Úmorné věčné diskuse

Na každou žádost nebo příkaz má odpověď. Místo aby udělal, co se po něm žádá, rozebírá pokyny ze všech stran. Prosadit cokoliv je nadlidský úkol a jako by se nikdy nepodařilo dosáhnout dohody. Také to znáte?

Je čtvrt na osm a Janička má nejvyšší čas se obléknout a najíst, než s maminkou vyrazí do školky. Vzhůru už je aspoň čtvrt hodiny, sedí na posteli a nevrle zírá na nakupené oblečení. V oblékání nepokročila ještě ani k ponožkám, místo toho vede s maminkou debatu o tom, co si vezme (tedy spíš co si rozhodně nevezme) na sebe. Určitě to nebudou připravené kalhoty a to červené tričko, protože ona nemá ráda trička a chce baletní sukni. Nebo šaty. Maminka sice namítá, že venku je dnes zima a jdou se školkou na výlet, to ale Janičku nijak nevzrušuje. Ona má na vyjednávání času dost. A to se ještě s maminkou nedostaly k dalšímu oblíbenému bodu programu, ke snídani. Maminka nakonec rezignuje, Janička se navléká do punčocháčů a tylové sukně a začíná vyjednávat o tom, co bude ke snídani. Maminka tuší, že dnes jako obvykle do školky doběhnou mezi posledními.

Možná to také znáte. Nekonečné diskuse s dítětem, které jako by nikdy nevědělo, kdy má přestat vyjednávat a raději rovnou poslechnout. Podle momentální situace můžeme na dítě hledět s hrdostí a pýchou („Ten se neztratí, ten si svůj názor obhájí.“) anebo s frustrací až beznadějí („Kdyby tak jednou prostě udělal, co se mu řekne, to by se nám žilo…“). Jsou děti, které jako by nikdy nebyly ochotné poslechnout nebo uznat názor dospělého, snad jako by byly programově v nekončící opozici.

Co vlastně chceme?

Děti to na nás zkouší. Mají to ostatně v popisu práce a bylo by divné, kdyby to nedělaly. Období vzdoru už od druhého roku, puberta… postupně budeme mít dost příležitostí zkřížit s dítětem meče. Když už u předškoláka narazíme na tvrdý a neustálý odpor proti tomu, co po něm chceme, je to nervy drásající záležitost. Rodičům a vychovatelům moc nepomáhá nepřehledná záplava rádců a knih o dobré výchově, které si často protiřečí, anebo alespoň vyžadují důkladné studium a přípravu na rodičovskou roli. Svádí to k tomu, vzít si od každého trochu, a logicky nakonec nemusí fungovat už vůbec nic.

O co nám jde?

Prvním krokem ke zlepšení situace je proto zamyslet se nad tím, jak vlastně chceme dítě vychovávat. Jak konkrétně jsme to zažili my jako děti. Co bylo dobré, a co bychom v žádném případě nechtěli předávat dál. Možná zjistíme, že to, co považujeme ve výchově za samozřejmé my, druhý rodič za samozřejmé vůbec nepovažuje. Nemusíme se shodnout na všem, ale nějakou základní společnou „linii“ nebo představu bychom mít měli. Tím předejdeme hlavnímu zdroji nejistoty při výchově a pro dítě omezíme pokušení nás jako rodiče nebo vychovatele tak trošku zmanipulovat pro své cíle.

O čem kdo rozhoduje?

Součástí našeho zamyšlení je i společná představa o tom, kdo a jak určuje pravidla pro různé situace. To, co zní tak samozřejmě, vůbec samozřejmé být nemusí. Jsou věci, o kterých je docela v pořádku s dítětem vyjednávat. Můžeme si udělat jasno v tom, že o tom, jestli se o víkendu pojede k babičce nebo někam jinam, rozhodují rodiče. Děti ale můžou mluvit do toho, jestli se u babičky vydáme na houby, anebo si stavět mlýnek na potok, případně v jakém pořadí. V některých rodinách panuje velká nejistota o tom, co kdo určuje, a hranice jsou nejasné a překročitelné.

Častou pastí, do které se chytáme jako rodiče nebo jako vychovatelé, je to, že vlastně úplně nevíme, o čem se domlouvat dá a co už jsme rozhodli předem. Děti na naši nejistotu samozřejmě okamžitě přijdou a začnou smlouvat. Když vím, o čem s dítětem klidně budu vyjednávat, je diskuze na místě. Dítě není robot, a pokud se má naučit postupně přejímat zodpovědnost za svoje rozhodnutí, musíme mu dát prostor. Navíc rozhodnutí, ke kterým jsme došli společně, a pravidla, kterým dítě rozumí a na kterých se v ideálním případě podílelo, mají větší váhu.

Sami si ale naběhneme, když připustíme diskuzi o něčem, o čem jsme už stejně rozhodli sami. Jestli vím jistě, že Maruška půjde po obědě na plavání, zatímco Maruška by dnes radši s kamarádkou na hřiště, nemá smysl ztrácet se ve vysvětlování, že plavání přece chtěla, že byl kurz docela drahý, že by se hodina těžko nahrazovala a tak dále a tak dále. Čím déle budeme diskutovat, tím hůř pro všechny. Nakonec stejně prosadíme svou (protože jsme se už předem rozhodli), ale dítě bude rozzlobenější, než by bylo, kdybychom mu svou nejistotou a ochotou k diskuzi nedali falešnou naději, že nás může přesvědčit.

Nebát se ustát odpor dítěte

Jakmile jsme si jistí, že o něčem rozhodujeme my jako dospělí, a máme pro to dobrý důvod, nezbývá než ustát pochopitelný odpor dítěte. Ne že bychom museli krotit dravou zvěř, jde prostě jen o „obyčejnou“ důslednost. Rozhodnout o tomhle konkrétním tématu je naše (rodičovská) kompetence a hotovo. Tady není prostor pro vyjednávání, a proto se nebudeme zaplétat do nekonečného vysvětlování. Můžeme dítěti předem v klidu vysvětlit, proč chceme, aby šlo přes přechod za ruku, ale jakmile jsme u přechodu, už není prostor pro diskuzi. Čím méně času pro omílání argumentů v takové chvíli, tím lépe.

Proč rodiče často ustupují?

Když je dítě věčně v opozici a jeho nejčastější reakcí na naše návrhy je „Ale…“ nebo rovnou „Ne!“, je to únavné. Neustále vysvětlovat, argumentovat, přesvědčovat, motivovat, to by umořilo i Komenského. Nikdo není dokonalý a rodiče také ne, takže občas nebo častěji nakonec ustoupíme. To je normální. Možná chceme mít už konečně klid. A také chceme, aby bylo dítě spokojené, aby nás mělo rádo, místo aby se s námi jen hádalo, aby nám spolu bylo dobře. Rodiče samotné někdy překvapí, když si uvědomí, že za sklonem k věčnému ustupování je jejich potřeba být „hodná“ máma nebo „hodný“ táta. Mít klid, být oblíbený a přijímaný rodič…

Příliš mnoho volnosti malým dětem neprospívá, možná jim dokonce přímo škodí. Ne že bychom museli nastolit tvrdou diktaturu. Přece jen jsme se už ve výchově dětí někam posunuli a víme, že i batole si zaslouží mít náš respekt. Ale když necháme malé děti, aby s námi dlouze diskutovaly o všech našich rozhodnutích, poskytujeme jim medvědí službu. Nejen dospělí, ale i děti potřebují hranice, nezapomínejme na to. Jen díky hranicím se může malé dítě cítit v bezpečí. Nemusí věčně ztrácet energii argumentováním a vztekáním se. Prostě ví, že když máma řekne, že o víkendu se jde do zoo, tak se tam opravdu půjde, a to dává životu řád a jistotu.