Víme co dělat, aby bylo dítě spokojené?

Někteří dospělí mají představy o vhodných podmínkách pro rozvoj dítěte hodně zjednodušené. Dostane najíst, je v teple, má slušné oblečení, nebijeme ho, nemusí skoro nic dělat, jen se věnovat hře nebo učení, může se koukat na televizi, nic mu tedy neschází, tak se nemá na co mračit. Oproti našemu dětství má řadu hraček, her, počítač, walkman, mobil, horské kolo… Vůbec nic proti těmto vymoženostem nenamítám. Rozhodně mohou dětem život docela zpříjemnit, poskytnou jim množství podnětů pro další rozvíjení. Aby však dítě mohlo rozumně využívat vymoženosti materiálního světa ke svému prospěchu, rozvoji i radosti, potřebuje, abychom se trvale a důkladně starali o jeho psychické potřeby.

Dítě má potřeby, které souvisejí s věkem, respektive s jeho vývojovou úrovní. Žádné roční dítě nepotřebuje ke své spokojenosti a ke svému zdárnému rozvoji mobil ani dlouhé hovory s kamarádkou o lásce. Bez pevného vztahu k několika málo významným osobám, bez jejich prakticky trvalé a láskyplné přítomnosti však zpravidla nepokračuje ve vývoji podle svých možností. Patnáctiletí dospívající naproti tomu potřebují strávit hodiny času hovory s vrstevníky a už nemívají takovou potřebu být trvale v přítomnosti rodičů.

Také musíme počítat s jedinečností každého dítěte a tedy s velkými rozdíly mezi nimi. Některé jsou od narození velmi mazlivé, jiné nikoli. Jedny hodně povídají a odmala jsou velmi spokojené ve společnosti druhých dětí, jiné si vydrží celé hodiny hrát samotné. Někteří patnáctiletí dospívající jsou doma velmi spokojení, jsou rádi s rodiči i sourozenci, netouží příliš po ničem jiném, naproti tomu pro jiné děti poskytuje sice rodina nezbytné zázemí, kde je možné načerpat kalorie a čisté prádlo, nicméně podněty pro rozvoj a realizaci už nacházejí převážně jinde. Potíž nastane, když se jedinečnost dítěte nesetká s potřebami a představami rodičů.

Jedinečné bývají i životní rytmy dětí. Když vzbudíte malého sedmispáče v sobotu v časných sedm hodin, můžete si být téměř jisti, že alespoň kus dne budete mít pokažený všichni. Pravda, ve společenství lidí, se kterými žijeme, se nikdy nemůžeme úplně odlišovat a do určité míry se všichni trochu přizpůsobujeme ostatním, přesto se vyplácí v mezích možností uznat jedinečnost už u dítěte.

Dítě a koneckonců i rodiče bývají spokojení, když dojde ke sladění „poptávky“ a „nabídky“. Dítě si chce povídat a táta má úplně volný podvečer. Dítě chce pomáhat a máma má zrovna náladu, čas i dostatek energie, aby pomoc s potěšením přijala. Není možné, aby více lidí bylo vyladěno vždy absolutně stejně. Jestliže však je nesoulad mezi rodiči a dítětem častý, je žádoucí hledat intenzivně možnosti většího sladění.

Problém také nastane, když dospělí nemají dostatek obecnějších znalostí o vývojových potřebách dětí v určitém věku nebo neodhadnou dobře právě své dítě. Je pěkné chtít diskutovat se čtyřletým dítětem o každém problému, jenže v tomto věku přijímá dítě poznatky ze světa vcelku bezproblémově a na dlouhé hovory není ještě dostatečně vybavené. Jestliže rodiče nemají povědomí o potřebách dítěte, hrozí nebezpečí, že budou prosazovat své vlastní představy a v takovém případě mohou nastat vzhledem ke generačnímu posunu velké třenice. Rodiče chtějí jet za babičkou na víkend, protože je tam krásně, prožili tam dětství atd., zatímco třináctiletou dceru jednak už babička tolik neláká, k místu nemá takový citový vztah a za druhé se chtěla jít podívat s kamarádkou na barevné obaly k mobilům.

Pro menší dítě (odhadem přibližně do deseti let) je důležitá víceméně trvalá přítomnost dospělých. Proto se také malé děti velmi často stěhují se svými hračkami k mámě do kuchyně nebo k tátovi do dílny. I když si dítě si hraje samo ve svém pokoji a vcelku nikoho ke své hře nepotřebuje, pouhá naše přítomnost v bytě je uklidňuje, dává mu pocit bezpečí.

Dítě tedy touží po naší přítomnosti. Když jdeme pryč, prosí, „nechoď nikam“ a „vrať se brzy“, ptá se, „kdy už přijdeš?“. Jenže když se vrátíme, leckdy ani nepřeruší hru. Někteří rodiče z toho vyvozují, že dítě je vlastně ani nepotřebuje, takže mohou klidně být v práci. Není tomu tak. Svou přítomností vytváříme dítěti zázemí, dítě ví, že v případě jakýchkoli problémů se na nás může obrátit a bude bez výhrad přijato.

Spokojenost dítěte podporuje zpravidla i společná činnost s rodiči. Dítě trvale objevuje svět, proto není třeba činnosti vymýšlet, ale stačí žít s ním běžný život. Proto s námi rádo peče cukroví, uklízí, pracuje na zahradě, myje nádobí, montuje auto, šije… Někdy je předmětem zájmu samotná činnost, vždy však hraje podstatnou roli blízkost dospělého. Samozřejmě přitom velmi záleží na chování dospělého. Vaření může být jen a jen rutinní a otravná povinnost, při které se nesmí nadělat nepořádek, každé usypání mouky je provázeno křikem a rozčilováním nebo je to také dobrodružství, při kterém vznikají často velmi neobvyklé a zajímavé novotvary, na které se ještě dlouho vzpomíná. Nezapomínejme, že cestička oddělující odpudivou povinnost a přitažlivé dobrodružství je velice uzoučká. Pro malé dítě stačí leckdy jen velmi málo, aby se zaujalo, ba přímo nadchlo. Vzpomeňte, jak radostná může být konzumace polévky s obrázkovými nebo písmenkovými těstovinami! Přitom jde pořád o jídlo a o polévku a o těstoviny. Samozřejmě je na každé společné činnosti důležitý i výsledek (uvařený oběd, uklizený pokoj), ještě větší význam však má dobrodružná objevitelská cesta, kterou přitom spolu musíme absolvovat.

Spokojenost také přináší vyvážená směs svobody a podpory, které dítěti poskytujeme. Dítě odmalička nemiluje vnucenou činnost. Řadu věcí přijímá jako nezpochybnitelnou danost, přesto si rádo samo volí cestu, po které půjde, činnosti, kterým se bude věnovat, jídla, která chce jíst. Tuto tendenci bychom měli ustavičně podporovat. Existuje samozřejmě řada běžných životních činností, které je třeba provést (např. mytí) a kde svobodné rozhodování dítěte nemůže mít příliš velký prostor, přesto bych i zde doporučoval občas investovat náš um a nápaditost pro změnu či získání zájmu dítěte.

Při svobodném rozhodování dítě v řadě případů přecení své síly a potřebuje naši pomoc. Měli bychom mu ji poskytnout nebo je máme nechat, ať na vlastní kůži zažije neúspěch a víc pak dá na naše rady? Já bych se přimlouval za to ve většině případů podporu poskytnout. Touto podporou dovedeme dítě ke zvládnutí situace a učíme je tak mnohem víc než při běžném učení.

Rodičovské chování by nemělo obsahovat prvky záměrné traumatizace dítěte. Vím, že život není výlučně procházka rozkvetlým sadem a dítě nebude trvale pod ochranou domova. Život přináší přirozeně řadu náročných situací, ale tolik potřebné otužování může probíhat pozvolna a prakticky s trvalou podporou rodičů. Je sice možné, že v dospělosti bude dítě s úsměvem vzpomínat, jak ho tenkrát vystrašili natolik, že z toho dostalo horečku, přesto bych nedoporučoval tyto způsoby používat.