom, kdo co řekl. Zneužívá se tu často fakt, že jeden výraz může v různých souvislostech nabývat různých významů - a tím se podstatně mění i smysl výpovědi.

„Dobře informovaný zdroj….“

Tento nešvar zcela zamlžuje zodpovědnost za sdělovaný obsah. Častokrát se zneužívá k rozehrávání různých „mediálních her“. Autory „zaručených informací“ bývají často např. politici, kteří si s pomocí ochotných redaktorů takto mnohdy připravují půdu.

Vůči takovým zdrojům je na místě zásadní nedůvěra!

Předpojatost

Automaticky se určité typy postojů či názorů buď ignorují, nebo zesměšňují či se k nim přistupuje jinak kriticky. V českých poměrech je typická liberální a „pravicová“ orientace velké většiny lidí působících v médiích hlavního proudu. Významně se to projevuje zejména v problematice s etickým či politickým obsahem.

Změna kontextu

Tento mediální faul je zvlášť častý u televizních pořadů publicistického charakteru.

Výpovědi účastníků jsou „rozsekány“ a s pomocí redaktorských vstupů „poslepovány“ tak, aby ilustrovaly záměr autora pořadu. Střihem je dnes možno původní události změnit k nepoznání a vytvářet zcela novou realitu.

Dezinformace

Ani zde nebývá často na začátku záměr autora, ale jeho nevzdělanost nebo spěch.

Z neznalosti problematiky vyplývá jeho neschopnost správně seřadit fakta, zvážit význam jednotlivostí a dát je do odpovídající souvislosti, odlišit „šum“ od podstatné informace. Často tak bývají zneužívány různé výzkumy či odborné zprávy.

Záměrná fabulace

Tady jde už o faul „těžkého kalibru“ - na rozdíl od předchozích faulů musí být záměrný. Autor si vědomě cosi vymyslí a prezentuje to jako skutečnost. V našich médiích hlavního proudu (kromě Blesku) naštěstí masivnější používání záměrných fabulací nebývá zatím běžné.

Vytěsňování témat

Tento faul je u nás naopak zcela běžný. Je přímým důsledkem spojení předpojatosti, nevzdělanosti a časového presu. Tak jsou dnes na okraj vytěsňována prakticky všechna složitější a existenciálně důležitá témata lidského života i společnosti, jako např.

výchova, vzdělání, věda, náboženství či generační problematika. A pokud se náhodou přece jen do nějakého významnějšího postavení v mediálním zpracování dostanou, často se podstatné pomine a zůstanou banality.

Inspirace pro výchovu

Několik téměř samozřejmých principů lze vyjádřit formou otázek nám, dospělým:

• Jakými uživateli médií jsme my sami? Je na nás poznat, že nejsme „závisláci“, že si pečlivě vybíráme, že rozumíme působení médií, jsme jejich kritickými uživateli - nepleteme si mediální zprostředkování s realitou?
• Poskytujeme svým dětem dostatek zážitků nemediálně zprostředkovaného společenství? Vyprávíme si s nimi, vedeme je k autentickému kontaktu s přírodou, učíme je radovat se a slavit dostatečně tvořivým způsobem?
• Vychováváme od malička své děti k tomu, aby si dokázaly něco odříct, aby se „měly v hrsti“, aby si pečlivě vybíraly věci, aktivity i kamarády?
• Učíme své děti zacházet s časem, aby ho chápaly jako příležitost k rozvoji vlastní osobnosti, vytváření kvalitních kamarádských vztahů, k účasti na proměně světa?
• Podporujeme u svých dětí kritické myšlení, pečlivost ve vyjadřování, řád a zodpovědnost v myšlení?
• Staráme se o duchovní rozvoj našich dětí, o zdroje jejich odvahy, naděje, důvěry i vděčnosti, o jejich schopnost pobývat v tichu, zažívat krásu, „přesahovat“ vlastní život?

Mít a znát svůj svět: Význam zdravé party vrstevníků

Rodičům se v jejich nelehké, byť krásné, úloze uvádět děti do zralé dospělosti nabízí jeden skromný, mnohdy přehlížený pomocník. Všechny výzkumy, které o dětech znám, potvrzují, že neexistuje lepší prevence všech možných patologií (zejména v dospívání), než být členem dobré party kamarádů, kteří společně sdílejí nějaký kvalitní mravní základ. Ten je podstatný, protože naprostá většina dospívajících si nějakou partu najde, ať o to jako rodiče budeme stát, nebo ne. Potíž je v tom, že se děti snadno mohou stát i členy party problematické - tedy právě takové, kde se nehraje fair play, kde agresivita má přednost před ohleduplností, sobectví před skutečným zájmem o druhé.

Ideální dobou pro nalezení takové party pro dítě jsou první roky školní docházky.

V českých poměrech je spousta sdružení s kvalitními oddíly: skauti, tomíci, pionýři, woodcrafteři, debrujáři, brontosauři, táborníci… A kromě nich jsou tu i všemožné kroužky, pěvecké sbory, orchestry, taneční soubory a řada dalších. Pokud vaše dítě v tomto ohledu dosud nikam nepatří, můžete prázdnin využít k přemýšlení, jak to s novým školním rokem napravit…

Mgr. Jiří Zajíc je zástupcem (2012) ředitele Národního institutu dětí a mládeže MŠMT, předtím též matematik analytik, zakladatel redakce náboženského života v ČRo, místopředseda Rady ČT, ředitel kanceláře České rady dětí a mládeže, ředitel analytického odboru úřadu RRTV. Je předsedou odboru duchovní výchovy Junáka a členem Centra pro sociální otázky při ČBK.

Článek byl publikován v časopise Děti a my v roce 2012.