Nezaměstnanost: problém čím dál palčivější

Nezaměstnanost se stává fenoménem, která stále více provází náš život. Ty tam jsou doby, kdy se deklarovalo „právo na práci“ i za cenu umělé zaměstnanosti. Situace se změnila natolik, že ztráta zaměstnání se stává reálnou hrozbou, procento nezaměstnaných v mnohých regionech stoupá.

V lednovém díle pořadu Čas pro rodinu jsme se vydali na Frýdecko-Místecko, kde se nezaměstnanost pohybuje mezi 15 až 17 procenty (a jsou v této oblasti i vesnice, kde přesahuje 20 procent).

Navštívili jsme firmu Satima - Centrum pro poradentství, vzdělávání a životní styl, kterou před čtyřmi lety založili manželé Katka a Petr Křiví. Tehdy během asi patnácti měsíců přišli oba o práci v podniku, kde pracovali mnoho let.

„Když bylo moje místo podnikového psychologa zrušeno, nabídla mi naše firma, že bych pro ni mohla i nadále pracovat jako soukromá osoba. Zařídila jsem si tedy všechny náležitosti a zkusila to. Brzy bylo jasné, že práce pouze pro tuto firmu mě nemůže uživit, a začala jsme tedy svoji působnost rozšiřovat a hledat další klienty,“ říká Mgr. Katka Křivá.

Její manžel přišel o práci brzy na to, a také zvažoval, co dál. „Měl jsme v podstatě dvě možnosti,“ vypráví Petr Křivý. Buďto si najít místo, nebo se připojit k manželce a podnikat společně s ní. Nejprve se mi do toho moc nechtělo, neuměl jsem si představit, jaké by to bylo dělat společně, a také se mi nezdálo správné, abychom byli závislí na jednom zdroji příjmů. Pět měsíců jsem tedy byl registrován na úřadu práce, ale když jsem prošel bezvýsledně několika konkurzy, pochopil jsem, že můj věk přes 40 let je tak velkou překážkou, že místo pravděpodobně nedostanu. Připojil jsem se tedy k manželce a její psychologické poradenství a diagnostiku jsme rozšířili o vzdělávací kurzy. Zabýváme se tedy vzděláváním dospělých, zahrnujeme oblast psychologie práce, sociální psychologie, práce s emocemi, pořádáme i různé vzdělávací programy např. pro učitele apod. Své služby nabízíme v okresech Frýdek-Místek, Karviná, Ostrava a Nový Jičín. Firmy si u nás objednávají kurzy v oblasti komunikace, vedení lidí, řízení času, osobního rozvoje apod. V poslední době spolupracujeme i se státními institucemi - okresním a městským úřadům a úřadům práce nabízíme rekvalifikační kurzy pro nezaměstnané. Děláme pro ně přes některé instituce jako lektoři kurzy obchodních dovedností, základy prodeje, jak se uplatnit na trhu. Především se ale snažíme zdvihnout jim sebevědomí - aby si uvědomili sami sebe, že jsou dobří, aby uvěřili, že se uplatní.“

Ztráta zaměstnání je pro každého velkým traumatem. Mnoho lidí snáší špatně propuštění, neuvědomují si, že se změnily podmínky, že je nutno měnit a doplňovat kvalifikaci. „Pro mě to vždycky byla šance hledat něco dalšího, hledat nové možnosti, nové oblasti působnosti v rámci své profese a neustrnout,“ říká Katka Křivá.

Neuzavírat se do sebe

Pro většinu lidí je ztráta zaměstnání šokem, a často se psychologové setkávají i s tím, že bylo lidem velice nešetrně a necitlivě sděleno, že budou propuštěni. Nezaměstnaní cítívají vinu, výčitky, že selhali, bezmoc, navíc bývají často odmítáni. Kdo to nezažil, těžko si představí člověka, který se uchází o práci na třiceti, čtyřiceti místech, a všude mu řeknou, že ho nevezmou.

Příběhy z rekvalifikačního kurzu Tomáš z Havířova se vyučil truhlářem, udělal si nástavbu, a po škole si zkoušel hledat práci v Havířově a okolí. „Nikdo mě ale nezaměstnal, že nemám praxi,“ vyprávěl před kamerou dvaadvacetiletý Tomáš. „Nakonec jsem se dostal až do Plzně, kde jsem konečně práci našel, ale firma brzy skončila. Pak jsem dělal číšníka, ale zaměstnavatel nechtěl vyplácet mzdy. Vrátil jsem se tedy zpět do našeho kraje, udělal jsem si rekvalifikační kurz a konečně jsem místo našel. Nedělám sice ve svém oboru, ale mám práci.“ Třicetiletá vysokoškolačka Jarmila je také z Havířova. Nezaměstnaná je již více než rok. „Mít vysokou školu není v našem regionu moc žádoucí, místa jsou spíše pro středoškoláky. Po studiu na vysoké škole lesnické a dřevařské ve Zvolenu jsem pracovala u firmy, která prodávala montované dřevěné domky. Ta ale zkrachovala. Po krátké době na úřadu práce se mi podařilo práci najít. Jenže jsem měla úraz, a zaměstnavatel na mě nečekal. To je tady běžné - jakmile jste delší dobu v pracovní neschopnosti, zaměstnavatel si rychle najde náhradu. Prošla jsem také rekvalifikačním kurzem, ale práci zatím nemám...“

Jak je možné tuto situaci řešit? „Propuštěný člověk by se v žádném případě neměl uzavírat do sebe,“ říká Petr Křivý. „Měl by hledat podporu nejen v rodině, ale i v širším sociálním okolí, hledat mezi svými známými nové kontakty, to bývá zdroj informací. Doporučoval bych, aby vzali práci i třeba na přechodnou dobu nebo takovou, která neodpovídá jejich kvalifikaci. Důležité je, aby nezůstávali v nečinnosti.“

I tak traumatizující situaci, jako je ztráta zaměstnání, je možno alespoň do určité míry zpracovat pozitivně. Nečekaného „volna“ můžeme využít nejen k hledání zaměstnání, ale také k péči o rodinu, k péči o sebe a o své zdraví. Můžeme se věnovat četbě, chodit do přírody, navazovat nové vztahy a kontakty.

Jak konkrétně řešil před několika lety svoji situaci Petr Křivý? „Když jsem přišel o práci, blížily se prázdniny. Manželka tehdy navrhla, abych si pár týdnů opravdu odpočinul, než začnu práci hledat. Věnoval jsem se tehdy hodně našim dvěma dětem, byly to krásné prázdniny.“ A Katka Křivá dodává: „Rozhodli jsme se tehdy udělat něco pro děti, pro celou rodinu, něco, nač bychom rádi vzpomínali. A víte, co to bylo? Nechali jsme nakrýt naši fenku a narodilo se devět nádherných štěňátek.“ „Věřte, že na nějaké deprese nebyl čas a na nedostatek práce jsem si také nemohl stěžovat, tolik rajónů jsem se nenadělal ani na vojně,“ vzpomíná s úsměvem Petr Křivý.

Překonat vnitřní bariéry

Pokud se stane, že člověk nenajde delší dobu práci, má to dalekosáhlé důsledky pro něho samotného i pro rodinu. Základní lidskou potřebou se potřeba seberealizace - pocity, že člověka nikdo nepotřebuje, jsou velice „degradující“. Déletrvající nezaměstnanost má určitě vliv na vztahy v rodině. V takové rodině se snáze rozvíjejí konflikty, sociální patologie, část nezaměstnaných, hlavně mužů, se uchyluje k alkoholu, který je alepoň na chvíli uvolní a uklidní.

Jestliže člověk hledá zaměstnání, měl by určitě využít nabídky různých rekvalifikačních kurzů - čím více vědomostí, dovedností, tím je nabídka uplatnění širší, člověk prostě může na trhu práce nabídnout víc. Tato rada se týká každého, i lidé, kteří vystudovali nějaký obor, se mají snažit rozšířit si znalosti a dovednosti i do jiných oblastí. Důležitá je otázka sebemotivace. Mnozí lidé neumějí sami sebe motivovat. Zvláště muži v produktivním věku, kteří chodí pár měsíců bezvýsledně na úřad práce, ztrácejí rychle motivaci něco se svojí situací aktivně dělat. Chtělo by to překonávat i určitou bariéru v sobě - člověk, který je na několika místech odmítnut, již na další místa přichází s pocitem, že stejně neuspěje. Jakmile ale přicházíme předem s pocitem, že budeme odmítnuti, stavíme si sami bariéru. Tento vnitřní postoj při hledání práce je třeba změnit.

„Pro mě bylo také velice nepříjemné, když jsme byli několik měsíců závislí na příjmu manželky, a já jsem přinesl jen podporu, která ani nezaplatí nájem,“ přiznává Petr Křivý. „Ale když jsem prošel několika konkurzy, a všude řekli, že věkově neodpovídám jejich požadavkům, ale uznali, že mám kvalitní znalosti, uvědomil jsem si svoji hodnotu jako takovou, kterou mohu na trhu práce nabídnout. A už jsem potřeboval jen vhodný impulz jak ji prodat - čímž se nakonec ukázalo být právě podnikání s manželkou.

Takže co poradím těm, kteří se na nás obracejí o radu ohledně nezaměstnanosti? Aby neseděli s rukama v klíně, a nečekali, že stát jejich problém vyřeší. Myslím, že není špatné si tak měsíc odpočinout a nabrat dech a sílu, ale pak hned je nutné shánět kontakty, a hlavně uvědomit si, že něco umím, komu to mohu nabídnout, či zda to mohu dokonce uplatnit v soukromé sféře a pokusím se sám podnikat. Každý sám tedy musí hledat, pokoušet se a učit se. Prostě začít znovu, i když mu je třeba padesát.“