Mé životní paradoxy

Už je to téměř čtyři týdny, co se naše rodina rozrostla o druhého raubíře. A nutno říct, že to byly krušné čtyři týdny. A krásné.

Kdyby mě někdo před třemi lety řekl, že budu mít ve třiadvaceti letech dvě děti, nejspíš bych ho hodně nevybíravě poslala do háje. Já a dvě děti? Blázníte?! Já budu mít jedno dítě po třicítce, až si vybuduji silnou pozici v zaměstnání, až budu mít kde bydlet, až si užiju cestování po celém světě, až něco dokážu! Vždyť děti by mě jenom brzdily. Ale člověk míní…

Když jsem zjistila, že čekám Kryštofa, byla jsem v šoku. Seděla jsem na záchodě nad těhotenským testem. Byl pozitivní. Bydleli jsme tenkrát v Brně v podnájmu v jedna plus káká plus záchodosprchový kout. Ani já ani Robert jsme neměli hotovou vysokou. Neměli jsme peníze a náš vztah zrovna procházel neuvěřitelnou krizí. Tři roky jsme spolu bydleli a měli jsme pocit, že už se známe až příliš době, že už na tom druhém není nic nového k objevování, že je nudný a život s ním že je šedivý. A právě proto asi přišel náš první mimísek. Abychom pochopili, že je pořád co objevovat a že naše láska byla doposud jednorozměrná a plochá. Že abychom pochopili, o co v životě jde, musíme si projít těhotenstvím, společným porodem, kritickým šestinedělím, probdělými nocemi, větříky, příkrmy, plínkami, prvními krůčky, prvním "mama" a "tata". No a druhý mimísek? Kolem Vánoc mi nebylo dobře, slabě jsem krvácela a bylo mi mdlo. Zřejmě po dlouhém období kojení přichází opět menstruace, říkala jsem si, to je určitě k tomu, podílí se na tom i vánoční stres, po Novém roce zajdu k doktorce. Dostala jsme se tam až na konci ledna. Doktorka měla dovolenou. Lékař, který za ni zaskakoval, mě vyšetřil a s konstatováním, že mám neuvěřitelně zduřelou dělohu, mě okamžitě udělal ultrazvuk. Na monitoru sebou mrskal třináctitýdenní Sebastian. Vznikl navzdory kojení a Exlutonu, antikoncepci pro kojící matky. Zřejmě se chtěl strašně moc narodit na náš svět a vybral si zrovna naši rodinu.

Je mi dvacet tři. Nemám hotovou školu. Bydlíme v bytě mého tatínka a nikdo neví, jak dlouho tu budeme moci zůstat. Peněz máme tak akorát, složenky občas platíme se zpožděním, ale platíme. Nikde jsem nebyla, jen kdysi v Bulharsku. Kamarádi odjíždí na stipendijní pobyty, ohání se titulem a v zahraničních firmách vydělávají těžký love. Večer chodí pařit a vracejí se domů k ránu. Ale víte co? Já jsem takhle šťastná. Kdyby mi někdo řekl, že si budu medit doma s dvěma loupežníky, že je budu s láskou přebalovat a oba naráz kojit, ťukala bych si na čelo. A dokonce už dávno nemám pocit, že můj vztah s Robertem je placatý a nudný.

Tuhle s Kryštofem cosi dvě hodiny kutili na naší miniaturní chodbičce a potom s tím vyrazili na hřiště. Šli spravovat prolízačku. Od té doby si to dítě nejraději hraje s kladivem. Jenom si říkám, jaká z nich bude povedená trojka, až Sebíšek trochu povyroste… A potom, kdo ví, dáme kluky na týden k babičce a vyrazíme, třeba kolem světa. Jo a abych nezapomněla - plánujeme klukům pořídit ještě sestřičku. Samozřejmě až konečně dodělám tu školu.