Malé věci v dětství, velké v dospělosti

Když dospělý způsobí nějaký větší malér, určitě přemýšlíme, kde je zdroj problému, čím byl jeho skutek způsoben. Jestliže lépe porozumíme příčinám našich skutků, máme větší možnosti preventivně působit v pozitivním směru.

Někdy vysvětlujeme takové jednání výrazně neuspořádanými rodinnými poměry v dětství. Za důležité pokládáme zejména nejranější období života. Napadnou nás komplikace, které asi předcházely umístění dítěte do kojeneckého ústavu nebo do dětského domova. I v poradně někteří rodiče připouštějí, že se svému malému dítěti neměli čas věnovat, že se komplikovaně rozváděli, že žili dohromady s prarodiči apod. Ale co když jsou rodinné poměry trvale v pořádku a dítě se po určitou dobu vyvíjelo vcelku přijatelně, bez větších nápadností?

Rádi také přijímáme vysvětlení dědičností. Zdá se nám, že to muselo být v dítěti odjakživa a že se jen v příhodný okamžik ozvaly geny. Velmi často genetické vysvětlení používáme u dětí adoptovaných, když se v dospívání naplno projeví to, co údajně zdědily po svých biologických rodičích.

Stejně ochotně vykládáme mnohé problémy poškozením nebo odchylkami v nervové soustavě. Musí mít v hlavě něco v nepořádku, když udělal takovou hroznou věc! Co všechno už v poradně rodiče propojili s problémy před narozením nebo krátce po narození dítěte!

Nic z toho, co jsem uvedl, není nepravda. Jde o způsoby vysvětlení, které jsou i částečně empiricky prokázané a kterým je žádoucí oprávněně věnovat potřebnou pozornost.

Nepodceňovat drobnosti

Chtěl bych však upozornit na další možnost vysvětlení nepříznivých vlastností, jednání a chování. Jsem přesvědčen, že systematicky podceňujeme drobné události, okolnosti, signály nepatřičného jednání v dětství a ony se hromadí, až posléze přerostou v obtížně řešitelný problém. Možná by byla přesnější formulace, že nedostatečně, nepřiměřeně, nevhodně pracujeme s drobnými a vcelku neškodnými problémy v dětství. S postupujícími roky praxe nabývá v mých očích právě toto vysvětlení na významu.

Nemám na mysli to, že u řady kriminálníků konstatujeme, že negativní signály přicházely už v dětství. My se totiž se stejnými signály setkáváme i u jedinců, kteří se v dospělosti chovají zcela přiměřeně. Neumíme spolehlivě rozlišit, jestli trojka z chování, krádež stokoruny a časté praní o přestávkách dovedou dítě na scestí nebo ne. Nejde také jen o to, že některá událost působí jako ona znovu a znovu padající kapka vody, která po určité době naruší skálu. Významný je kontext, ve kterém faktor působí. Zdá se například, že u podstatné části dětí nezanechá sledování televizního násilí žádné velké nepříznivé následky, při vhodné konstelaci faktorů může jeden jediný film vést k tomu, že jeho shlédnutí inspiruje dítě k provedení podobného činu.

Příklady ze života

Když malé dítě chce hračku, kterou má právě jiné dítě, může mít pocit, že ji nemůže získat jinak, než že začne plakat, dupat nebo že druhé dítě praští a vyrve mu hračku z rukou. Ani v jednom případě se určitě nestane nic hrozného. Dítě se však poučí z reakce druhého dítěte i z reakce dospělých. A tak se může stát, že jeho agresivita projde bez povšimnutí a dítě pochopí, že k úspěchu vede právě taková aktivita. Pro budoucnost je větší pravděpodobnost, že v podobné situaci zkusí původně úspěšný způsob jednání. Jiná situace nastane, když dítěti dáme bezprostředně najevo, že některé reakce nejsou vhodné, že s nimi nesouhlasíme, že nás zlobí. Když mu současně naznačíme, jak situaci řešit podle našeho gusta, je pravděpodobnější, že příště vyzkouší i naše návrhy.

Když jde pětileté dítě do obchodu pro sůl a zapomene nám vrátit zpátky na desetikorunu nebo si za zbylé peníze něco o své vůli koupí, nebudeme z něj jistě dělat budoucího zloděje. Ale rozhodně bychom měli zareagovat a uvést věci na správnou míru. Jinak si dítě neujasní, že i v tomto případě mají události určité pořadí. O podmínkách nákupu se musí vyjednávat předem (můžu si taky něco koupit?) nebo po nákupu (mohl bych si nechat korunku, co mi zbyla?). Lze použít různé prostředky (úsměv, pláč, sliby), nicméně rozhodující je souhlas dospělých. Když už se něco takového stane, tak mezi naše vhodné reakce rozhodně nepatří „to je ale šikula, ten se ve světě neztratí“. Dokonce ani u hodně malého dítěte, kdy jinak obdivujeme každý jeho nápad, všímavost, každou vynalézavost. Pokud necháme tento prohřešek bez povšimnutí, dítě si pro budoucnost zapamatuje, že i o věcech, které mu nepatří, může rozhodovat samo.

Když je malé dítě živé, neposedí, pere se, ničí hračky, neznamená to, že s něho bude v budoucnosti kriminálník. Nicméně i v tomto případě bychom mu měli věnovat zvýšenou pozornost. Nemyslím, že se hned musíme vydat k psychologovi nebo k psychiatrovi. Podle mého soudu stačí věnovat mu větší pozornost, víc s ním být, trénovat jeho pozornost, nepodporovat těkavost např. neustálým přepínáním televizních programů. V této souvislosti je vhodné, aby dítě zažilo, co to obnáší rozbít hračku.

Jiný příklad, který ukazuje souvislost malých snadno řešitelných potíží s pozdějšími závažnými problémy, se týká osvojování čtení. Jsou šikovné děti, kterým to zpočátku nejde. Nepochopí nějakou drobnost a je to. Nenajdou u učitele ani u rodičů vyjádření víry, že to zvládnou a ani jim nepomohou překonat obtížné období. Je to třeba v první třídě, kdy ještě potíže nemohou být příliš hluboké a ve skutečnosti se nic moc neděje. Jenže po prázdninách ve druhé třídě už mnohé děti docela pěkně čtou, čtou si doma knížky, povídají si o nich a dítě porovnává s vlastními neúspěchy, je vyčleňováno z rozhovorů o knihách. To by snad ještě nemusela být žádná katastrofa, děti si určitě o knihách nepovídají každou přestávku, jenže četbou novin, časopisů, knížek nebo stránek na internetu získávají množství informací a i v tom mají nečtenáři velmi rychle mezery. Svými neúspěchy, nedostatky jsou vytlačovány na okraj třídy. Následně se čtení vyhýbají s veškerou dostupnou vehemencí. Je známo, že špatní čtenáři málo čtou, a tím se ve čtení příliš nezlepšují. Kruh se uzavírá. Takové dítě může za pár let skončit s těžkým neprospěchem a současně s odporem k veškerému vzdělávání. Na začátku byl problém, jehož odstranění by nás stálo desítky hodin času, něco trpělivosti a víry v úspěch. Po pár letech nestačí stovky hodin specializované odborné pomoci.

Kudy vede cesta

Představuji si, že každá událost trochu změní naši cestu. Některá jen nepatrně a my se bez problému zase vrátíme, jiná je pro nás závažnější a vychýlí nás trvale. Jindy stejný účinek způsobí opakující se nevýznamná událost. Nějakou dobu vzdorujeme, uvědomujeme si problém, za čas přijmeme skutečnost tak, jak je. Pochopitelně existují síly a události, které nás zase vracejí na původní cestu. Jenže když jsou slabé, málo vytrvalé nebo je jich málo, je návrat na tuto cestu každým dnem složitější.

Maminka dvanáctileté Jany nechtěla být ve výchově jako její matka, která byla rodinný generál. A tak odmala od své dcery moc nevyžadovala, prohřešky, kterých nebylo moc, řešila kamarádsky domluvou nebo je přešla úsměvem. Od tří let byla na dceru sama, pracovně poměrně dost vytížená, finančně velmi nezávislá. V šesté třídě se dcera zhoršila v učení, nenosí úkoly, neví, co se má učit, ztrácí věci. Stále ještě nejde o nic nezvládnutelného. Jenže matce se už začíná vracet její dřívější nedůsledná výchova, přehlížení drobných signálů. Dcera se odmítá učit nejen sama, ale i s matkou. Vztah obou poměrně dobře ilustruje maličkost. Na zapisování úkolů matka zakoupila dceři diář. Jeden velmi brzy ztratila, druhý se jí vůbec nelíbil. Na matčin podnět, ať si ho tedy koupí sama nebo ať si doma sama najde nějaký sešitek, odpověděla dcera: „To je tvoje povinnost.“ Možná matka sebere sílu k intenzivnějšímu a důslednějšímu působení, možná dívka dozraje, třeba zkušenost s cizími lidmi ji přivede k lepšímu pochopení souvislostí. Možná už ji ale okolnosti definitivně vyslaly na cestu, která nebude příznivá.

Co dělat?

Neměli bychom spoléhat, že se to samo srovná, že život je naučí, že z toho vyroste.

Nepochybně zrání organismu přináší přirozené změny nejrůznějších osobnostních charakteristik, ovšem to, co jsme se naučili, zrání nezmění. Měli bychom tedy být aktivní, neponechat žádný čin bez odezvy.

Máme však vždycky zareagovat tak dramaticky jako rodiče pětileté dívky, která si v obchodě při nákupu koupila tyčinku a pak rozdíl vysvětlovala, že „takhle mi to dali“? „Je to podvodnice, roste pro kriminál, u nás se nikdy nic takového nestalo!“ Ani náhodou! Dívka vyhodnotila určitým způsobem situaci a zachovala se podle svého rozumu. My jí musíme vysvětlit, že zvolila nesprávný postup, že měla před nákupem požádat o dovolení. Stejně je důležité, abychom předvídali, že se něco podobného může stát i příště a prozíravě před dalším nákupem dovolili „můžeš si koupit něco dobrého, ale nejvíc za pět korun“, nebo nedovolili „tentokrát nechci, aby sis něco kupovala, ale jestli chceš, tak si vezmi svoji pětikorunu a klidně si něco kup“.

Rozumný rodič vůbec častěji předvídá. Ví totiž, že řadě situací může předejít tím, že odhadne, co by dítě asi mohlo udělat. A tak před vycházkou na písek vezme větší množství potřebných hraček, současně dítěti opakuje: „Když si budeš chtít půjčit nějakou cizí hračku, musíš pěkně poprosit a když ti ji nepůjčí, tak se nedá nic dělat. Nesmíš mu ji brát!“

Je na rodičích, aby postupně předávali dítěti systém jasných a přehledných pravidel, která ovlivňují chod rodiny i společnosti, kde společně žijí. Je velmi pravděpodobné, že jejich opakováním dojde k tomu, že dítě je přijme za vlastní a bude se podle nich samozřejmě řídit i v pozdějším věku.

Měli bychom připustit, že výchova nejsou kampaně či velké akce, ale každodenní mravenčí práce. Vzorem by nám mohli být rodiče zdravotně postižených dětí, kteří velmi dobře vědí, kolik času a úsilí je stojí i malý pokrok. Rodiče „zdravých“ dětí si neuvědomují, že pro ně platí skoro totéž, s tím malým rozdílem, že rodiče postižených musejí vyrvat osudu i každou nepatrnou dovednost dítěte, zatímco oni mají přece jen leccos skoro zadarmo, bez větší námahy.

„Kdyby…“

Původní podnět k tomuto zamyšlení mi dal dnes už skoro dospělý Jára. Od malička byl velmi živý, přelétal od jedné činnosti ke druhé, u ničeho nevydržel, spoustu věcí rozbil, poničil, ztratil. Byl tak mimořádné dítě? Rozhodně ne. Mnohé projevy byly o něco silnější než u jiných dětí, ale ne o mnoho. Reakce okolí byl různé. Částečně mělo z Járova chování zábavu, vždyť je roztomilý, není jako pecka. Dále patřilo do repertoáru reakcí vyhubování, křik, výčitky, zákazy, možná i nějaké plácnutí. Poměrně málo využívali rodiče společnou činnost, při které měli šanci Járu přece jen přidržet při prováděné činnosti delší dobu, kdy mu mohli přímo zakázat, jak se vypořádávat s konkrétními úskalími. Přitom oba rodiče jsou manuálně velmi šikovní a měli mu co nabídnout. I oba prarodiče se spíš přidávali k lamentování, než aby nabídli více společných činností. Nástupem do školy přibylo problémů zejména proto, že Jára neměl příliš dobrý prospěch. Žádné velké uznání tím nezískával, navíc se nepodařilo najít nějakou činnost, ve které by byl dobrý. Živost a nesoustředěnost moc nemizely, takže ani v tomto směru nezískával pozitivní odezvu. Dnes už je velký, má za sebou několik podvůdků, krádeží peněz v rodině, s životem a se světem bojuje způsobem, který vzbuzuje obavy. Přitom je to jinak mírný kluk, vděčný za dobré slovo, ochotný udělat leccos, aby se mu dostalo uznání, milý, když si s ním někdo povídá.

Vím, že neplatí žádné „kdyby“, ale přesto. Na začátku byly zvládnutelné problémy, na které jsme my, dospělí, nereagovali s potřebnou vážností. Kdybychom mu dříve věnovali víc času, kdybychom akceptovali, že některé projevy prostě k němu patří a nejsou projevem špatné povahy, kdybychom mu nabídli víc činností, které by ho těšily a na druhé straně omezili nepříznivý vliv školních neúspěchů, kde by Jára byl? Dnes je spíše na cestě ke špatným koncům. I u něj však musím věřit, že přijde událost, která ho vrátí zpět na cestu dobrou, na kterou se vydal po narození. Stejně jako všechny děti.

Autor pracuje na katedře psychologie FF UK Praha a v Pražské pedagogicko-psychologické poradně.