Deník lázeňského hosta

Den šestý

Špatně jsem načasoval svůj přelet nad betonovou podlahou s následnou zlomenou patou a křížkovými lázněmi. Do lázní se nechodí v zimě, kdy z procedury na proceduru musí pacient jezdit na běžkách nebo obout sněžnice, ale volí se zásadně léto, motýlek, slaměný klobouk a nenucená konverzace s dámami na sluncem zalité kolonádě. Jsem lázeňský nováček, chyboval jsem, ale chybami se člověk učí. Je mi jasné, že v příštích letech bude noha bolet nejvíc před prázdninami a po zdravotní pojišťovně budu chtít nějaké kvalitní lázeňské bahno, do kterého se dá poměrně hluboko klesnout.

Slunce tedy pojišťovna nezařídila. A navíc sněží, což nemají rády zejména berle. Ale všiml jsem si, že nejenom berle. Nedaleko vchodu do pavilonu stála paní ve středních letech a na vodítku měla pejska. Žádná bordeauxská doga. Spíš taková drobná, chundelatá Dášenka ve slušivé garderobě. Něco jako dámská psí dečka od Armaniho. Dášenka se dívala nedůvěřivě na stoleté solitéry v lázeňské zahradě, jejichž větvemi máchal elegantně vítr jak Cassius Clay boxerskými rukavicemi v dobách své největší slávy a sníh bodal do tváře jako rozzuřené včely po únosu včelí královny.

"Pojď Pavlínko (Dášence paní říkala Pavlínko), trochu se projdeme na čerstvém vzduchu!". Pavlínka zvedla k paničce hluboké, oddané psí oči a na pozadí sítnice měla napsáno: "Nikam nejdu!" A celou vahou svého drobného psího tělíčka se přisála k zemi. "Pavlínko, buď rozumná. Jenom kousek a půjdeme zpátky do tepla". Pavlínka zvedla hlavu a paní si přečetla v oddaném pohledu: "Ani kousek a do tepla hned!" Nutno dodat, že paní byla asi taky rozumná, protože jsem ji slyšel, jak vzdychla a říká: "No, jak chceš, Pavlínko". A Pavlínka chtěla a odvedla si svoji paní k nejbližšímu paneláku.

Kdybych tak tušil, že těch několik mínus pod nulou bude procházka růžovou zahradou proti tomu, co mě za chvíli čeká na proceduře s tajnosnubným názvem lokální kryostimulace, nabídl bych se paní na vodítko místo zimomřivé Pavlínky. Protože tento způsob rehabilitace mě odvál až někam na polární Ostrov krále Jiřího v době nejkrutější arktické zimy. Zjišťuji, že za rafinovanost některých rehabilitačních mučení by se nemusel stydět ani pověstný pražský kat Jan Mydlář.

Když máte na recepisu od lékaře předepsáno lokální kryostimulace, vezme se vaše nožka a pomocí kapalného plynu s teplotou mínus šedesát stupňů se postupně hluboce zmrazí. Mnohem hlouběji, než třeba kuřecí nožka v mražáku v Kauflandu. A až je nožka tak dokonale zmrazená, že kdyby do ní člověk cvrnknul, určitě se ulomí jak přemrzlý rampouch, musí se zase co nejrychleji a přirozeně zahřát. A tak člověk nasedne na rotoped a vyrazí na lázeňskou Tour de France. Pod dohledem svalnatého cvičitele musíte absolvovat náročnou časovku a pak s propoceným tričkem přes Hukvaldy a závěrečný spurt do ostravsko-karvinského revíru až k úplnému bezvládí.

To pak jednomu skoro nechutná ani ta oblíbená svíčková.

Den třiatřicátý

Poslední neděle mého lázeňského pobytu nabídla i poslední možnost k experimentu, který třeba už nikdy životě nebudu mít příležitost ověřit. Alespoň doma ne. Za okny hotelového pokoje na dvanáctém patře je totálně promáčený sváteční den a přede mnou příležitost nekonečného, nikým nerušeného a nekontrolovaného lenošení v cizím pokoji. Ano, budu dnes totálně lenošit. Ovšem nepojmu to jako výraz své vrozené lenosti, ale jako vědecký experiment. A budu se pozorovat.

Jsem tady (ostatně jako všichni) obsluhován jako anglický král. Moravské uzené se mi přinese k snídani s úklonou a úsměvem na růžově povlečený stůl, provoněný talíř se zaschlou hořčicí nemusím odkládat za káravého pohledu jako doma do myčky, ale s modrookým úsměvem a přáním hezké neděle sám odchází na štíhlých nohách zpět do dveří kuchyně. Zlomená pata bolí, duši je líp.

Je neděle, dnes navíc Květná. Všude na světě se čtou pašije a krom toho ještě všichni Irové všude na světě mohutně slaví svátek svatého Patrika. Nemá jej sice dnes, ale vlivem konjunkce se svátky Velikonoc se slaví dneska, protože vatikánský hradní protokol svátků všech svatých má takový neměnný řád. Naštěstí ta změna není tak často. Naposledy se takhle tyto svátky přehodily v roce devatenáct set čtyřicet. A příště to bude až za sto padesát let. A jaké to tu bude? Bude tu Temelín? Budou tu zelení? A budou tu kostelní zvony?

Svátek svatého Patrika se slaví na několika významných místech zeměkoule. Namátkou například v Karviné - tady je patronem karvinského náměstí. A potom v Irsku - tam je patronem celého ostrovního národa. Dívám se na záběry z oslav zeleného trojlístku a přemýšlím, jak si je asi užívá naše nejstarší dcera Kateřina Veliká, která v Irsku žije. Tiše Irům závidím. Svatý Václav přece nebyl o nic menší chlapík než Patrik. Ale ty oslavy se tak liší.

Pokračuji ve vědeckém experimentu. Od snídaně se vracím na pokoj s tvarohovým koláčkem, lehám na postel v botách, pouštím si Eurosport a Nohavicu a rozinky lepím na roh polštáře jako hvězdičky Unie. Při nedělních otázkách Václava Moravce si je pak vychutnám. A polštář mi stejně pokojská převleče bez výčitky. I kdybych ho nezprasil. Protože pojišťovně se přece něco naúčtovat musí. Ne?

Do oběda jsem se z horizontální polohy ještě nezvedl, protože jsem z postele bez dechu pozoroval, jak americká automatická sonda Cassini proletěla pouhých padesát kilometrů nad povrchem Saturnova měsíce Enceladus. To já bych teda určitě nedokázal. Mně stačilo přeletět nad povrchem tři metry a skončilo to vesmírnou katastrofou. Přistát takhle Cassini, mají američani z ostudy kabát.

Líné je nedělní odpoledne, líné je nedělní počasí, líné jsou nedělní myšlenky, líný je nedělní kouř z doutníku nad kavárenským stolkem. I ty nedělní bublinky v kofole pomalu a líně stoupají ode dna vzhůru. A když bublina dorazí na hladinu, zapne hořáky a letí dál jako neviditelný balón do krajiny za kavárenským zrcadlem.Večer jsem si pak vyhodnotil celodenní záznam lenošných úkonů. Některé byly sice z celospolečenského pohledu obzvlášť zavrženíhodné. Uznávám.

Ale z čistě vědeckého hlediska jsem si, myslím, vedl docela obstojně.