Jací jsme to my muži ale siláci

A ta síla, skrytá za nenápadnou fasádou rozehraných svalů. To člověka přímo fascinuje. Svatý Jiří lehce přibodne kopím draka k zemi, David zatočí prakem a bác!, Goliáš leží v prachu a rekordman Guinessovy knihy zvedá v zubech motocykl. Úžasné. Jací jsme to my muži ale siláci.

Nevím, podle jakého klíče se to tenkrát rozdělovalo - mužům hrubá síla, ženám křehká krása. Mužům necitelnost, ženám soucítění. Mužům široké plece, ženám široké srdce. Mužům soutěživost, ženám sdílení. Tedy obecně. Jisté výjimky se připouštějí. I ženy dnes hrají fotbal. A muži jim to pískají. Ale většinou se pořád některé činnosti a nahlížení života dají označit za mužské a ženské. Vím, že bych nejspíš znejistěl, kdyby mi při návratu domů Terezka s hasákem v zašmírovaných rukách ukazovala rozmontované čerpadlo a přesvědčovala mě, že šnek má příliš velkou vůli a netlakuje, zatímco Vašík by v tichosti a zasněně maloval temperami poetický obrázek rozkvetlé višně. Normálně tomu tak nebývá, role jsou rozděleny a kostky vrženy, ale přiznám se, že jsou okamžiky, kdy bych na tom zase až tak zásadně netrval.

Jednou z činností, které u nás doma dělíme na ženské a mužské je muzika a výtvarno. Máma umí líp čarovat s barvičkami a pozná, že tahle modrá s tamtou zelenou prostě neladí a nedá se na to dívat. Já zase pro změnu poznám, že tohle es v tom C dur prostě taky neladí a nedá se to vážně poslouchat.

Včera navečer to bylo zase podle zaběhnutého scénáře. Menší holčičky obrušovaly na výkresy pastelky, které manželka trpělivě ostrouhávala a z pokoje starších synů se ozývalo troubení na trumpetu, přerušované občas kvílením na tento nástroj a naopak. Většinou podává Vojta tyto výkony standardně v obráceném gardu, protože počítač nebo motorka a fotbal jsou silnější afrodiziakum a na výkonu malého Armstronga se to pak pozná. Protože se ale blíží besídky a absolventské koncerty, prská Vojta do nátrubku vytrvaleji a déle. Přece jen budou sedět mezi posluchači potenciální obdivovatelky zlatého plechu a kudrnatého, hezky rostlého a svalnatého trumpetisty a tak je třeba podat patřičný výkon a oslnit. Ten křehký, blýskavý nástroj se pěkně vyjímá v těch jeho velkých a silných rukách.

Když trumpeta dohrála všechny chóry a etudy, které pan profesor předepsal, nevěnoval jsem příliš pozornosti tomu, že Vojta vyměnil jemně tepaný hudební nástroj za hrubý železný francouzák. Nebylo by to poprvé. Když holčičkám nejde povolit víčko na sklenici od marmelády, přijdou a bez ostychu řeknou: "Tati, nejde to otevřít, pomoz, prosím". Když chlapcům nejde něco povolit, zatnou zuby, vezmou kladívečko, pak kladivo, pak palici. To by bylo, aby to nepovolilo. Však já už si s tím sám nějak poradím, víme?.

Mohlo mě to napadnout, ale nenapadlo. Až když za mnou do světnice přišel Vašík, že já mám přijít za Vojtou, zbystřil jsem. Obvykle když syn něco potřebuje, zakřičí a neposílá místo sebe ceremonáře. Přišel jsem tedy, viděl, ale nezvítězil. Jen jsem němě zíral a byla mi jasné, že bitva je sice dobojována, ale vítězství nepatří našim barvám.

Soupeři v tom nerovném boji byli půjčená koncertní trumpeta a statný synek Vojta. Boj se vedl o nátrubek, který Vojta chtěl vytáhnout, aby mohl dát trumpetu do pouzdra, ale trumpeta nechtěla svůj oblíbený nátrubek přenechat někomu jinému a držela a držela, takže by se dalo říci, že byli doslova jedno tělo. Kdyby foukala na trumpetu Bětka, jsem si jist, že by přišla a řekla: "Tati, nejde to, prosím, pomoz". Jenže tady byl mladý muž a typická mužská zásada: kde nepomůže síla, musí se užít ještě větší síla. Věren této zásadě, vzal Vojta francouzák a jednal. "Kde nepomůže síla, musí se užít ještě větší síla".

A před výsledkem tohoto nerovného souboje jsem teď bezmocně stál a trhal v duchu hamletovskou kopretinu: zabít či nezabít? Hned nebo až za chvíli? Přede mnou seděl v troskách nešťastný šafářův dvoreček mého jindy sebevědomého syna a v rukách držel stříbrnou koncertní trumpetu. Na dvě části. V té chvíli se vidina naší letošní dovolené nenávratně rozplývala kdesi na obzoru a já věděl, co manželka v téhle chvíli ještě nevěděla: "Jací jsme to my muži ale siláci".