Dusivý život v bavlnce

Možná si na ten případ vzpomínáte, i když už je to nějaký ten pátek. Když se před lety večer přímo z hotelového pokoje beze stopy ztratila malá Madeline McCann, zvedla se vlna zájmu. Děvčátko tehdy zmizelo, zatímco jeho rodiče seděli jen padesát metrů od vchodu do domu v restauraci.

Spolu s Madeleine zůstali v domě ještě dva malí sourozenci. Rodiče podle svých slov zašli děti zkontrolovat každou půlhodinu. Fotografie krásné holčičky s velkýma očima obletěla svět.

Lidé reagovali velmi často odsouzením. Nejen pachatele, ale také rodičů. Jak jen mohli něco takového dopustit? Taková strašná nezodpovědnost, nechat děti večer bez dozoru. Mohlo se stát cokoliv. Mohl vypuknout požár. Mohla se stát nějaká nehoda… Zatímco pátrání po dítěti běželo na plné obrátky, lidé na sociálních sítích, kteří rodinu nikdy neviděli, řešili, jak moc špatní jsou McCannovi jako rodiče. Leckdo volal po jejich potrestání za zanedbání péče. Takovým lidem by se měly děti odebrat!

Ve všem tom mediálním poprasku kolem únosu či vraždy dítěte byl zajímavý jeden moment. Lidé jako by se svým veřejným pohoršováním se nad nekompetencí rodičů a jejich odsuzováním chovali až pověrčivě. V jednom z tisíců článků, které na tohle téma vyšly, dokonce autorka přirovnala chování veřejnosti k jakémusi zaříkávání, k rituálu, kterým se ostatní rodiče nevědomky snaží odvrátit nebezpečí, které by mohlo hrozit i jejich dětem. Jako když ženy v Indii nakreslí svým novorozeným dětem na čelo třetí oko, aby je ochraňovalo před uhranutím. Vidíte, tohle by se mému dítěti stát nemohlo. Já jsem dobrá matka/dobrý otec, já své dítě nespouštím z očí, a proto se mu nemůže nic stát.

Spustit dítě z očí je stále obtížnější. Máme pocit, že svět je nebezpečnější než kdy dřív, ačkoliv statistika to nepotvrzuje. Svět pro děti nikdy nebyl bezpečnější. A také máme možnosti, jaké jsme dřív neměli. Telefony, které umožní děti hlídat nejen nepřímo, ale dokonce nám pošlou zprávu, když se dítě vzdálí z vytčeného teritoria. Chytré hodinky. Pod vlivem médií roste zároveň nedůvěra v naše okolí, takže jsou rodiče stále ostražitější. Kdo dnes nechá předškolní dítě hrát si kolem domu? Navykli jsme si zvažovat rizika a přitom brát vždy v úvahu nejhorší myslitelnou možnost. Mnozí rodiče jsou posedlí kontrolou. Z různých důvodů nesnesou, aby nevěděli, co se s jejich dítětem děje. Odjelo na tábor? Fajn, ale každý den ať dají vedoucí fotky a popis dne na Facebook. Kde je hranice mezi péčí a hyperprotektivitou?

Kdo jsou hyperprotektivní rodiče?

Na první pohled jednoduchá otázka je ve skutečnosti celkem záludná. Hyperprotektivní je ten, kdo své děti nadměrně hlídá, nadměrně chrání před světem, před zklamáním, před selháním, před nepříjemnými situacemi a tak dále. Jenže dítě hyperprotektivních rodičů nemusí být automaticky dítě rozmazlované. Patří sem samozřejmě děti rozmazlované v tom smyslu, že jim rodiče dovolí všechno, co chtějí, nekladou jim hranice, snesou jim první poslední ve jménu lásky rodičovské a šťastného dětství svých potomků. Takový „mazánek“ je dítko, které ohrnuje nos nad těmi, kdo nemají to, co ono, dupe vztekle nožkou a ve skrytu se mezi těmi všemi hračkami, zážitky a tak dále strašně nudí.

Ale jsou i děti omlouvané a zároveň často více či méně skrytě opomíjené až zanedbávané. Jejich „hyperprotektivní“ rodiče jsou ti, kdo přijdou třikrát týdně vynadat paní učitelce do školky, že si dovolila dítě napomenout, aby uklízelo hračky s ostatními. Navíc rozhodně není možné, aby zrovna jejich dítě bylo tím, kdo si vybíjí vztek na kamarádovi nebo někdy začne bitku. Snad leda, kdyby ho někdo vyprovokoval, ale v tom případě je to naprosto na místě, bez ohledu na to, že výsledkem je o hlavu menší holčička s monoklem. A hyperprotektivní se říká i rodičům, kteří dítěti organizují každou minutu času, vozí ho z aktivity na aktivitu. Ti dítě nechrání před svými nároky, ale před okolním světem s jeho nároky, které se nedají zapsat do CV.

Rodiče dnešních dětí to mají docela těžké. Pod dozorem státu, pod dozorem školy, pod kuratelou vlastních očekávání. Být rodičem není už dlouho jen tak. Být rodičem je úkol. Dokonce se mluví o tom, že rodičovství a výchova dětí je další kariérou, pro kterou se lidé rozhodují.

Pro mnohé rodiče je dnes dítě součástí vlastní sebehodnoty. Je to další projekt. Takže jaké má být dítě? Šťastné. Vždy zdravé. Trvale veselé. A úspěšné, pochopitelně. Od jednoho kolegy jsem slyšela zajímavé přirovnání: Někteří rodiče se k dětem chovají jako ke kusu nábytku. Nevšímají si jich. A jiní je vzývají jako oltář. Všechno to ochraňování, umetání cest, výběrové školy, exkluzivní kroužky z dítěte málokdy vychovají opravdu silnou osobnost. A důvody můžeme najít i na bázi biologické.

Pro to, abychom se něco naučili ze zkušenosti, je obzvlášť důležitý prefrontální kortex. Tato část čelního laloku přijímá senzorické signály, například při pohybu, ukládá je a spojuje je s emočními obsahy. Spojení, která se tu vytvořila v dětství, jsou důležitá pro pozdější řízení takových schopností, jako je motivace, plánování jednání, sociální a emocionální kompetence. A k tomu, aby se taková spojení vůbec vytvořila, abychom jednou v dospělosti dokázali sami sebe motivovat, potřebujeme už jako děti zažít na vlastní kůži, jaké je jít na hranici svých možností. Zažít zasloužený úspěch i neúspěch. Zkoušet to znovu. Podstoupit riziko.

Magické slovo raného vývoje dětí je „sebeúčinnost“. Zjednodušeně řečeno, je to naše zkušeností dané přesvědčení o tom, že dokážeme (anebo nedokážeme) ovlivnit svět kolem sebe, pokud chceme. U miminek se trénuje tím, že maminka přijde, když se dítě v postýlce rozpláče, a uklidní ho. Přivolal jsem ji! Taková víra ve vlastní vliv na svůj osud úzce souvisí s pocitem důvěry ve svět. Se sebedůvěrou, sebejistotou. Dítě se postupně učí odhadovat rizika, rozvíjí se. Pro učení je zásadní to, že má dítě možnost leccos si na vlastní pěst vyzkoušet a na vlastní kůži pocítit výsledek, ať vítězství, nebo neúspěch, který vede k další snaze. Podle odborníků na dětský vývoj je v takovou chvíli extrémně důležité, aby se dítěti dostalo od rodičů povzbuzení, pochvaly za to, co zvládlo. Když se to nestane, ztrácí dítě tzv. drive, náboj, který mu pomáhá se učit dál a dál.

Co se děje v hlavách nadměrně ochraňovaných dětí?

Lépe řečeno v jejich mozku? I to už můžeme trochu popsat., Tak třeba v jednom japonském výzkumu vyšlo najevo, že v dospělosti mají děti, které jejich rodiče přespříliš ochraňovali, méně šedé hmoty v prefrontálním kortexu. Zřejmě za to může stresový hormon kortizol, nižší hladina dopaminu a s ní spojený pomalejší nárůst šedé hmoty. Dopamin je vůbec důležitý: když se dítěti něco povede, když zažije úspěch, nejenže se vytvoří nová neuronální spojení, ale také cítí radost a nadšení z úspěchu. A k tomu je zapotřebí dopamin. A kdo zažije radost z úspěchu, bude mít motivaci se učit dál…

U motivace bych se ještě krátce zastavila. Zrovna děti hyperprotektivních rodičů mohou být s vnitřní motivací na štíru. Aby ne, když na jednu stranu často bývají nekriticky (a z pohledu většího dítěte „trapně“) chváleny za každou hloupost, o které dítě nakonec dobře ví, že ho nestála žádné úsilí. A na druhé straně nesmí vyzkoušet to, co ho opravdu láká, takže skutečný pocit radosti z úspěchu se nedostavuje a nedostavuje. Hyperprotektivní rodiče mívají tendenci své děti ve vývoji různě stimulovat, rozvíjet, popostrkovat a popohánět. Místo aby je nechali, ať si jdou svou cestou. Na jednu stranu umetou cestičku, takže potomek nemá o co zakopnout, leda o vlastní nohu. A na druhou stranu ho po té umetené cestičce zkouší popohánět jako závodního koně, aby doběhl dál než ostatní.

Je třeba děti cíleně stimulovat? Nebo je daleko zdravější prostě ustoupit z cesty a nebránit jim, aby obrazně řečeno čenichaly kolem a díky vlastní zvídavosti se učily nové a nové věci? Za mě je odpověď jasná. Není zdravého vývoje bez otlučených kolenou, skřípnutých prstů a rozbitého nosu. Chráněná standardizovaná hřiště nikdy nenahradí lezení po lese nebo dobrodružství ve staré kůlně. Všechny ta nadměrná ochrana, péče, ale i nároky a ctižádost rodičů dětské duši neprospívá. Chceme-li skutečně sebevědomé, sebejisté děti, ne děti nafoukané a v koutku duše nejisté, nechme je, ať se od světa ušpiní, až zabloudí za domem, ať jezdí do školy samy, ať smí zapomenout doma mobil a nemusí se hlásit každou hodinu.