Palm Springs - zimovisko světové elity

Asi si pamatujete, že do pouště je to od nás kousek. Podle toho, kterým směrem k horám se vydáte, hned jak je překročíte, otevře se před vámi poušt, buď kamenitá nebo písčitá.

Směrem na Palm Springs ani přes velké hory nemusíte, jen se vydáte na západ a za pár průsmyky už vjedete do zvláštní krajiny s kamenitou pouští. Vysoké hory, které vám zůstanou po pravé straně, mají skoro po celý rok sněhový vršek. Mají přes 3.000 m.

Ano, vezmu vás do Palm Springs, oázy, o které se říká, že je hřištěm na hraní pro bohaté a krásné, brouzdaliště internacionální elity, luxusní hráčské doupě, domov nejbohatšího indiánského kmene, který žije z toho, že na jejich půdě si sluncechtiví milionáři vybudovali svůj zimní útulek.

Proč zrovna v Palm Springs? Téměř 350 dní v roce tu svítí sluníčko, je tu suché teplo ideální pro stárnoucí kosti po celou zimu.Chcete-li se v létě ochladit, vyrazíte si lanovkou do hor, které se tyčí hned za humny. Oáza s palmovým údolím tu byla už v roce 1774, když sem přišli první Evropané. Washingtonovy palmy jsou nejvyšší palmy na světě (jak jinak?).

Dnes má město kolem 40.000 obyvatel a přes 30000 tisíc bazénů, mnohé z nich napájené přírodní minerální vodou. V Palm Springs a okolí je 93 golfových hříšť ideální kvality, tenisové kurty, kde se hrají světové turnaje. Nádherná dramatická příroda, jakoby stvořená pro hollywoodské filmy už byla mnohokrát využita pro exteriéry nejen amerických filmů.

Z Los Angeles je to sem necelé dvě hodiny jízdy. Ze San Diega také. A tak se není co divit, že členy zdejšího nejstaršího golfového klubu byli Clark Gable, Humphrey Bogart a Ginger Rogers. Starostou města byl například zpěvák Soony Bono, nebo Bob Hope. Oblíbený Ranco Mirage Coutry Club a Springs Coutry Club jsou na programu "Celebrity Tour", stejně tak jako haciendy Francka Sinatry a Waltera Annenberga. Tak jako v Los Angeles vás vezmou nakouknout do života filmových a jiných hvězd.

Je to oblíbené místo pro mezinárodní konference a odborné semináře. Moje jazzercise tady mívá své hvězdné setkání každý rok v červnu, setkání profesionálních a amatérských tanečníků z celé jižní Kalifornie je tu každý květen. Na to pravidelně s Clariskou jezdíme, je i pro tak malé tanečnice, jako je ona. Ještě jsme z Palm Springs ani pořádně neodjeli a už plánujeme, co zase musíme příští rok vidět, kam se vypravit a co si nenechat ujít.

Podělím se s vámi o naše zkušenosti, pokud vás sem vítr zavane s dětmi:

Palm Springs patří k těm místům, kam příbuzní v Americe své návštěvy rádi vozí a také k jednomu z "musů", pokud se vypravujete na východní pobřeží...

Když už jsme u těch vanoucích větrů. Na cestě do Palm Springs protínáte Větrný ostroh. Prý jedno z největrnějších míst na téhle části amerického kontinentu.(Průsmyk San Gorgonio) Fouká tu vlastně pořád. Je to takový úzký tunel mezi dvěma zcela odlišnými klimatickými zónami. Táhne to tu, jako když pootevřete dveře. A to je jedna z nejoblíbenějších atrakcí pro děti na cestě do Palm Spring a na cestě domů. Stojí tu řady podivných kovových bojovníků z jiné planety, větrných mlýnů, těsně před vjezdem do Palm Springs.

Nejsou to pochopitelně žádné větrné mlýny, to jen my jim tak říkáme, jsou to větrné elektrické turbíny, kterých je tu několik tisíc ve větrném údolí, či Větrném ostrohu. Jsou jedním z mála amerických ekologických projektů čistého získávání energie. V době, kdy tu byly postaveny - koncem 80. let - byla Kalifornie světová špička ve větrné energii a vyráběla 90 procent větrem získané elektrické energie, v letech 90. už jen 30 procent a dnes je to jen necelých 10 procent. Vedení ve výrobě větrné elektrické energie převzalo Německo (60 procent), dokonce i Dánsko produkuje dnes víc, celých 16 procent světové kapacity. Místní větrníky by mohly vyrábět mnohem víc, ale v Americe zájem o jejich elektřinu opadl. Možná, že nová naftová krize znova pozvedne výrobu. Větrníky můžete navštívit. Projet se džípem po kopcích, kde stojí, jít se podívat do některých z nich, jak pracují a nechat si vysvětlit jak vědecký, tak politický aspekt větrné energie. Je to zkušenost zajímavá nejen pro děti. Stejně tak jejich počítání, čekání, kdy se jejich řady budou překrývat, takže se na okamžik zdá, že je tem jen jeden. Do unavených cestovatelů najednou vjede život.

Na cestě zpátky musíme vždycky navštívit jinou velmi populární atrakci z časů zcela jiných. Dva obrovské dinosaury. Další oblíbené místo pro rodiny s dětmi na cestě po silnici číslo 10 napříč Amerikou od východu na západ či naopak. U vesničky Cabazon stojí u silnice dva dinosauři v životní velikosti, do kterých mohou děti vlézt, v jenom z nich je dokonce miniaturní museum prehistorie se suvenýrovým krámkem, tedy spíš suvenýrový krámek s nepřeberným výběrem dinosaurů s trochou historicky nehornověrných instalací. Ale dětem se to samozřejmě velmi líbí a určitě vás na nějakého toho dinosaura udyndají.

Nás ale největší překvapení čekalo, když jsme si chtěli zajít pro posilnění do přilehlé trakařské a motorkářské restaurace The Wheel Inn .

Samozřejmě, že jsme nešli do Burger King, který je také hned vedle. A to platí po cestách po Americe vždycky, pokud chcete opravdu dobře jíst, najděte si pravou restauraci, kam chodí řidiči náklaďáků. Jídlo je tam dobré, levné a jsou ho hory. Je to pro chlapy...

Tak to bylo i s touhle restaurací, která prý patří k nejoblíbenějším v Americe. Umísťuje se léta na předním místě v hodnocení. Je otevřená 24 hodin denně 365 dní v roce od té doby, kdy byla otevřena na konci 40. let. Ale k nejzajímavějšímu překvapení pro českého turistu vás musím ještě trošinku napnout.

Vešli jsme dovnitř a hosteska u dveří byla velmi krásná a vlídná, což je v Americe obvyklé, ale celé její jednání bylo o trochu vyšší třídy, než byste očekávali ve vesnici uprostřed pouště. A i její půvab byl trošku fajnovější než byste čekali v takovém podniku. Jakási vnitřní elegance. Pokukovali jsme po ní, čím to je, a ona zase po nás. Poslala nám mexickou obsluhu, která nám říkala "Honey" a "Sweetty pie" a byla ochota sama, ale po chvíli k nám přišla a zeptala se: "Jak to spolu mluvíte?" řekli jsme česky a ona na to: "Já jsem taky Češka. A tahle hospoda patří mému strýčkovi". Opravdu tahle proslavená trakařská hospoda, kterou najdete v každém dobrém průvodci po Americe je opravdu už mnoho let v českých rukou. Některé z průvodců to i uvádějí: "Šef je trénován v Evropě, v Československu, dnes Česká republika." Koukněte se na internet.

Na jídle to tak moc nepoznáte, mají všechno, co mají rádi trakaři od bifteků (a i bifteky z bizonů) k mexickým pochoutkám, bez kterých se to tady na západě neobejde, a pár oblíbených čínských jídel. Ale jak se dostanete k moučníkům, hned se pozná středoevropská zkušenost. Nic není kupované a jenom dodělávané tady. Všechno je domácí výroba. Suvenýrové oddělení a "umění" pro trakaře prozrazuje také starého milovníka divokého západu.

Když tuhle restauraci vyhledáte na internetu, mívá v hodnocení nejmíň 4 hvězdičky. Většina řidičů se sem vrací a, jak říkají nikdy nejsou zklamáni. "Není to žádný luxusní podnik", říkají, "ale tím se nedejte odradit, jídlo i obluha jsou vynikající!"

A tak i my se tam teď vracíme, když máme cestu kolem, a posíláme tam všechny kamarády.

Stojí to za to. Ovšem kam jít na štrůdl v samotném Palm Springs vám povím příště.