Jestlipak jste oslavili 17. listopad?

Stejně jako naším sousedům Němcům překrývají se nám v tomhle datu dvě výročí. Jedno tragické a druhé radostné. (U nich je to bourání zdi a výročí "Křišťálové noci"). Zatímco Němci z pochopitelných důvodů měli velký problém, jak "slavit" obě výročí a za samé radosti nezapomenout na tragiku a výstražné memento prvního, máme my to lehčí. Nemusíme se totiž stydět za činy toho prvního, ale zda se mi, že nějak nedoceňujeme význam toho sametového. Že se v naší zemí skutečně obrátilo, nebo alespoň jinak nasměrovalo kolo dějin.

Tucet let, které od té doby uběhly, je velmi dlouhá doba v životě člověka a i moji velmi mladí přátelé se už stávají pamětníky. V životě národa je to jen krátká episoda.

Pro dnešní žáky osmých tříd už je to jen kapitola z dějepisu, podobně jako třeba národní obrození. Navíc podle mnoha průzkumů jen velmi špatně a mnohdy dokonce vůbec nepředkládána. Žáčci vědí ještě, že : "Dřív tady byl komunismus a kdyby nebyl Listopad, tak by tady byli komunisti pořád. A možná by taky existoval Sovětský svaz..", ale co by to opravdu pro ně znamenalo, kdyby "TU TEN KOMUNISMUS JEŠTĚ BYL", UŽ SI ANI NEDOVEDOU PŘEDSTAVIT...

Proto se vás ptám, zda jste si to výročí v rodině nějak připomněli? Zda s dětmi mluvíte o takových věcech? Co se změnilo pro vás? Mne potěšilo několik statistických čísel, která zveřejnila česká média. Mnohá z nich se týkají rodin a otázek, o kterých na stránkách Rodiny diskutujeme: Například, že značně poklesl počet rozvodů. Bude to asi tím, že manželství se uzavírají mnohem později.

O dvě třetiny se snížil počet umělých potratů. Zvláštní je, že o polovinu více dětí se dnes rodí mimo manželství. Změnily se k positivnímu mnohé životní návyky, hlavně v oblasti stravování, jíme více zeleniny, omezili jsme tuky, méně kouříme atd.

Jiné změny zase tak potěšující nejsou: Jako je nárůst kriminály, (dvacekrát vzrostly např. trestné činy motivované rasitickymi důvody), je víc dopravních nehod, méně kulturních zájmů atd.

Některé odpovědi na otázky průzkumníků mne nejen ohromily, ale nechtěla jsem jim věřit. Když se výzkum zeptal čtrnáctiletých dětí, zda budou chtít jednou vstoupit do KSČ, celá polovina nezaváhala... (Naproti tomu jen čtvrtina jich chtěla v životě prosazovat svoje názory). Cožpak těm 14 letým nikdo nevysvětlil, že kdyby takto otevřeně odpověděly na porovnatelnout otázku před 12 lety, už by se nikdy nedostaly na střední či vysokou školu, nevyjely ani do Bulharska... Já vím, že v době, kdy jak řekl V.Havel: "Lidé si na svobodu rychle zvykli a dýchají ji jako vduch", se takové věci těžko vysvětlují a že Češi skutečně na nových poměrech rádi a s v o b o d n ě nenechávají nit suchou... Můžeme diskutovat o tom, co je na novém životě v Čechách dobře a co špatně, ale přece nemůžeme mít tak krátkou paměť, abychom už po dvanácti letech zapomněli, jaké to "tenkrát" bylo... Nebo je příliš mnoho těch, kteří se přizpůsobili a vlastně jim bylo z jejich pohledu "tenkrát" líp?

Lidé, se kterými jsme my s Clarisskou 17. litopad slavili, si pamatují a vědí. Možná proto, že mnozí z nich jako Markéta či Jana byli u toho, a je to pro ně jejich "hrdinský čas", který má každá generace (pro mne je to rok 68 a Charta 77). A ti mladí nepamětníci, kteří s námi byli, skutečně nabyté svobody plně využívají. Cestují, poznávají svět, podnikají, učí se.

Ti starší z nás mohou dnes jezdit domů za svými rodiči a přáteli, mohou psát a tvořit jako například já. A vím, že tohle už úplně zní jako pohádka, ale můžeme se i tady sejít, zazpívat si, pokecat a zahrát volejbal, aniž bychom se báli, že je mezi námi nějaký fizl, který to donese "domů" a naší maminku za námi příště nepustí...

Kytara Jiriho Svobody, ktera uz toho hodne videla, stejne jako on.

Jana Novotna, kterou uz ze stranek rodiny znate a jeji dva trpaslicci, kteri ji moc nechteli nechat hrat, s kytaristou bohem nadanym Jirim Svobodou...

I to bývalo dobrým zvykem. Prsty velkého bratra sahaly i za oceán. Sešlo se nás tady pod skoro mexickými hvězdami na jihu San Diega víc než 70. Upekli jsme si buřty, zazpívali a byli sentimentální. A moc jsme na vás mysleli. Na všechny. A jako obvykle byla akce vskutku česko-slovenská... I když, co se písniček týče, spíš slovensko-česká...Taky vám připadá, že ty slovenské písničky jsou nějak tklivější nebo víc víc od podlahy než české? Nezapomeňte na ně v Čechách, když je teď míň slyšíte...