Proti "zlé" agresivitě

Prostě patří k základní výbavě lidského rodu, tak jako patří k výbavě všech ostatních živočichů. Nemít dostatek této vlastnosti, byli bychom jen ony biblické „třtiny větrem se klátící“.

Agresivitu potřeboval člověk nejen k lovu a k boji, k obraně sebe, své rodiny, své vlasti atd., ale vůbec k přemáhání jakýchkoliv překážek. Každou chvíli se musel „dát do toho“, poprat se s problémem, v zápase vytrvat, mobilizovat své síly fyzické i psychické. Bez pořádné dávky agresivity v lidech by nebylo horolezců, ale ani mořeplavců, ani objevitelů elektřiny či antibiotik, ani letů na Měsíc. Ba ani v pedagogice bychom se bez ní nedokázali vypořádat s takovými těžkostmi, jako jsou třeba dyslexie, mozkové dysfunkce a podobné věci.

Dobrá agresivita

Špatné však může být – a bohužel, zhusta je – zaměření a použití této přirozené, dané a nejvýš užitečné vlastnosti. Agresivita může pomáhat a sloužit – může však i ubližovat a škodit. A tady máme ono tvrdé jádro problému! Ať chceme nebo nechceme, do hry vstupuje něco, co může, ba musí onu pravěkou agresivní danost kontrolovat a zaměřovat „dobrým směrem“. Tady vstupuje do hry mravnost, svědomí, přátelství, láska a mnoho dalších citů a tzv. prosociálních vlastností, bez nichž bychom se na této zemi už dávno, dávno vyhubili. Že jsme se nevyhubili, je pádným důkazem, že v lidském rodu konec konců má ona „dobrá“ agresivita přece jen převahu nad agresivitou „zlou“.

Nemá tedy smyslu proti agresivitě bojovat, naříkat nad ní, potlačovat ji, zakazovat a vymýšlet nejrůznější finty, jak ji zprovodit ze světa. Ale má smysl být si jí vědom, přijmout ji – a učit člověka od dětského věku své agresivní tendence ovládat a kontrolovat. Zaměřovat je společensky užitečným a „dobrým“ směrem! Zušlechťovat je, tříbit, kultivovat! Vytvářet vnitřní zábrany proti „zlé“ agresivitě v nás. A vytvářet i vnitřní pohotovost k užívání té „dobré“ všude tam, kde ta „zlá“ někomu ubližuje a škodí.

Proti zlé agresivitě

Mluvím o dětském věku. Ano, všechno, co z vývojové psychologie dnes víme, naznačuje, že klíčovým věkem pro takovéto zušlechťování a kultivování agresivity je věk předškolní, čili doba, kdy dítě za normálních okolností překračuje hranice bezpečí v rodinném společenství a vstupuje do společnosti druhých dětí. To je také doba, kdy se tvoří a rozvíjejí ony prosociální vlastnosti a postoje – souhra, součinnost a spolupráce, soucit a soustrast, ale také společná legrace, zábava a humor, sympatie a přátelství a vůbec schopnost něco s druhými sdílet. Že tohle všechno pokračuje i ve školním věku, je víceméně samozřejmé. A není pozdě ani ve věku mladistvém, ani v dospělosti – nikdy. To věděl už Jan Ámos Komenský – a dnešní psychologie to ví také, jenomže navíc tzv. vědecky.

Ovšem rozhodujícím obdobím je a zůstává doba naší mateřské školy. Promeškáme-li toto období, je větší nebezpečí, že přirozená agresivita v dítěti se bude ubírat spíše oním „zlým“ směrem. Tady také vidíme, jaký je z hlediska psychického vývoje dítěte rozdíl mezi jeslemi a mateřskou školou. Dokud si děti převážně hrají „každé na svém písečku“, má jejich sdružování do kolektivu význam prakticky jen pro dospělé – že totiž o děti je postaráno a oni se mohou věnovat něčemu jinému. Jakmile však děti dozrají do stadia, kdy druhé děti ke hře vyhledávají, dovedou s nimi spolupracovat a mají radost z výsledku společné činnosti, má jejich sdružování mimořádný a zcela zásadní vývojový význam. Mateřská škola není tedy jenom příprava dítěte na školu (jak by už sám tradiční název tohoto období mohl naznačovat), ale je to příprava na život v dospělosti – až si bude hledat přátele, až vstoupí do zaměstnání, až se bude zamilovávat, hledat partnera pro život a zakládat svou vlastní rodinu.

Společná práce

A jak na to? Není třeba žádných zvláštních rafinovaných taktik a postupů. To podstatné je ono „spolu“, tj. připravovat takové situace, aby děti zažívaly radostné uspokojení v nějaké společné hře, činnosti nebo práci. Mám na mysli skutečnou práci! Takovou, která má smysl a cíl, i když objektivně vzato třeba nevýznamný. Plánujeme ji ovšem jen na chvilku a tak, aby ji děti lehce zvládaly, ale přitom, aby to tzv. „odsejpalo“ a bylo za člověkem hned vidět. Umět dvě nebo tři děti spojit v takovouto pracovní „partu“, to je samozřejmě už pedagogická dovednost či umění – ale to je právě to, co pedagoga na jeho práci uspokojuje a povznáší.

Že se děti každou chvilku poškorpí a někdy i poperou, to je samozřejmé a přirozené. Nehledejme v tom hned ani zlou povahu ani „zlou“ agresivitu. Ale každý záchvěv pozitivního vztahu, tj. přátelství, kamarádství, solidarity a sympatie se snažíme podchytit a posílit.

A i když se snad u všech dětí dobrá snaha nesetká vždycky a ihned se žádoucím účinkem, vězme, že to pravé ovoce této snahy se bude sklízet už bez nás a za mnoho let. A jestliže jsme o dobré semeno v pravou dobu dobře pečovali, je pravděpodobné, že i ovoce bude dobré. To také moc dobře věděl už Jan Ámos Komenský.