Miminko nanečisto

Musím přiznat, že když jsme se dozvěděli o „experimentu miminko“, který již sedmým rokem probíhá vždy v listopadu v sekundách Prvního obnoveného reálného gymnázia v Praze 8, změnili jsme kvůli tomu scénář prvního dílu pořadu Aby „doma“ nebolelo z cyklu ČT Čas pro rodinu, protože jsme přesvědčeni, že právě toto patří do dílu do jisté míry „pilotního“.

Experiment miminko

probíhá v sekundách, tedy s dvanácti až třináctiletými dětmi v rámci rodiné a sexuální výchovy. Jeho cílem je vyzkoušet si, co všechno mít dítě obnáší. Samozřejmě s výhradou, že nejde o skutečné dítě, které s sebou přináší daleko skutečnější problémy - tyto se přece jen dají obejít.

„Je to experiment, vyzkoušení možností, prověření přístupu každého dítěte k tomu, co vlastně přijímá, co nepřijímá a jak je schopno se toho zhostit,“ říká PhDr. Marie Pečená, klinická psycholožka, která s dětmi experiment provádí.

Oč tedy skutečně jde? V rámci rodinné a sexuální výchovy si děti vlastnoručně vyrobí - ušijí a vycpou - panenku o velikosti a váze skutečného novorozeněte. A týden se pak o toto svoje miminko od rána do večera starají - nosí ho všude s sebou, i do školy a na mimoškolní aktivity, pokud je to možné. Když to možné není, musejí si zajistit odpovídající hlídání. Zhruba každé tři hodiny krmí, přebalují, večer koupou, hýčkají. O této péči, o svých pocitech a zkušenostech si vedou deníček.

„Jsou to často zajímavé zkušenosti. Vzpomínám si, že si jedna dívka zapsala do deníčku, jak poprosila sestru o pohlídání miminka, a ona řekla, že to udělá za úplatu. Ta dívka se tedy setkala i s tím, že není vždycky snadné dítě ,udat’, že se rodič musí často sebezapřít a odříct si to, co by právě chtěl, protože dítě je na prvním místě,“ vysvětluje M. Pečená. „Samozřejmě, je možné si říci, že je to hadrová panenka, kvůli které není nutné se dohadovat. Ale pokud se dítě chce s experimentem ztotožnit, a upřímně situaci řešit, najednou si uvědomí míru odpovědnosti - to je konfrontace s realitou, a právě takové zkušenosti jsou nesmírně cenné. Takže záleží, jak to má kdo pojaté. Někdo z toho má legraci, a také je to v pořádku, proto je to experiment.“

Experiment miminko již má na této škole tradici, takže děti vědí, že okamžik, kdy se budou muset týden starat o miminko přijde. Jak to probíhá?

„Každé dítě dostane dopis, ve kterém je podrobně seznámeno s pravidly experimentu. Tentýž dopis v trochu jiné formě dostanou jeho rodiče - jsou požádáni, aby se pokusili vzít experiment vážně, sami zjistit, jak je jejich dítě schopno obstát, aby zkrátka byli našimi spolupracovníky,“ říká M. Pečená. „Mám s rodiči velmi dobré zkušenosti - dokázali porozumět našemu záměru. Z výpovědí dětí je dokonce patrné, že někteří rodiče to vzali ještě odpovědněji než jejich ratolesti a snaží se mít děti k vážnosti a odpovědnosti.“

Projekt miminko je již také součástí osnov Prvního obnoveného reálného gymnázia, takže podle svých možností (a ochoty) se zapojují i jednotliví vyučující. „Potěšilo mě například, když profesorka tělocviku využila experimentu k tomu, aby dětem ukázala, jak se s miminkem manipuluje, jak se dělá jeho masáž. Takže se to dá i zúročit - je zkrátka připravený terén, který je možno rozpracovat i v rovinách, do kterých já již nevidím, protože jsem zde jen ty dvě hodiny v týdnu,“ říká M. Pečená.

Pravý okamžik

Existuje letitá potřeba, snaha, aby děti dostaly průpravu v sexuální výchově. Bohužel, děti se většinou nejdříve seznamují s pornografickými obrázky a zavádějící literaturou, v oblasti poučení je dosud veliká nerovnováha.

„A my, co se pohybujeme v oblasti gynekologie a porodnictví, vidíme v ordinacích dopady - množství nechtěných těhotenství, předsudků, tabu, mýtů - proto pociťujeme naléhavou potřebu něco udělat,“ říká M. Pečená. A dodává: „Připadá mi naprosto normální a přirozené, že mnoho rodičů nedokáže své dítě poučit. Sex je totiž hrozba, něco, co se svými dětmi nespojují, tam je zdvižený prst, tohle nepřipadá v úvahu. A všechny tyto zákazy by najednou měli rodiče změnit v nějaký osvětový přístup, a seznamovat dítě se sexualitou. Mám spoustu kolegů - gynekologů, pro které není problém komukoliv cokoli vysvětlit, ale když stojí před vlastním dítětem, objevují se zábrany, hledají se důvody, proč volit slova opatrně, proč mnohé vynechávat. Je to také proto, že se to dotýká rodičovské sexuality, která je v našich rodinách tabuizována, i když je srozumitelné, že děti jsou tu právě proto, že sexualita rodičů existuje. Připadá mi tedy v pořádku, že se poučení neočekává jenom od rodičů, ale že je poskytne i nějaká instituce.

A jde o to, aby dítě dostalo od jiného dospělého nabídku, o které může diskutovat, aniž by bylo předem považováno za přehnaně zvědavé či dokonce hanebné. Najednou má prostor, kde se může ptát - i když samozřejmě velice záleží na atmosféře a mnoha dalších okolnostech.“

Odborníci, ať už sexuologové, lékaři nebo psychologové, které mnohé školy zvou, většinou vychrlí v krátkém čase velké množství informací, ale příliš se jim nedaří v tak krátké době navázat s dětmi a mládeží skutečný kontakt.

„Zdálo se mi, že je to velká škoda, že to zdaleka nezabezpečuje všechny složky, které by jednou měly vyústit k uvědomělý přístup k sexualitě a chránit od nežádoucích jevů,“ vysvětluje M. Pečená. „Moje profese psychologa mě vedla k tomu, aby se vše rozpracovalo ve smysluplný celek - aby byly propojeny informace z oblasti biologické, sociální i psychologické. A kladla jsem si otázku, kdy začít - zda již při vstupu do školy, nebo vyčkat, až když už je to nezbytně nutné, kdy už předčasná sexualita může hrozit.

Asi před osmi lety proběhla tiskem jako zajímavost zpráva, že v USA proti předčasnému mateřství vymysleli projekt miminko - elektronickou panenku, která pláče, kterou je nutno přebalovat, krmit, a to dokonce v přesné poloze, jinak se ,miminko’ neutiší, o kterou se americké děti musejí 48 hodin tvrdě starat. Ta myšlenka se mi líbila, ale opět mi přišla vytržená z kontextu, protože děti byly do rodičovství vrženy vlastně bez předchozí přípravy.“

A tady se zrodil experiment miminko, který je součástí rodinné a sexuální výchovy do té míry, aby dítě mělo možnost vnímat informace nejen akademicky. „Samozřejmě, jsou to dvanácti až třináctileté děti, od jejich věkové zralosti nemůžeme očekávat, že by to byly schopny pojmout zcela uvědoměle a že budou přes noc rodiči.

Cílem experimentu je, aby se studenti seznámili, co mít dítě obnáší, aby jim to vytvořilo jakéhosi ,strejčka’ hodně daleko do podvědomí. Aby pochopili, že se dítě nepřeje jako hračka, ne třeba jen proto, že mě je teď smutno a dítě by mělo tento smutný prostor vyplnit. Že dítě je bytost se všemi svými potřebnostmi a nároky a že vyžaduje už docela kompetentní a zralou bytost, pro kterou se sebezapřít nebo zvolit určitý druh discipliny je samozřejmostí.

Znám sice dvacetileté maminky, které jsou báječné a tatínkové s nimi, a na druhé straně maminky pětatřicetileté, které zdaleka nejsou tak zralé - takže to není jen o věku, ale rozhodně do dvaceti let to o věku je, a děti by si to měly jiným kanálem než pouhým mentorováním do sebe zabudovat.“

Alfa a omega výchovy k rodičovství

Projekt miminko je jistě pro děti atraktivní a lákavý. Přesto M. Pečená zdůraznila, že ani on není alfou a omegou výchovy k rodičovství, ale měl by být zúročením všeho, co již bylo dětem nabídnuto.

„Děti se narodí určitým rodičům, přicházejí do nějaké atmosféry přijetí, spolu s rodiči se učí, jak společně žít. Většina dětí je opředena příběhy, jaké to bylo, když byly malé. Ukazují na to, jak rodina byla připravená, co z života dítěte se pro ni stalo zapamatovatelným prvkem, který se traduje dál.“

Takže první část rodinné výchovy by měla vést k tomu, aby si děti uvědomily, že jsou součástí určité rodiny, která není bezvýznamná, formuje své členy a vytváří první jistoty. A jak dítě začíná opouštět prvotní bezpečí rodiny, začíná vrůstat do určitého sociálního prostředí, mezi sourozenecké vztahy a mezi vrstevníky.

„Toto všechno se snažíme s dětmi pomocí různých her probírat. Využíváme Adlerův model konstelace sourozeneckých vztahů. Do těchto her se děti vášnivě zapojují - to se jich totiž teď skutečně týká, teď prožívají zklamání, teď jsou na výsluní přízně rodičů nebo naopak,“ zdůrazňuje M. Pečená

„Pak je tady puberta se všemi svými fenomény, takže si povídáme, jak vypadá pudové chování, společenské normy, co člověk je a není schopen korigovat apod.

Následuje nesmírně důležitá část - fyziologicky, anatomicky, bez předsudků seznámit děti, jak reprodukční systém funguje, jak vypadá, co plní, aby se děti vůbec orientovaly ve svém pudovém chování, seznámíme je s tím, co ano a co ne, co je antikoncepce apod.

A experiment miminko přichází, až když se dostaneme k okamžiku, že si partneři miminko přejí. Patří k tomu průvodcovství celým těhotenstvím a vrcholí to tím, že matka porodí dítě. Na podlahu třídy nakreslíme dělohu, některý student zahraje miminko, které se má narodit a ostatní studenti jsou svaly, které mu k příchodu na svět pomáhají. Až v tomto okamžiku jakoby se děti dostaly od svého vlastního narození a vývoje rychlým posunem k rodičovské roli, teď mají a mohou všechno zúročit.“