Problém homogenních a heterogenních tříd

Být či nebýt, zřídit či nezřídit, homogenní či heterogenní? Toť jsou otázky, které si každoročně pokládají stovky ředitelek mateřských škol po zápisech, když se dozvědí, jaké děti jim nastoupí.

Někdo je bytostně přesvědčený, že homogenní složení třídy je to jediné správné, někdo smýšlí přesně opačně. Někomu to je de facto jedno, a tak se zařídí podle toho, jak to zrovna je, a nijak nad tím nepřemýšlí. Kde je ale pravda? A je vůbec nějaká pravda? Nestojíme před otázkou podobnou, jako je ta, jestli byla první slepice, nebo vejce? Dokážeme na něco podobného najít odpověď? Jedna, kterou jsem kdysi slyšel, zní ‚kohout‘, jenom si nedovedu představit, jaká by byla realizace, kdybychom se v této problematice pokusili najít řešení typu kohout. Myslím si, že tak jako tak budeme muset zvolit buď slepici, nebo vejce. Případně obojí, pokud nenajdeme jednoznačnou průkaznost, že jeden systém je o tolik lepší než ten druhý. Pojďme si tedy teď oba dva představit ve světle dobrém i špatném.

Homogenní třída – pro

Neboli třída dětí se stejným věkovým složením. Samozřejmě musíme počítat, že někdo je narozen v září jednoho roku a někdo až v srpnu toho následujícího, ale i tak je určitě v jednom okamžiku všem například pět let a zároveň není nikdy věkový rozdíl mezi dětmi větší než 365 dní. Tak vypadá věkově homogenní třída. V době totality mělo státní zřízení jednotnou výchovu, jednotné cíle a spělo k jednotné společnosti, odtud pramení dlouhodobé zalíbení v tomto systému. Hlavní argumenty jsou následující (odposlechnuto z mnohých diskuzí s kolegyněmi): „Nemusím připravovat několik činností najednou, protože všechny děti jsou na tom stejně.“ „Je to pěkně všechno při jednom, každý rok má své a můžu se na to krásně soustředit. Péče – objevování – příprava na školu.“ „Člověk se nemusí na nikoho ohlížet, prostě jedeme všichni nastejno.“

Homogenní třída – proti

„Není nic nespravedlivějšího než stejné zacházení s nestejnými lidmi“. Tento citát shrnuje veškerá negativa homogenních tříd, protože v nich jsou si děti podobné jedině věkem. Považme. Šestileté dítě s IQ 130 je mentálně na úrovni průměrného osmiletého, tedy s IQ 100. Takové dítě je v šesti letech věku šestileté i mentálně. Naproti tomu dítě s IQ 70 je v šesti letech mentálně na úrovni čtyřapůlletého. Všem třem dětem je šest let, jeden je ovšem mentálně na úrovni o rok a půl nižší a druhý o dva roky vyšší. Homogenní třída jako taková svádí k frontálnosti a jakési unifikaci, kdy se mylně předpokládá, že jelikož jsou všechny děti stejně staré, jsou na tom také všechny stejně s výsledky. Samozřejmě netvrdím, že učitelky v homogenních třídách neindividualizují svou práci, ale tento systém má obecně k této tendenci blíže. Hlavní argument pro homogenní třídy tedy ze svého pohledu neberu v potaz.

Heterogenní třída – pro

Rozložení věku řekněme od tří do sedmi let. Máme dítě, kterému jsou tři roky (budeme počítat den nástupu neboli 1. září), a zároveň někoho, komu již brzy bude sedm let, protože dostal odklad povinné školní docházky. Hlavní klady heterogenní třídy jsou takové, že jsou si děti vzájemně vzory. Ti starší jsou pro ty menší někým, ke komu se dá vzhlížet a dá se od něj kdeco odkoukat. Malí pro velké jsou bezvadný „cvičný materiál“ pro kompetence pečování, pomoci, ohleduplnosti a dalších hodnot. Děti napodobují chování učitele a vzájemně se o sebe přirozeně starají, učí se od sebe a pomáhají si.

Učitelům tak odpadá například nápor ze začátku září, když do homogenní třídy přijde 28 čerstvých tříleťáčků. „Mně se líbí, že tady simulujeme rodinu, menší a větší a tak.“ „Vidím, jak ti starší sami od sebe menším pomáhají, a to jim nejenom neškodí, ale pomáhá to budovat sociální a emoční kompetence.“

Heterogenní třída – proti

Nikdo nemůže popřít, že naplnit potřeby a požadavky dětí tolik rozdílných, jako jsou tříletí a odklaďáci (v případě, že budeme o heterogenní třídě uvažovat v tomto extrémním rozpětí), je velmi náročné a vyžadována je kvalitní příprava, mentální nastavení učitele, dobré podmínky a odpovídající materiální vybavení školky. Což je v počtu 28 (sice zákonně „výjimka“, ovšem v reálu naprosto běžné číslo) opravdu vzácná kombinace prvků. „Buď se věnuju těm malým a zanedbávám ty velké, nebo naopak. Já nevím, prostě se neumím rozdělit napůl. Nehledě na ty prostřední, kteří tam tak nějak proplouvají.“ „Ti velcí nechtějí těm malým pomáhat.“ „Je to strašně těžké na přípravu.“

Co je tedy dobře a co špatně?

Jak je vidět, argumentů pro a proti obojímu zřízení je dost. A to považme, že jsem vypsal jenom zlomek toho, co by se o obou typech dalo říct. Kde je tedy pravda? Hledáme ji? A potřebujeme ji vůbec? Za mě určitě. Ke svému štěstí jsem pracoval s oběma druhy skupin dětí a nutno říct, že každá má své. Stoprocentně záleží na tom, jak to kdo cítí. Pokud jsem přesvědčený, že je pro mě homogenní třída ta správná, budu v heterogenní nešťastný, a samozřejmě i naopak. To je podle mého ten nejdůležitější faktor, ke kterým by měli zejména ředitelé přihlížet. Protože práce nás musí především bavit, jinak na to doplatíme jak my sami, tak hlavně děti. Ale stejně si myslím, že je potřeba hledat nějaký ten ideál, případně alespoň konkrétně popsat, co si kdo o této problematice myslí.

Co tedy s tím?

Podle mě nestačí říct, uděláme to tak a tak, protože prostě proto. V České republice je přibližně 30 000 předškolních pedagogů, přibližně 350 000 školkáčků, plus jejich rodiče, další příbuzní, tisíce jiných lidí nabalených na provoz předškolních zařízení… To je přece obrovské penzum obyvatel! A ti všichni, beze zbytku, chtějí mít kvalitní mateřské školy (alespoň v to doufám), a tohle je jeden z těch významnějších aspektů, které mohou právě kvalitu předškolního vzdělávání ovlivnit. Je tedy proto nutné se rozdělení dětí do tříd více věnovat, a ne to prostě jenom nějak udělat. No jo, jenomže jak vypadá realita a podle čeho se řídit?

Realita

Tady narážíme na základní kámen úrazu. V našem státě chybí výzkumy, průzkumy, ankety… prostě jakýkoli materiál, který by tuto problematiku jakkoli řešil. Proč? To je mi záhadou. Už se někdo pokoušel zjišťovat, jestli mají předškolní učitelé raději homogenní nebo heterogenní uspořádání? Ne. Už se někdo pokoušel nějakou vědeckou metodou spočítat, jak jsou na tom děti v obou typech zřízení řekněme v oblasti sociální a emoční, hrubé a jemné motoriky, řečových dovednostech, fyzické zdatnosti… Ne. A jde to vůbec? To nevím, nejsem dostatečně znalá osoba, abych něco takového mohl posoudit, ale věřím, že ano, takové výzkumné nástroje určitě existují. Co by si přáli rodiče, kdyby si mohli vybrat? Těžko říct. Přemýšlel o tom vůbec někdo? Někdo určitě ano, ale kolik procent z nich to udělalo? Předpokládám, že bychom si vystačili s prsty dvou rukou. Proč? Protože to nikoho nezajímá? To pochybuji. Spíš to prostě není téma. Proč? Protože se tím nikdo nezabývá. Proč? Protože neexistuje žádný vědecký materiál, který by nám průkazně řekl například (čistá fabulace, neberte následující zcela vážně): „Ve srovnání 100 homogenních a 100 heterogenních tříd se ukázalo, že děti v homogenních třídách mají obecně na lepší úrovni hrubou a jemnou motoriku.“ Případně. „Ve srovnání 100 homogenních a 100 heterogenních tříd se ukázalo, že děti v heterogenních třídách jsou na tom mnohem lépe v komunikativních dovednostech.“

Co z toho plyne?

Nikdo nic neví. Máme jenom domněnky, zkušenosti, dojmy, přání, očekávání, a o tohle opíráme naše tvrzení, jestli homogenní třída ano a heterogenní ne, případně naopak. Chybí nám ale úplný základ. Totiž data, která by něco potvrzovala nebo popírala. Chybí nám dokonce i ještě základnější tvrzení – totiž kdy je třída ještě homogenní a kdy už heterogenní. Mám třídu předškoláků a jednoho odklaďáka, mám tedy jakou třídu? Každý by pravděpodobně odpověděl jinak. Dokonce ani samotné termíny věkově homogenní a heterogenní třída nemáme zakotveny v nějakých zákonných mantinelech, které nám by řekly, že je to tak nebo jinak. Pak nám z toho vznikají protimluvy jako „napůl heterogenní třída“ a „spíš homogenní třída“ a další. Směšujeme termíny, které k sobě nejdou, ale naše vina to není. V naší republice se jen velmi sporadicky setkáváme se zdroji, které by nám říkaly, jak to má být. A tady podle mého musíme začít, abychom s tímhle problémem jakkoli pohnuli. I tak z toho bude běh na dlouhou trať, ale dokážu si představit, že jednoho dne budeme schopní říct následující věci, které zatím určit nedokážeme – heterogenní třída je lepší v tom a tom, homogenní třída je lepší v tom a tom; homogenní třída je tehdy, když je mezi dětmi takové a takové rozpětí; u dětí chci rozvíjet to a to, protože v prostředí, ve kterém vyrůstají, tyto dovednosti uplatní minimálně polovina z nich, a na to je lepší heterogenní třída, protože… Ale tam ještě nejsme. Ještě jsme ani nevyběhli, dokonce snad ani nemáme nazuté boty. Nicméně si myslím, že je načase začít.