Bez strachu se nedá žít, je to základní emoce.

Jak souvisí odvaha a strach s mezilidskými vztahy obecně?

Velmi. Mám rád slovo kruciální. Je to kruciální vlastnost, postoj a samozřejmě emoce. Strach s odvahou jsou spojené. Bez strachu se nedá žít, je to základní emoce. Když teď někde přednáším, říkávám: „Zkusme nepojmenovávat emoce negativní nebo pozitivní. Zkusme spíše komfortní a nekomfortní.“ Je to možná slovíčkaření, ale říkám to proto, že strach je zásadní. Odvaha a postoje nám pomáhají s tím strachem pracovat. Záměrně se vyhýbám slovu bojovat, protože v tu chvíli vzniká nějaká tenze či tlak – ale s tím je potřeba pracovat. Já se něčeho bojím, ukazuje mi to, čeho se bojím, dává mi to otázky, proč se toho bojím. Odvaha do toho vstupovat, strachu se nevyhýbat, začít ho zkoumat – to je přesně to dospělé. Když jsem dítě a vyvíjím se, a skauti o tom budou mnoho vědět, mám určité úkoly, které musím splnit, k něčemu mě vyzývají. A vztahy jsou neustálou zkouškou, testování mého strachu a odvahy. Ve vztazích není jen to hezké, je tam i to ošklivé. Je toho součástí. Pokud si dokážu ve vztahu všímat nekomfortních a nepříjemných věcí, pomáhá mi to paradoxně vztah budovat, pomáhá do něj vstupovat a nořit se. Pak se můžu divit, co se ve vztazích děje, a buď si na to můžu zvyknout, protože zvyk je všechno možné, jenom ne odvaha. Můžu si na věci zvyknout, můžu je tolerovat, můžu na ně kývat a pak někde nadávat. Někde u kamarádů, nebudu nadávat svému partnerovi nebo partnerce, nebudu to řešit. Zvyknout si můžu. Zvyk je železná košile, to je pravda, ale trochu nás svazuje. Je to trochu svěrací kazajka.

Máte terapeutickou praxi, kde se setkáváte se spoustou reálných příběhů, partnerství i jejich krizí a výzev. Co je současným trendem?

V tom trendy úplně nejsou. Krize vždy z něčeho vyplývá. Třeba z mnoha věcí, u kterých lidé ani netuší, že se jim měli věnovat. Mnohé páry, které potkávám, jsou překvapené, že vůbec jsou v krizi. Ale většina má pocit, že dělá všechno dobře. Komunikujeme, chodíme na výlety, jezdíme na samostatné víkendy, a přesto máme krize a děje se něco nekomfortního a nepříjemného. Jak je to možné, když na to vědomě myslíme? Jenže intimní vztahy se dotýkají našich nevědomých struktur, o kterých nevíme nic. A přesto mají nějaký vliv. V intimních vztazích se buduje důvěra, otevíráme se hlavně na nevědomé úrovni, i svému protějšku. Pak je snadné, aby se mě dotknul. Stokrát si můžu vědomě říkat, ne, mně to nevadí, je taková, je takový – a přesto to něco udělá. Mnoho klientů přijde s tím, že spoustu problémů neřešili, odmítali, řešili to nevěrami, pitím, skončili v práci… Tuší, že je to problém a nejsou překvapení, že je tu něco krizového. Možná jsou v bodě nějakého horizontu události, v černé díře, a když to překročí, už nebude cesty zpět. Jediná cesta bude jít od sebe.

Ve vztazích trendová témata existují: polyamorie, konsenzuální nemonogamie, pseudopsychologizace vztahů… Každý v tom má téma toxických vztahů a narcistních lidí, takže narcis je každý druhý. Všichni se učíme a já mám radost, že psychologie i ostatní humanitní obory se dostávají do povědomí a popularizují se. Ale bohužel, kvůli tomu, že neumíme s těmi informacemi pracovat, používáme je jako zkratky. Když jdeme s kamarádem či kamarádkou na víno, vyprávíme tam příběhy, co se nám děje doma, a hned dostaneme odpověď: „O tom jsem četla, to je typický narcis, to je toxický vztah, měl nebo měla by ses ho zbavit.“ Ty rady mohou být nebezpečné.

Teď mě napadá: je dobré občas být odvážný a těm kamarádům nastavit hranici. S odvahou říct: „Slyším tě, díky, ale nemyslím si, že to je toxické, nemyslím si, že to je narcis.“ Oni to s námi myslí samozřejmě dobře – i když někdy ani to ne, někdy to myslí dobře hlavně sami se sebou. To téma může zrcadlit jejich osobní téma. Poruch osobnosti je v populaci pár procent. Aby každý druhý měl poruchou osobnosti – to nejde, není to tak. „Vím, že to mezi námi dvěma není dobré, můžeš jen poslouchat, můžu si ti vylít srdce, než mi rovnou budeš říkat, co s tím mám dělat?“ Nastavit hranice s odvahou, je něco, co se musíme ve vztazích učit. I když se milujeme, občas říct „ne, už dost“, to chce velkou odvahu.

V Americe je jedno z nejvyhledávanějších slov roku gaslighting – forma psychické manipulace. Pozoruji okolo sebe, že máme laické znalosti psychologie, ale můžeme je použít pouze tak, jako jsme schopni laicky použít skalpel – na operaci to úplně nestačí. Ve své knize Vztahy a pasti píšete, ať si na to dáme pozor.

To je důležité, je to moc hezký příměr. V psychologických procesech, jež se mezi námi dějí – jedno, v jakých vztazích, kolegiálních, kamarádských, rodinných, intimních –, jakékoli slovo může mít a má velký vliv. Když se bavím s někým, kdo je citlivější, něco řeší nebo není v psychické kondici, opravdu mu můžu ublížit. Emoce jsou samozřejmě jeho, emoce spouštějí proces myšlení o tom, co se děje kolem. Tohle pravidlo platí. Ale ve vztazích, sociálních, mikro i makro, v rodinných i společenských je dobré mít na zřeteli, že některá slova je lepší neříkat, nebo je nějakým způsobem vysvětlit, legalizovat a přinést kontext: „Já to říkám proto, a proto by to mohlo být velmi užitečné.“ Gaslighting je trendová věc, o které se nejen mluví, ale ona opravdu existuje. Spočívá v tom, že někdo druhého člověka zmanipuluje až do pozice blázna.

Ukázka z knihy Nebát se, kterou vydal Portál. Zakoupíte zde.

Jiří Pasz je fotograf, dokumentarista, novinář a humanitární pracovník.

Marianna Stránská je multimediální výtvarnice zaměřující se ve své tvorbě na diváka jako specifickou složku díla.