Maminkou na plný úvazek

Nakonec jsme spolu naplnili obě vize maximálně.

Po svatbě jsme si začali upravovat a přestavovat domek po manželově babičce. Přitom jsme oba studovali vysokou školu a v průběhu studia se nám postupně narodili dva kluci a jedna holčička. Další kluk přibyl hned, jak se manžel vrátil z vojny. Protože se nám zdálo, že vlastních dětí máme dost, začali jsme přemýšlet o tom, že bychom poskytli domov dítěti, které nikoho nemá. Od začátku nám bylo jasné, že chceme takové dítě, které nemá šanci na osvojení.

Obrátila se na mě kamarádka, jestli bychom neměli zájem o roční nevidomou holčičku, kterou pro těžké zanedbávání odebírají z rodiny. Mluvili jsme o tom doma v době, kdy byla u nás na návštěvě babička. Manžel si nebyl příliš jistý, zda bychom to zvládli. „Nevidomé dítě raději starší,“ uvažoval. „O jednom bych věděla,“ navázala babička. „V jednom kostele visela výzva, že se hledají rodiče pro nevidomého čtrnáctiletého Ondru, kterému během půl roku zemřeli oba rodiče.“ Šli jsme se nezávazně zeptat, pak jsme se na něj jeli podívat do školy pro nevidomé. Učitelkám hodně záleželo na tom, aby se pro Ondru našla rodina. Vyfešákovali ho a přivedli nám ho představit. Vyčouhlý kluk s velkým předkusem, neustále kroutící hlavou ze strany na stranu, byl nervózní. „Můžu jet s vámi do Prahy?“ Na úřadech nám vyšli maximálně vstříc a do měsíce byl Ondra v Praze. Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy Ondra vešel poprvé s manželem do našich dveří, v ruce bílou hůl a zeptal se: „Kdo je tady moje maminka?“ Přivezl mi totiž dárek.

Vychovat mentálně retardované, epileptické, nevidomé dítě v pubertě nebyla vycházka růžovou zahradou. Postupně jsme řešili úplně všechno. Lži, krádeže, žebrání, sexuální delikty i drogy. Obzvlášť nepříjemné bylo, jakým způsobem Ondra o nás mluvil. Zjistil, že od lidí sice nedostává lásku (jeho biologická rodina byla nefunkční), ale že lze snadno vyrazit z lidí soucit a s tím i další výhody. Na učňáku o nás vyprávěl, že mu nedáváme nejen kapesné, ale ani najíst. Poslali k nám vychovatele, aby zkontroloval Ondrovu situaci. Byl to mladý kluk a vyjel s námi na víkend společně s dalšími spřátelenými rodinami. Tam zjistil, že Ondra rozhodně nestrádá. Na konci víkendu prozradil, co o nás Ondra vykládá. Ondra se začal vykrucovat: „Já si dělal jen legraci.“ Ondra byl u nás do devatenácti let. Pak utekl, toulal se, ale po několika letech se vrátil, za všechno se omluvil a v současné době máme dobré vztahy.

Navzdory všem nepříjemnostem jsme s Ondrou zažili hezké časy. Koupili jsme si dvojkolo a v době, kdy jsem byla v porodnici s další holčičkou, Tomáš se svým smyslem pro dobrodružství vyrazil sám s dětmi na kolech do Polska. Na dvojkole vezl nevidomého Ondru a pětiletého Marka. Zbývající tři děti, Daník, Pavlík a Petruška, jely samy. Vezli si s sebou všechno – jídlo, spacáky i lepení na duše. Spali venku v přírodě. Poslední den se jim dvojkolo rozbilo a nakonec je přes hranice převezli pohraničníci. Když Ondra odešel, bylo u nás nějak prázdno. Zbyla volná postel… A tak jsme si zažádali o další dítě.

Na jaře 1997 nám byla nabídnuta poloromská apatická roční holčička. Protože jsme opět měli zájem o dítě, které by se jinak do rodiny nedostalo, byli jsme připraveni na ledacos.

To, že se Terezka prakticky vůbec nehýbala, mě nepřekvapilo. Zaskočilo mě, že se také vůbec neusmívala a neplakala. Trvalo dlouho, než nás přijala. My všichni jsme si ji zamilovali okamžitě. Teď jí bude sedm let. Máme doma temperamentní usměvavou holčičku. S Bohdankou, která je jí věkově nejblíže, jsou opravdu sestřičky. Terezka je po tatínkovi, protože se mu svěřila, že má ráda „prudké kopce na lyžování a velké vlny na vodě“.

Přestože nosí Terezka brýle a má těžkou sluchovou vadu částečně kompenzovanou sluchátky, mluví velmi dobře a pořád. Teď ji však trápí velký problém. U koho byla v bříšku? A proč ji ta paní dala do „koněňáku“? Říkáme jí, že se o ni ta paní neuměla starat, ale Terka se o svoji děti bude umět starat pěkně, protože my ji to naučíme. Nakonec vymyslela Terezka perličku: „Ty jsi maminko ale taky nebyla u sebe v bříšku, viď? Takže my dvě jsme stejné.“ A bylo. Jsme dokonce tři, protože k Terezčině radosti ani moje snacha nebyla u mě v bříšku a je taky naše milovaná. A teď je nás stejných dokonce už pět.

Ve speciální mateřské školce pro sluchově postižené, kterou navštěvuje Terezka, jsme poznali další hezkou romskou holčičku. Na rozdíl od Terezky, která je radostná a společenská, byla Monika smutná a uzavřená. Když jsem se na Monču ptala, dozvěděla jsem se, že dojíždí z dětského domova, kde má ještě mladší sestřičku Žaklinu. Zažádali jsme si o pěstounskou péči na obě holčičky. Na základě naší žádosti o ně opět projevila zájem jejich rodina. V současné době jsou holčičky u nás v předpěstounské péči a matku budou navštěvovat.

Holčičky jsou milé, šikovné, pracovité, ale když není po jejich (nesmějí dávat špinavé boty na sedačku v autobuse), tak se urazí a nafouknou. Každé ráno se společně přepravujeme hodinu tam – a já potom zpět a v poledne znovu – narvanými dopravními prostředky do školky. Už je mi dávno jedno, co si asi myslí lidé, když cestuji s třemi romskými zhruba stejně starými holčičkami a jedna si nahlas zpívá, druhá se uráží a hází na zem tašku a kabát a třetí ukazuje na pána prstem a ptá se: „Kolik let je tomu vošklivýmu tlustýmu pánovi?“ A já nemůžu vysvětlovat všem lidem, ba ani tomu nebohému pánovi, že máme doma holčičky z dětského domova teprve pár dní a že je časem vychováme.

Když vybíháme před sedmou ráno z domova na autobus a holčičky musejí mít 3x boty, 3x bundu, 3x rukavice, 3x čepice, 2x šálu (Terka ji nesnáší), 2x sluchadla, 1x brýle a 1x školní tašku, obdivuji sama sebe, když nic nezapomeneme. A to ještě musíme cestou vyřešit, která půjde za volnou ruku (I. jakost), která půjde za ruku ve které nesu tašku (II. jakost) a která půjde sama. Stejně jsme však rádi, že celou tu smečku máme. Je s nimi legrace.

A co ty naše velké děti? Myslím, že jsme je svým způsobem života příliš nevyděsili. Daník pracuje s mládeží, Pavlík vede klukovskou družinku a Petruška cvičí holčičky v Sokole a chystá se studovat speciální pedagogiku. Všechny děti, velké i malé, umějí jezdit na kole, na lyžích i na lodi.

Jaké životy budou jednou naše děti žít, bude záležet na nich. My se jim snažíme vytvořit hezké dětství a pak už se můžeme jen modlit…