O chudých a bohatých dětech

Kdy tedy začnou být rozdílné finanční možnosti rodičů nápadné nejen okolí, ale začnou ovlivňovat i postavení dětí mezi ostatními? A jak se projevují?

„Ty nemáš Barbínu, s tebou si nehrajeme, nechceme tě tu!“ Marika má zase jednou na krajíčku. Její kamarádka Janička dostala k narozeninám Barbínu i s růžovým kabrioletem, a k tomu patery plesové šatičky. Teď si hraje s Moničkou a Lenkou, které si Barbíny do školky nosí také, a pro Mariku už v uzavřené společnosti není místo. Marika by si Barbínu moc přála, ale musela by to být ta pravá, jinak stejně nepochodí. Ale maminka s ní žije sama a z invalidního důchodu a minimálních alimentů zrovna na Barbínu neušetří…

Napadlo vás ale někdy přemýšlet o tom, kde se rozdíly mezi těmi, kdo se narodili se zlatou lžičkou v puse, a těmi méně zajištěnými, začnou projevovat? Odborníci se vesměs shodují na tom, že první známky toho, že je lepší být bohatý než chudý, začínají v dětském kolektivu prosakovat už během školkových let. Pomiňme samotný výběr školky – už tady se najdou školky „prestižní“, které se honosí tím, že pokud možno naučí tříleťáčky japonsky nebo čínsky a zásadně zvýší šance přijetí svých chovanců na Harvard, Oxford a Wharton. Výběr školky ale neovlivňuje ani tak postavení dětí v kolektivu, jako spíš vzorek dětí, se kterým se budou setkávat. Zaměříme-li se na školku běžnou a vzhledem k sociálnímu složení dětí nijak výjimečnou, nerovnost se začíná plíživě vkrádat mezi děti někdy po čtvrtém roce života. Způsob, jakým se objevuje, bývá nenápadný. Zatímco na základní škole je to úplně jasné – kdo nemá sportovní trička a pokud možno iPhone, je „socka“, děti mají jiné preference.

Děti věku školkového neřešívají, jakým autem je vozí rodiče do školky, ani se netrápí značkovou módou. Ale samozřejmě už i malé děti mívají oblíbené věci – když jsme u oblečení, pak třeba věci s motivy z pohádek a filmů, které jsou právě v kurzu. A rodiče se snaží vyhovět: „Myslím, že u nás ve školce žádná šikana kvůli tomu, že by byl někdo sociálně slabý, není. Ale hned když syn nastoupil, musela jsem nakoupit věci s dinosaury a trička se Spidermanem. Když před několika lety chodil do školky synovec, musel mít věci s motivem aut z kresleného seriálu. Mezi holčičkami zase letí Frozen a samozřejmě jednorožci. Dřív to byli, myslím, poníci. Bez Spidermana aspoň na bačkorách by se syn zřejmě cítil dost mimo,“ líčí svoje zkušenosti maminka čtyřletého Míši.

Zádrhel první: krásné nové hračky

Nejmenší děti na rozdíly a závist narážejí zpravidla ve chvíli, kdy se někdo z kamarádů vytasí hračkou, po které ostatní touží. Nejde tu o její pořizovací cenu nebo něco podobného, ale o to, že „on ji má a já ne“. Tady se ale učitelky vypořádávají spíš s tématem lítosti, pocitem nespravedlnosti, později snad ještě závisti. Dělá-li taková věc mezi dětmi potíže, obvykle je nasnadě jednoduché pravidlo – do školky se takové hračky nenosí, nebo se nenosí stále. Stačí se pochlubit dárkem a potom ho nechat v šatně nebo ve skříňce.

Zádrhel druhý: Naty chodí na poníky!

Mezi většími dětmi se poslední dobou objevuje fenomén výběrových kroužků. Opět ne všude a rozhodně častěji ve městech než na venkově, ale přesto stojí za zmínku. Tady už může být rozdíl v možnostech rodičů citelnější. Plavání, hudební nástroj, balet, fotbalová přípravka, krasobruslení…. Větší děti, hlavně předškoláčci, už si někdy takových věcí opravdu všímají. I tady, jako v dalších případech, obvykle docela stačí si s dětmi popovídat na téma toho, co je baví. Narazit můžeme ve chvíli, kdy se ukáže, že některé dítě by si hodně přálo chodit na konkrétní kroužek, ale z nějakého důvodu to prostě nejde – takovou typickou touhou větších holčiček je ježdění na koníčcích… Tady pak našlapujeme opatrně a citlivě, to se rozumí samo sebou.

Zádrhel třetí: Všichni byli u moře…

Děti se sešly po jarních prázdninách na ranním kroužku a paní učitelka se právě zeptala, kde že vlastně byly a co prožily. Martínek, Jindra a několik dalších přijeli z hor. Nadšeně vypráví o tom, jak jim šlo lyžování. Další dvě děti byly v zahraničí, dvě kamarádky dokonce vzali rodiče do obřího aquaparku, kde se dá i přespat. Některé byly u babičky nebo u tety. Linda je ale zaražená a do vyprávění se jí moc nechce. Rodiče nemají čas, a tak nakonec zůstala zase doma, v paneláku na sídlišti. O čem by měla povídat?

Taková situace je docela běžná a i tady platí: přiblížit dětem situaci nějakou společnou aktivitou, například vymýšlet, co všechno se dá dělat o prázdninách doma anebo u babičky… Veronika Mallotová, zkušená učitelka z pražské Montessori školky, vysvětluje: „Když se takové téma objeví, uděláme tomu prostor a mluvíme o tom. Někdo jede k moři, někdo rád stráví hodně času s babičkou a dědou, které třeba vídá málo. I u babičky na chalupě se dá prožít spousta prima věcí. Děti potom vymýšlejí, co všechno by se dalo doma nebo na chalupě podniknout.“

Zádrhel čtvrtý: prokleté dětské oslavy

Ačkoliv se obvykle neodehrávají ve školce, do atmosféry mezi dětmi někdy docela citelně zasahují narozeninové oslavy. A to nejen tím klasickým „on mě nepozval, a Honzíka ano,“ ale také zprostředkovaně skrze možnosti, jaké mají jednotlivé rodiny. Větší děti už docela dobře vnímají to, že si někdo může dovolit pozvat smečku dětí na zahradu s bazénkem a zaplaceným klaunem, anebo do „mekáče“. Ten, kdo nemůže oplatit podobným způsobem, někdy zůstává stranou, tedy pokud to není třídní hvězda, o kterou se všichni hostitelé „perou“.

Závist a vyčleňování mezi malými dětmi samozřejmě existuje a konec konců, závidět je lidské. Pro pedagogy je to zároveň i výzva, jak děti naučit něco o tom, jak se k sobě chovat a jak se cítí ostatní. Děti ale spíše než podle sociálního postavení vytvářejí skupinky „těch, co spolu mluví“ – a to se děje nepřímo právě na základě toho, že mají něco, co ostatní ne, jako ty barbíny v úvodu našeho povídání.

Také Veronika Mallotová ze svých zkušeností potvrzuje, že s problematickým chováním v souvislosti s finančními možnostmi se setkávají ve školce až ve věku předškolním: „Přímo se závistí (kdo má lepší hračku, oblečení, nebo dovolenou…) jsem se určitě nesetkala v naší mateřské škole u dětí kolem 3- 4 let věku. Takto staré děti si, dle mého názoru, toho buď vůbec nevšímají, nebo to berou jako danost. Spíše se to děje u dětí a hlavně tedy u holčiček mezi 5-7 rokem. To pak, buď na žádost rodičů, nebo pokud si toho všimneme sami v rámci dne v mateřské škole, s dětmi celou problémovou situaci probereme – zahrajeme si modelovou situaci, nebo se formou diskuse dobereme správného řešení.“

Jedním dechem ale také upozorňuje na to, že ani takové řešení nemusí přinést ovoce okamžitě. Děti sice vědí, že by se neměly posmívat a že to ty druhé mrzí, ale… někdy je to silnější než dobrá vůle:

„Bohužel teoreticky většinou děti tuto problematiku chápou velmi dobře, ale když přijde na věc, nemohou si některé prostě pomoci a pozastavují se na tím či oním, nebo se posmívají. Je asi důležité děti ujistit, že tyto emoce jsou sice přirozené – ale že do kamarádství ‚posměvačství‘ a závist nepatří. Ti, kterým se posmíváme, jsou smutní a to, když jsme jejich kamarádi, přece nechceme.“

Dobré zkušenosti při práci s různými emocemi, tedy i se závistí, mají ve školce s Emušáky. Pomocí žabáka Ferdy a jeho much si s dětmi povídají o emocích, a to je dobrý základ pro práci se závistí a odlišností.

Sympatický je i nápad, se kterým přicházejí autorky knížky Já jsem takový a ty jsi makový: Během ranního kruhu dětem zahrajeme krátký příběh o žvýkačce. Na podložku položíme větší kus změklé modelíny a vyprávíme dětem příběh: Byla jednou jedna Žvýkačka, která chodila světem a pořád se vytahovala. Říkala třeba: „Já mám doma šest barbín. A všechny jsou nejkrásnější.“ Nebo třeba: „Já mám to nejlepší a nejdražší kolo, které se dá koupit.“ A pokaždé když něco takového řekla, tak se o kousek povytáhla. Ta Žvýkačka byla pěkně trapná. Ta vám, děti, byla táááák trapná, až se jí všichni smáli (modelínu postupně vytahujeme a přidáváme další chlubení). A jednou, to bylo zrovna úterý, se jí stalo, že ze samého vytahování praskla (přetrhneme modelínu) a už nebyla. A nikomu se po ní nestýskalo, protože vejtahy nemá nikdo moc rád.

Na závěr zádrhel nečekaný…

Mirka P., která v mateřské školce pracuje už něco přes 25 let, si raději přeje zůstat v anonymitě, popisuje další fenomén, doufejme, že spíš řídký, který souvisí s prožíváním odlišností – konkurenční boj mezi rodiči. „Je to problém, který se objevil až před nějakými deseti, patnácti lety. Jde o to, že movití rodiče někdy mají potřebu srovnávat své dítě s ostatními. Chtějí, aby bylo nejlepší, aby mělo nejlepší postavení, a jdou na to tak, že shazují ostatní děti.“ Na zahradě školky už museli řešit i velký konflikt, když se do sebe nepustily děti, ale jejich maminky. Doufejme, že takových situací se nebude ani v budoucnu stávat mnoho…

Ukázka v článku je z publikace Já jsem takový a ty jsi makový, autorský kolektiv: Žaneta Křížová, Radka Johana Paterová, Lucie Víchová. Vydalo nakladatelství Raabe.