Velká návštěva

Každé prázdniny k nám jezdila banda dětí z příbuzenstva a od přátel, a to jsme nemínili porušit. Kalendář se počal plnit nejrůznějšími jmény, vesměs pro Helenku neznámými. Vycítili jsme její nejistotu.

"Chceš si taky někoho pozvat?" zeptala jsem se jednou. Oči se jí rozzářily: " A to bych mohla?"

" No jasně", odpověděli jsme připraveni, že si zvolí nějakou kamarádku ze školy. Hned nás vyvedla z omylu.

" Tak já bych si pozvala Majku, Danielu, Zuzku, Miloše…potom Péťu, malýho Zdendu, a taky Pavlíka a Mariku. Veronika jezdí k babičce, tu ne, Pepa pojede na soustředění…Kamča, to ještě nevím, a Deniska má jít do rodiny."

" Heli", vraceli jsme ji opatrně do reality, " nemůžeš si pozvat celej děcák domů, víš. Oni by nám je ani nepůjčili. To jsou všechno tvoji kamarádi?"

Zamyslela se: " No, ani ne, ale chci, aby viděli, že mám mamku a taťku a svůj pokoj, a psy a kočky…my jsme žádný zvířata mít nesměli. Doopravdy jsem kamarádila jen s Majkou a Danielou."

Tak jsem sedla a napsala do DD dlouhý dopis. Vylíčila jsem situaci a vznesla dotaz – upřímně řečeno jsem příliš nepočítala s tím, že by to bylo tak jednoduché. Chtěli jsme pozvat Majku a Danielu na 14 dní k nám.

Odpověď přišla vzápětí. Paní ředitelka projevila radost z našeho dopisu, ale chtěla se nejprve s děvčaty a sociální pracovnicí přijet podívat k nám domů. Helenčina radost neznala mezí. Poprvé bude mít ONA návštěvu!

A vydařila se. Helča zářila, smála se, zpívala a předváděla, až paní ředitelka kroutila nevěřícně hlavou: " Tohle že je Helenka? Takovou my ji neznáme."

Zdálo se, že pozvat děvčata na prázdniny nebude problém, ale dozvěděli jsme se, že Daniela má jít do rodiny a nikdo zatím nedokázal říct, jestli ji k nám nová rodina pustí. Ale Majka se těšila. Vyslechla jsem náhodou rozhovor těch tří ( vím, že je to neslušné, ale nechaly otevřené dveře). A to jsem tedy koukala, co je na světě důležité!

" Já půjdu taky do rodiny," říkala Daniela, " ale do horší než ty".

" A proč, Dančo?" zeptala se Majka.

" Nemají v domě vůbec žádný schody, a mají jen jednu koupelnu, navíc takovou malou, bez oken. A ten dům je celej mnohem starší a menší. Na zahradě je samá zelenina, takže se musí chodit po cestičkách. Navíc mají slepice a králíky, a já ten smrad nesnáším. "

Ani slovo o lidech! Já hloupá, naivní…

Majka přijela podle plánu. Musím se přiznat, že jsem měla trochu malou dušičku, jak tohle 12leté děvče budeme zvládat, ale to jsem ještě netušila, co je to ústavní dítě.

Majka byla hrozně ochotná, hodná, vděčná za všechno, ale jako z jiné planety.

" Myslíš, že bys mohla nachystat čaj?" zeptala jsem se jí.

Hned poslušně odklusala do kuchyně a za chvíli se vrátila celá rozpačitá. " A kde je, teto, ten čaj?" " No, musí se uvařit. Voda teče z kohoutku, tady je konvice a tohle je čaj", ukázala jsem na sáčky s čajem. " Tohle není čaj", protestovala, " ten tak nevypadá."

" A jak, prosím tě, vypadá?" divila jsem se.

" No, přece – je v konvici a teče!"

Nebo chleba: poprvé viděla celý bochník. Do té doby žila v přesvědčení, že se chleba vyrábí nakrájený.

Jeli jsme vlakem na výlet.

" Má 10 minut zpoždění", informovala jsem v České Třebové.

" Jako to víš?" žasla.

Ukázala jsem jí tabuli s odjezdy vlaků, byla úplně u vytržení, že existuje něco takového.

" To si můžeš přečíst, kdy sem přijede vlak a kam pojede, že jo", jásala a dokázala se tímto kouzlem bavit až do příjezdu našeho vlaku.

Po obědě přišla s dotazem: " Kdy končí polední klid?"

" A co teď děláš?" zeptala jsem se.

" No, kreslím si."

"Tak až si přestaneš chtít kreslit, skončí polední klid."

" To přece nejde,", protestovala. " TY mi musíš říct, kdy končí polední klid!"

" Tak třeba ve dvě." Spokojeně se vrátila do pokoje ( teda ona NA pokoj).

Ve dvě hodiny přišla. " Teto, co mám dělat teď?"

" Co chceš."

Nepochopitelné, takový zmatek ještě nezažila. Ona si NEUMĚLA dělat, co chce! Celej život jí říkali, co má dělat, a teď najednou tohle!

Ve středu přišla celá poplašená. " Teto, je středa!"

" No a co?" nechápala jsem.

" Ve středu se přece myjou vlasy!"

" Tak si je umyj," navrhla jsem.

Celé odpoledne se potom chodila dívat na hodiny.

" Co vyhlížíš?" zajímalo mě.

" No říkala jsi, že si mám umýt vlasy. A na mě je řada ve čtyři!"

" Ale Majko, " namítla jsem, " tady si přece můžeš umýt vlasy třeba hned. V koupelně teď nikdo není.". Zase ten zmatek v očích.

Největší problém nastal, když měla odjíždět. Z domova zavolali, že přijedou o 3 dny později než bylo naplánováno. Vůbec to nedokázala pochopit. Život ztratil řád. Tašku si nachystala v ten den, kdy měla odjet původně, a celé tři dny byla připravená k okamžité evakuaci. Dárky pro sourozence měla už dávno nachystané, zabalené, poslala jim mraky pohlednic a dopisů, a přesto teď žila jak na trní, co řeknou tomu, že se o 3 dny opozdila!

Její sourozenci žili ve stejném DD, a byli starší, takže určitě nežili v nějaké svíravé nejistotě, co se s ní stalo, přesto jsme jim ty poslední 3 dny museli několikrát za den volat, kdy Majka přijede. Snad se bála, že ji za to úplně odvrhnou nebo že ji půjdou hledat, nebo já nevím.

Když Majka odjela, uvědomili jsme si, co jsme jí všechno dali. Poprvé zažila normální život v normální rodině. Začala nám psát nečitelné dopisy plné chyb, ale také plné vzpomínek, nadšení a radosti. Paní ředitelka nám v září volala a děkovala za to, co jsme pro Majku udělali. Řekla nám, jak nesmírně jí to pomohlo v sebehodnocení, vnímání světa, jak se těší na naše dopisy a ohromně se zlepšila ve škole.

Tehdy jsme změnili úhel pohledu. Dosud jsme žili v představě, že přijmeme do naší rodiny děti, které nikoho nemají, a dál budeme žít jako sice trochu nestandardní, ale svým způsobem "uzavřená" rodina. Ale to léto jsme pochopili hloubku problému dětí vyrůstajících v DD. A uvědomili jsme si, jak málo je přijmout jedno, dvě, tři děti do PP! Spousta dětí v domovech prostě tuhle šanci nedostane – a pár dní strávených v normálním rodinném prostředí je pro ně ohromná deviza.

Majka k nám jezdila dál, a občas i její starší sestra. Dnes už jsou obě zletilé, ale životem se prodírají tak, jak je to u dětí z DD běžné. Majka měla štěstí – podařilo se nám pro ni najít chráněné bydlení v jedné velké pěstounské rodině, učí se na ošetřovatelku, a snad se pod "mateřským okem" této pěstounské rodiny zvládne postavit na vlastní nohy.

Ty ostatní děti, které neznáme – nevím. Snad i ony dostanou šanci nahlédnout pod pokličku toho "tajemství šéfa kuchyně", jak se žije v normálním světě, kde se čaj musí uvařit, chleba nakrájet a vlasy se myjou vždy, když to uznáte za vhodné. Kde si můžou vybírat své přátele a kde jeden pro druhého má neocenitelnou hodnotu. Alespoň v to pevně věřím.