tisk-hlavicka

Výchovou k budoucímu rodičovství

14.10.2000 Matějček Zdeněk Portál 2 názory

Život dítěte v rodině klade velmi přirozeným způsobem základy k jeho vlastnímu budoucímu rodičovství. Jde o výchovný proces, který je třeba pečlivě sledovat a jehož zdárnému výsledku je třeba taktně napomáhat.

Psychologie prenatální a perinatální (což je nový psychologický obor, který se však v posledních dvou desetiletích mocně rozvíjí) přináší dosti dokladů o tom, že dítě vstupuje v tvořivou součinnost se svým sociálním prostředím již v posledních měsících svého nitroděložního života. Zrakem vnímá poměrně málo, zato dobře slyší tep matčina srdce, dýchání a jiné pochody v jejím těle. Slyší i její hlas, ba i jiné hlasy a zvuky z okolí. Čichá a chutná plodovou vodu. Pohybuje se spontánně, avšak dovede velmi zřetelně reagovat i na podněty přicházející neuroendokrinní cestou z matčina organismu.

Mnohé pokusy prokázaly, že plod zaznamená různá matčina "hnutí mysli", a to zvláště její úzkost, napětí, strach, úděs apod. Je-li takovýmto prožitkům vystavován soustavně a dlouhodobě, lze si představit, že to může zanechat i poměrně trvalé stopy v jeho vlastním nervovém systému. Moderní věda tedy jen potvrzuje lidovou moudrost našich prababiček, která říká, že těhotenství by mělo být dobou co největší psychické pohody a radostného a důvěryplného očekávání. (To ostatně doporučuje už J. A. Komenský nastávajícím matkám ve svém Informatoriu.)

Rodičovské postoje

Projevy života dítěte před narozením a ovšem v umocněné míře od prvních okamžiků po narození spouštějí a uvádějí v činnost mnohé instinktivní mechanismy na straně jeho primárních vychovatelů (dnes řekneme "jeho lidí"), tj. především matek - ale, jak se ukázalo, i otců, babiček a jiných lidí, kteří mají k dítěti pozitivní citový vztah.

Aby tyto mechanismy mohly být spuštěny, musí být založeny a připraveny už dříve. A to, jak možno mít za prokázané, není jen věcí "slepého" přírodního neomylného mateřského či rodičovského instinktu, který by se vždy dostavil vlivem hormonální činnosti a dalších biologických dějů probíhajících během těhotenství, porodu, laktace apod. Je k tomu třeba i určitého učení, přijetí určitých forem chování a způsobů myšlení, které se souborně označují jako "postoje" - v našem případě tedy "rodičovské postoje".

Často v této souvislosti uvádíme poznatek z jedné studie německých psychologů. Ti sledovali chování matek na pokojích s dětmi, tzv. rooming-in, a pak později v domácím prostředí. Ukázalo se, že největší zisk z tohoto systému měly ženy, které těhotenství plánovaly a na dítě se těšily, že však prakticky žádný užitek z něho neměly ty, jejichž těhotenství bylo nechtěné a které narození dítěte očekávaly s obavami a nechutí. Instinktivní rodičovské chování bylo tedy u jedněch posíleno, u druhých však oslabeno či zcela potlačeno "rodičovskými postoji", které si tyto ženy do svého těhotenství už přinesly.

Postupný vývoj

Z dosavadních výzkumů je možno dále poměrně spolehlivě odvodit, že rodičovské postoje se tvoří postupně ve vývoji lidského jedince a že tento proces probíhá od časného dětství až do dospělosti. Jeho počátky jsou pravděpodobně již v prožitcích dítěte v době nitroděložního života, jak jsme se o tom právě zmínili.

Další důležitou etapou je kojenecký věk, kdy se v dítěti tvoří základní pocit důvěry a jistoty v blízkosti jeho prvních vychovatelů. Ten se projeví v tzv. specifickém citovém vztahu k mateřské osobě v plné síle zpravidla již v 7. měsíci života. O měsíc později zaznamenáváme zpravidla tzv. specifický strach z cizích lidí.

Velký pokrok na cestě socializace přináší druhý a třetí rok života. Dítě již samo běhá, takže vlastní aktivitou proniká do svého prostředí, a jeho řeč je rozvinuta natolik, že přebírá vedoucí roli v komunikaci se sociálním okolím. Samo se aktivně zapojuje do přediva rodinných vztahů a získává tzv. rodinnou identitu, čili vědomí své hodnoty pro lidi, kteří vytvářejí jeho "domov".

Vývoj pokračuje v předškolním věku postupným zapojováním dítěte do společnosti vrstevníků. Je to období velmi pravděpodobně rozhodující pro vytváření tzv. pro-sociálních vlastností, k nimž patří i přátelství. To se pak spolu s identitou diferencovanou podle pohlaví, tedy "mužskou" a "ženskou", dozrávající ve věku přibližně od 8 do l2 či l3 let, promítá do vztahů milostných a zušlechťuje erotické a sexuální chování dospívajícího jedince.

První a další zamilování, láska, životní erotické spojenectví, manželství a prožívání vlastního těhotenství jsou pak už jen konečnými fázemi onoho procesu, který započal hluboko ve vlastním dětství a byl ovlivněn veškerým děním, jehož byl vyvíjející se lidský jedinec účasten. Dnes dospělý mladý člověk nebyl tedy jen pasívním jeho příjemcem či dokonce "obětí", ale vždy také spolučinitelem a spolutvořitelem.

Vztah, vzor, poučení

Mám zato, že po tomto úvodu můžeme ve vlastní sexuální výchově a přípravě na rodičovství rozlišit tři podstatné složky, které na sebe ve vývoji dítěte navazují, ale které se vždy také prolínají a různě doplňují. Označil jsem je heslovitě jako vztah - vzor - poučení.

Rovina vztahu

znamená základní citové naladění dítěte. Je tedy doménou rodinného života, jak jsme o tom dosud mluvili. Zde se na vrozených základech rozvíjí a kultivuje schopnost dítěte přijímat druhé, mít k nim důvěru, patřičným způsobem reagovat na jejich citové přiblížení, umět dávat něco ze sebe, mít radost z radosti druhých - zkrátka mít rád. Znamená to současně, že na této rovině dítě vždycky v rodině sexuálně vychováváme a vždycky je připravujeme na jeho budoucí rodičovství. Vždycky nějak! Málo, hodně, dobře, špatně, vědomě, nevědomě, plánovitě, příležitostně, atd. - nějak! A samozřejmě záleží na tom - jak!

Rovina vzorů

Druhá rovina je rovina vzorů. Dítě, jak jsme viděli, už od druhého roku života docela přirozeně přijímá "své lidi" ve svém "domově" jakožto modely dospělosti. Oni jsou mu dárci bezpečí a jistoty - jsou jeho a ono je jejich! Přitom však už v tomto věku je mu jasné, že tito "jeho lidé" nejsou stejní a že i jeho sociální svět (ostatně jako sociální svět obecně a celkově) je v podstatě "ženský", tj. mateřský, a "mužský", tj. otcovský. Různí "jeho lidé" se různě na dítě dívají, různě se ho dotýkají, s různou silou a rozhodností je vedou za ruku a berou do náruče, různým hlasem na ně mluví, různou zábavu mu připravují a různě se zlobí.

Rozlišení "mužského" a "ženského" světa není však dáno jen chováním matky a otce (nebo babičky a dědečka) k dítěti, ale také jejich jednáním k sobě navzájem. Zdali a jak se jeden k druhému chovají "žensky" a "mužsky"? Jak se na sebe usmívají, jak se zdraví, líbají, objímají, jak si projevují přízeň a něžnost? A ovšem i jak se na sebe zlobí a jak se usmiřují, co a jak prosazují, na čem jednomu a druhému zvláště záleží atd. Od předškolního věku výš k tomu přistupuje i všechno to, co dospělí v rodině povídají o sexuálním chování druhých lidí mimo rodinu, byť jakkoliv "zabaleně" nebo v náznacích. Co na druhých lidech schvalují a co kritizují, nad čím se pohoršují a co komentují pobaveně. Jaké slovní výrazy pro jednotlivé projevy dětské a dospělé sexuality používají. Jaké vtipy dělají, jaké příhody nosí domů, jaké anekdoty vyprávějí.

Je také víc než samozřejmé, že děti postřehnou, jak je dávána najevo "sexuální identita" matky a otce a ostatních členů rodiny. Kdo a jak demonstruje nebo potlačuje svou sexuální přitažlivost, co je vzájemné, co jednostranné - nebo zdali všechno "vyhaslo" či se dokonce změnilo v odpor a nepřátelství.

Přitom opět možno mít za prokázané, že dítě od "svých lidí" v rodině přebírá takovéto modely jejich chování bez úvahy a bez rozmyslu, tj. tedy iracionálně. Znamená to, že svým vzorem vychováváme, i když nás v té chvíli myšlenka na nějakou výchovu ani nenapadne - a že tak vychováváme "sexuálně", stejně jako nesexuálně.

Nezapomínejme ovšem, že ve středním školním věku, tj. přibližně od 8-9 let výš, k rodinným vzorům sexuálního chování přistupují i vzory mimorodinné, tj. dnes především z televizní obrazovky a z nejběžnějších a nejčtenějších časopisů v našich rodinách.

Rovina poučení

Konečně třetí rovina, rovina poučení, vědomostí, znalostí, technik a návodů je asi nejsnazší k pochopení i k naplnění. Vzniká jen otázka, co, kdy a jak se má dítě dovědět. Jsou-li dvě předchozí roviny především věcí rodiny, je tato třetí rovina daleko spíše doménou celospolečenských vzdělávacích institucí, tedy především školy. Ale k tomu máme dnes naštěstí už dost fundovaných publikací a ověřovaných programů. Je pozoruhodné a svým způsobem příznačné, že zrovna kolem této prosté věci se vedly daleko vášnivější diskuse nežli o těch dvou předchozích, které by si toho nepoměrně více zasluhovaly, protože jsou základnější.

Názory k článku (2 názorů)
K budoucimu rodicovstvi Petr 14.10.2000 0:51
*Reakce na Petrův příspěvek Štěpán 27.11.2000 10:44




Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.