Jak se vyrovnat s emancipací detí

„Ve své praxi se často setkávám s rodiči – v naprosté většině případů jsou to matky – které své dospívající a dospělé děti přemírou péče dusí. Dělají spoustu věcí ne ,pro děti',ale za ně a čekají za to vděčnost,“ říká psycholožka Mgr. Jana Šmolková z poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy v Praze 4 – Modřanech. „Vzpomínám si na klientku, která byla přesvědčena, že její dvě dospělé děti, které sice ještě neměly rodiny, ale stálé partnery ano, k ní musejí přijít na novoroční oběd, i když třeba Silvestra trávily na horách. Tam došlo až ke konfrontaci mezi námi dvěma, protože já si prostě myslím, že nemusejí…

Rovnost vztahů mezi rodiči a dospělými dětmi se vytváří už od útlého dětství, a my můžeme ukazovat dětem, kde jsou naše hranice a kde jsou jejich hranice. Hranice jsou od toho, aby chránily. Tak jako rodiče říkají, ne Alenko, tohle nedělej, tak by v dobrém vztahu mělo být úplně normální, že dítě řekne – ne, maminko, tuhle zásuvku mi neotvírej, ne, já nepojedu k tetičce, prostě aby i dítě mohlo říci ne. To patří ke zdravému životu. Nejen přitakávat ze strachu nebo očekávání nějakého zisku, ale říkat svoje ne a také nechat druhé říkat jejich ne.“

Mgr. Jana Šmolková zdůrazňuje, že nejpodstatnější je asi přechod z role matka (rodič) – dítě do role partner – partner, tedy do přátelského vztahu. „Když si člověk promítne a uvědomí, jak se chová k přátelům, co si k nim dovolí a co ne, a co si dovolí ke svému dospívajícímu nebo dospělému dítěti, pomůže mu to představit si, jak se má k dítěti chovat.“

O tom, jak vypadá proces odpoutávání, odchodu dětí, se nepochybně rozhoduje již dávno před tím – možná už v předchozí generaci. Vždyť se přece říká, že výchova dítěte začíná s výchovou matky (rodičů). Když rodiče od malička podporují samostatnost svých potomků, jenom v klidu jakoby „zezadu jistí“ a mají radost, že je dítě stále samostatnější, je malá pravděpodobnost, že v okamžiku, kdy se dítě skutečně osamostatňuje, dojde k dramatu, krizi, výčitkám a slzám.

Je ovšem mnoho rodičů, pro které je velmi obtížné dítě tzv. „vypustit z hnízda“. „Důvodů může být bezpočet,“ říká Mgr. Šmolková. „Jedni, že to neumějí – možná by rádi, ale neumějí to. Jiní se bojí samoty… U někoho to může být touha ovládat druhé, přeceňují poslušnost před svobodou vlastního dítěte – nevědí, co je cílem výchovy. Cílem je vlastně vychovat samostatnou bytost a vyslat ji do světa, aby byla samostatná, soběstačná, spokojená. Aby se mohla, ale nikoli musela vracet!!!“

Problémem je, že se – obrazně řečeno – vyprázdní rodné hnízdo, a to často doslova. Mgr. Jana Šmolková si vzpomněla na klientku, které se brzy po sobě odstěhovaly z domova dvě děti. „Vyprávěla mi, že je hrozné, když otevře skříně a ony jsou prázdné. To je spousta maličkostí – chcete prát a nejste schopni pořád naplnit pračku, postrádáte i synova propocená trika z tréninku, chybí vám, že se přes židli nepovalují dceřiny svetříky, kvůli kterým jste se něco nazlobila. A je velmi důležité, jakou náplň si člověk v této životní etapě udělá – vlastně rozhodující.“

O čem a pro koho je Déjá vu

Organizátorka kurzu Déjá vu (pro účastníky zhruba od 40 do 60 let) Prázdninové školy Lipnice (PŠL) Eva Benešová se prý často v duchu ptá, kdo a co dává některým rodičům právo zacházet s dětmi jako se svým majetkem. Spousta rodičů drží dospívající a dospělé děti tak na uzdě, že jim připravují trápení – a tím i sobě. A právě pro lidi, kterým děti odcházejí, a kteří najednou nevědí, co si počít se svým životem, je určen kurz Déjá vu (francouzsky jednou viděno).

Ve věku mezi čtyřicítkou a šedesátkou (i když to není striktně daná hranice) jsou už osobnosti hotové, mají zažité své stereotypy, své „pravdy“. Téma „prázdného hnízda“ je jen jedním z témat kurzu Déjá vu, protože se ho samozřejmě účastní i lidé, kteří děti nemají, nebo tento problém příliš „neprožívají“. Jsou to lidé, kteří už vědí, co je to dohlédnout tzv. na druhý břeh. Jsou to lidé, kteří bývají ve vleku rodiny, práce, domácnosti, a z tohoto kolotoče je velice těžké se vyvázat.

„My jako instruktoři na kurzu neposkytujeme žádné návody, nejsme tak chytří, abychom mohli dávat rady, ale poskytneme bezpečné prostředí skupině lidí a pokud máme určité téma zvládnuté, tak je otevřeme,“ říká Eva Benešová. Na Déjá vu je nejspecifičtější, že instruktoři do poslední chvíle nevědí, jací lidé na kurz přijedou. (Perličkou, na kterou se vzpomíná, byly dvě dámy kolem šedesátky, které si vybraly Déjá vu pouze z toho důvodu, že to znělo francouzsky, a ony se původně chystaly do Paříže, což jim nevyšlo. Na kurz prý přijely s kufrem kostýmků a lodiček. Po překonání prvního šoku si ale vypůjčily tepláky a tenisky a z kurzu ä odjížděly se slovy, že do Paříže se určitě ještě podívají, ale Déjá vu mohly prožít jen jednou.) Jeho cílem není účastníky něco „učit“, ale spíš odkrývat, hledat cestičky, nabízet možnosti – a na každém účastníku záleží, zda nabídku přijme a po cestičce se vydá.

„Jedním z cílů Déjá vu vždycky bylo, že i dospělí si mohou hrát a my jim připravíme nabídku her a bezpečné prostředí. Jde o to, mít zodpovědnost dospělého, ale žít v souladu se svým vnitřním dítětem,“ vysvětluje Eva Benešová. Kurz Déjá vu také naznačuje účastníkům, že nastal čas udělat konečně něco pro sebe, protože já sám jsem důležitý, nejen ti ostatní kolem mě. „Jsme tak vychovaní – asi ještě mnohem více ženy než muži – že jsme tady pro druhé. Ale jen člověk, který je ,nabitý', může ze sebe dávat, jestliže já sama budu spokojená, udělám si dobře, pak teprve mohu lásku a harmonii dávat ostatním,“ zdůrazňuje Eva Benešová.

Jak se ona sama stala instruktorkou PŠL? „Bylo mi asi 40 let, dcera byla na gymnáziu, a já jsem tehdy žila takový zvláštní život – najednou mi přišlo, že nevím, jestli je tohle všechno, co se ode mne chce. Ano, byla jsem máma, měla jsem zaměstnání, všechno bylo předepsané, ale v podstatě jsem byla nespokojená. Pak se moje dcera přihlásila na jeden z kurzů PŠL, a jakkoli byla jako jedináček trochu rozmazlená, trochu konzumní, najednou se mi vrátila z kurzu úplně jiná holka schopná řešit svoje problémy, stavět se k nim čelem, a já jsem tomu tleskala. Za rok přišla na její adresu nabídka PŠL, kde byl také poprvé inzerován kurz Déjá vu, a tak jsem jela,“ líčí Eva Benešová své počátky u PŠL. „Měla jsem v té době v sobě spoustu otazníků, spoustu pochybností, a Déjá vu bylo, jako když uhodíte hřebíček na hlavičku. Prostě ve správnou dobu přišly ty správné podněty, tolik nového. Mě to hrozně ovlivnilo – tam, kde jsem pochybovala, jsem našla odvahu a po kurzu jsem spoustu věcí ve svém životě změnila – znovu jsem se provdala, odešla jsem z rodného města, kde jsem žila čtyřicet let, změnila jsem i profesi. A protože platí, že dvakrát se na kurz Prázdninové školy Lipnice jet nemůže a bylo mi nabídnuto, jestli bych nechtěla v PŠL zůstat jako tzv. elév a pomáhat kurzy připravovat, zkusila jsem to. V loňském roce jsem si pak udělala instruktorský kurz se vším všudy včetně slaňování, stala jsem se z eléva instruktorkou a loni jsem připravila svůj první kurz. Hodně mě to naplňuje. S manželem jsme se na kurzu poznali, v PŠL působíme oba. Není to samozřejmě jediné, co v životě dělám, ale je to značná část. Je to hodně o mě, hodně mi to dává, hodně mě to obohacuje.“

Dcera paní Benešové je již samostatná, žije se svým přítelem na Moravě, často oba přijíždějí na návštěvy, současný vztah mezi sebou a dcerou považuje paní Benešová za velmi otevřený, krásný, neví, co by na něm chtěla měnit. „Samozřejmě, že mi trvalo dlouho, než jsem k tomuto stavu dospěla,“ přiznává. „Byla jsem také taková matička-ochranitelka, nevěděla jsem co by. Měly jsme spolu spoustu sporů, já jsem měla jiný názor na to, jak by dcera mohla nebo měla nakládat se svými možnostmi, ona se samozřejmě bránila. Až jsem si řekla, že to nejlepší, co jí mohu dát, je vzdělání, ale hlavně svoboda a samostatnost. Jsem samozřejmě připravena dceři pomoci, dám jí třeba ledvinu, když ji bude potřebovat, ale nebudu jí umetat cestičky a odstraňovat překážky z cesty.“

Vzala jsem batoh, kecky a šla

V rodině Kalinových sedí kolem stolku pětadvacetiletý Tomáš, který letos končí studium na lékařské fakultě, dvacetiletá Tereza, studentka fakulty sociálních věd UK, jedenáctiletá Pavlínka a jejich maminka, která se v loňském roce účastnila kurzu Déjá vu. Komunikace mezi matkou a dospělými dětmi nezadrhává ani v nejmenším, je cítit upřímná čistota vztahů. Jak v této rodině zvládali osamostatnění dětí?

„Samozřejmě jsem se taky o děti bála, trvala jsem na tom, aby o sobě dávaly zprávu, abych věděla, kde jsou, aby chodily domů, jak bylo domluveno,“ říká Eva Kalinová. „Pak se ale stala událost, která pro mne znamenala naprostý zlom. Tomáš byl ještě na gymnáziu a někam si vyjel s kamarády, už ani nevím, kam to bylo. Někde se zdrželi, takže bylo jasné, že domů dorazí později, než plánovali. A Tomáš, aby mě uchránil strachu a aby mi dal vědět, že je v pořádku, jak byl zvyklý, protože jsem to vyžadovala, vystoupil z vlaku, aby mi zavolal. Jenže mezitím vlak s ostatními odjel a on zůstal sám v noci v cizím městě. Dorazil druhý den, a co se stalo jsem se dozvěděla až postupně a se zpožděním. Tehdy jsem si uvědomila, že jen proto, abych se v tu chvíli dozvěděla, že je v pořádku, tedy kvůli svému strachu, který je vlastně mým problémem, jsem ho vystavila zbytečně nebezpečí – a řekla jsme si, že tohle tedy ne,“ vypráví Eva Kalinová. „Do téhle události jsem nemohla spát, když děti nebyly doma, čekala jsem na ně, když se opozdily, byla jsem pak nevyspalá a vzteklá, a to naše vztahy narušovalo. Pak jsem si uvědomila, že nejde o to se nebát, strach o děti je přirozený, ale překousnout to, a myslím, že se mi to podařilo. Nebylo to ze dne na den, ale podařilo se, a jsem za to vděčná. Vždyť to bych nemohla žít ani já, ani ony…“

Dvacetiletá dcera Tereza zase přiznává, že loni těsně před maturitou oznámila matce, že se chce přestěhovat ke svému příteli. „Říkalo se jí to těžce, a já jsem to taky těžko přijímala,“ přiznává paní Kalinová, „ale pak jsem si uvědomila, že neodchází ode mě, ale ke svému klukovi, a to je velký rozdíl. A že ji musím pustit, aby se mohla vracet.“

Všichni u Kalinů se shodují na tom, že v životě dětí hrál a hraje důležitou úlohu skautský oddíl. „Ten oddíl jim dal opravdu hodně, a já mám jistotu, že si poradí, že nebudou bezradně zmatkovat, že zhodnotí situaci a najdou řešení,“ pochvaluje si paní Kalinová.

A jak se právě Eva Kalinová stala účastnicí Déjá vu? Syn Tomáš znal Prázdninovou školu Lipnice, doma vyprávěl o kurzech pro mladé lidi. A když se rodiče rozvedli, přišel na nápad nabídnout matce Déjá vu. „Nebylo to se mnou vůbec jednoduché,“ přiznává paní Kalinová sebekriticky. „Sice jsem si vyplnila přihlášku, kterou mi děti daly, zaplatila jsem, ale jak se blížil termín odjezdu, popadaly mě zaječí úmysly. Ale děti mi sbalily batoh, Terezka mi ho šoupla na záda, vystrčily mě ze dveří a běž,“ směje se. „A tak jsem šla po Praze v keckách a s batohem (zatímco jsem zvyklá na kostým a notebook), šla jsem na vlak, kterým už jsem strašně dlouho nejela (na Déjá vu se totiž nesmí jet autem) a připadala jsem si, jak když jdu do jiného světa.“

Paní Kalinová také přiznává, že kurz Déjá vu ji velice ovlivnil – rozkryla spoustu věcí o sobě, které si do té doby ani neuvědomovala, mnohé se jí ujasnilo. „A především jsem si uvědomila, že MŮŽU – proto, že je mi čtyřicet, padesát, nebo ještě víc, nemusím smutně koukat, ale můžu taky.“ Je prý nádherné vidět, že lidé této věkové kategorie s léta nepěstovanou fyzičkou, se vybičují, snaží se, prožívají štěstí, když dokáží něco, co si ani nedovedli představit. Samozřejmě, že aktivit, ze kterých mají obavy, se na kurzu lidé nemusejí zúčastnit, ale většinou do toho jdou – vtáhnou je společné zážitky, euforie z poznání, že může úplně každý a cestička se najde, stačí jen doopravdy chtít…

Připomínka zapomenutých možností

Účastníkem kurzu Déjaá vu je také asi padesátiletý Otakar Plundr. I on se na kurz vydal díky svým dětem, především dceři Dagmar, která je jedním z instruktorů PŠL. I v jeho rodině se začalo hnízdo vyprazdňovat, a to dokonce dvakrát – nejprve se osamostatnila dcera, která odešla bydlet do podnájmu, a brzy na to odešla i manželka. Dagmar věděla, že je otec po rozvodu osamělý a nešťastný, a tak mu přinesla přihlášku. Byla to nabídka a příležitost, jíž se Otakar Plundr chopil. I on říká, že bylo nádherné si uvědomit, že ani v padesáti, šedesáti, ba ani v sedmdesáti život nekončí – že záleží na přístupu k němu. „Kurz mi dal asi nejvíc v tom, že jsem si znovu uvědomil a připomněl, co jsem kdysi chtěl. Dříve, když byly děti malé a na prvním místě byla rodina, jsem své sny z mládí realizovat nemohl. A kurz Déjá vu mi naznačil – a proč ne teď? Našel jsem tam kamarády, jaké bych jindy nepoznal, scházíme se, v létě jezdíme společně na vodu. A já si začínám splňovat sen z mládí – cestování. Koupil jsem si bágl a stan a loni jsem strávil čtyři týdny v Maroku,“ říká Otakar Plundr.

Jeho syn Otakar, student Vysoké školy zemědělské žije ještě v bytě s otcem. Oba se smějí své mužské domácnosti. A syn je přesvědčen, že ani až on definitivně opustí rodné hnízdo, jeho táta nebude sám – bude mít dost přátel a zájmů, aby se osaměle necítil.

Kurz Déjá vu je tedy pro lidi středního věku připomínkou již zapomenutých možností. Samotné podmínky doma nebo v zaměstnání se samozřejmě po návratu z desetidenního kurzu nezmění. Ale je to takové „probuzení“, nastartování, plamínek, který se znovu zapálí…