Vzdornost organismu

Napadlo mne, že funkcí psychologického stáří není jen vykládat moudrosti, které člověku přináší dlouholetá praxe, ale také pozastavit se nad případy zcela zvláštními a jedinečnými, s jakými se potkáváme třeba jen jednou za život.

Takovéto případy nemůžeme bohužel statisticky zpracovat a odvodit z nich nějaké obecnější závěry. Přitom však na ně zpravidla nikdy nezapomeneme a ony vstoupí do hloubi našeho diagnostického i terapeutického uvažování, takže je už nikdy nedokážeme překročit, jako nedokážeme překročit svůj stín. Poslyšte, prosím, ve stručnosti několik takových mých nezapomenutelných případů.

V naší první knížce psané s přítelem Langmeierem „Člověk známý neznámý“ (1959) je fotografie patrně nejmenšího a nejnezralejšího dítěte, jaké se u nás do té doby podařilo udržet naživu. Byla to holčička, vážila 620 g a nebyla větší než lidská dlaň. Zachraňovat takovéto děti znamená ještě dnes v představách mnohých psychologů tak nejspíš zvyšovat počet těžkých mentálních defektů. Shodou okolností jsem však tuto holčičku vyšetřoval, když jí bylo 7 let. Bylo to „štíhle“, ale jinak docela hezká milá dívka, dobře nadaná, snad trochu hyperaktivní a méně soustředěná, takže bychom jí dnes dali nejspíš nálepku lehké LMD.

Říká se, že kluci zdaleka tolik nevydrží jako holčičky. Vyšetřoval jsem ale osmiletého chlapce ze 2. třídy, u něhož jsem ani tu lehkou LMD nenašel. Psychologický nález veskrze normální. A přitom perinatální dokumentace vypadala jako malý horor. Porod byl těžký, protrahovaný, dítě se narodilo mrtvé. Oživovací pokusy byly marné. Chlapec byl odložen do košíku pro mrtvolky. Práce s matkou měli lékaři a sestry víc než dost, a tak teprve za tři čtvrtě hodiny, když chtěli mrtvé dítě odnést, všimla si sestra jakési známky života. Nové oživovací pokusy – tentokrát úspěšné. Přitom víme, že když dítě nedýchá 3 minuty, nutně odumírají buňky mozkové ä ä a ty jsou nenahraditelné. Co se to tedy stalo? Nikdo tehdy ani potom to nedovedl vysvětlit.

Devítiletá holčička. Před dvěma léty se jí začala zvětšovat hlavička, matka na to přišla, když jí jednou nemohla přetáhnout košilku přes hlavičku. Stav se rychle zhoršoval, přestala chodit, přestala mluvit, už jen apaticky ležela a její psychické projevy byly takřka nulové. Na chirurgii v Hradci Králové v hodině dvanácté provedli operaci, při které byl nahrazen ucpaný mokovod. Děvče se postupně „probouzelo k životu“, a když jsem ji viděl, měla trochu větší hlavu, psychické pochody byly zpomaleny, v paměti bylo skoro všechno, co dříve znala, avšak naučit se něčemu novému byl její současný největší problém. Ujala se jí jedna mladá psycholožka, která byla u nás na klinice v Krči na stáži, a obětavě s ní dělala to, co se zdálo užitečné. Já sám soudím, že tato psychorehabilitační práce byla v dalším vývoji děvčete rozhodující. Po létech jsem se s ní setkal – mladá krásná žena, v náročném zaměstnání, s vyspělým chováním – vskutku záchrana jednoho plnohodnotného života!

Příznačné je, že ve všech těchto případech (zvlášť nápadné to bylo v tomto posledním) rodiče sami jako by naprosto zapomněli, v jakém stavu se dítě původně nacházelo, a jeho dnešní příznivý stav pokládali víceméně za samozřejmý, včetně mnohdy až nadměrných nároků na jeho školní výkonnost.

V tomto směru je zvláště příznačný čtvrtý případ. To bylo děvče už desetileté. Po těžkém poranění mozku při autohavárii bylo v brněnském traumatologickém ústavu déle než měsíc v bezvědomí, pak se probralo a poměrně brzy bylo schopno znovu nastoupit do školy. O psychologické vyšetření požádala matka, rozvedená a znovu provdaná, která před vlastním otcem dítěte trpěla pocitem viny za jeho úraz a nyní zvlášť těžce nesla, že se děvče „neučí“. V testech inteligence vycházelo všechno nad průměrem, ale křivka učení v Číselném čtverci byla „pomalá“ a její průběh byl „obrácený“. (Však jsem ji publikoval ve své Praxi psychologického poradenství, 1990.) Při kontrolním vyšetření za půl roku vidíme nepatrné zlepšení křivky učení, avšak zřetelné neurotické obtíže děvčete. S matkou jsme důkladně probrali, jak pomalu a takticky dítě připravovat na školu a „netrápit“ je nesmyslnými nároky. Za dalšího půl roku větší zlepšení, ale ještě výraznější neurotizace. Matka (ze strachu, že jí otec bude vyčítat nedostatečnou péči o dítě) snad byla spíš ochotna dítě utrápit než slevit ze svým požadavků. Nevěděl jsem si rady, a tak jsem se prostě zeptal: „A co jste si tehdy myslela, když byla už měsíc v bezvědomí?“ Teprve v této chvíli jako by se matka na něco rozpomněla, zarazila se na dost dlouho, až konečně řekla: „Víte, to jsem si tenkrát přísahala, že jestli zůstane naživu, ať jakkoliv postižená, že bude mít život jako princezna a že jí obětuju všechno na světě. Tak vám děkuju!“

Pak je tu ještě jeden případ, a to dívky už jednadvacetileté, studentky Vysoké školy zemědělské v Praze. Na doporučení dětské lékařky ji přivedla matka už jako „beznadějný“ případ. Na první pohled těžká, vskutku beznadějná mentální retardace. Obézní, hypotonická, nevábného zjevu, „prázdný“ pohled, nemluví, chůze zeširoka, tápavá, zájem o dění kolem pražádný, odkázaná zcela na pomoc a vedení své matky. Ve vývojovém testu Gesellově nejvyspělejší projevy na úrovni dvou let. Před rokem se její chování začalo měnit, intelekt upadal, byla na neurologické klinice, pak na psychiatrii, léčebné pokusy byly zcela neúspěšné, lékařská konsilia se nad ní scházela, avšak diagnóza v podstatě stanovena nebyla a případ byl uzavřen prostě jako demence. Že jsme se děvčete ujali, rozhodně nebylo z důvěry ve vlastní terapeutické schopnosti, nýbrž z ohledu k nešťastné matce, která jediná, jak se zdálo, byla ochotna dále o dítě bojovat. Nepochyboval bych, že jde o těžké organické poškození mozku – spíše bych řekl, že v terminálním stadiu. V té době bylo několik psychologů na našem oddělení na stáži, a tak jsme zahájili pravidelný denní nácvik různých dovedností, včetně stimulace řeči, jak bychom to dělali asi s dvouletým dítětem. A kupodivu ono se to začínalo dařit. Za nějaký čas byl pokrok očividný. Hlavní tíhu nácviku převzala matka a my jsme si ponechali funkci motivační a stimulační. Každý týden dostávala nové úkoly, čím dál náročnější. To už se měnila i fyzicky... a jak to dopadlo? Za rok a půl to byla opět hezká mladá žena, temperamentní, spíše hypomanická, řečná, společenská – dostudovala, je zaměstnaná, vdala se, má děti.

Proč tohle všechno vlastně vypravuji? Ne, nemyslím si, že jde o zázraky. Nemyslím si ani, že jde o nějaké zvláštní vydání „resilience“ v dnešním slova smyslu. Ale myslím si, že je tu ještě nějaký dosud neobjevený, pravděpodobně složitý čili komplexní činitel, který bych nazval (zatím také jen komplexně) „vzdorností organismu“ vůči nepříznivým vlivům zvenčí i zevnitř, „resistencí“ či obrannou schopností, která zahrnuje fyzickou i psychickou složku naší osobnosti, přičemž tato „vzdornost“ je nám individuálně dána, takže k ní prakticky nemáme žádný běžný diagnostický přístup, a zjevuje se nám zřetelně jen v takových mimořádných případech, jaké jsem zde uváděl. Že se nám v menší míře zjevuje i v méně mimořádných případech a že mate v mnohém naše diagnostické usuzování, to se mi zdá také velice pravděpodobné. A my si pak lámeme hlavu naprázdno – nebo dokonce hledáme vinu někde daleko na nepravých místech.