Bezstarostné mládí? Nesmysl!

Jsou „v nejlepších letech“, mají život před sebou a možnosti, o nichž se jejich rodičům ani nesnilo. Přesto se bojí. Z čeho mají lidé mezi dvacítkou a třicítkou největší strach a proč?

Jsme na vrcholu svých sil, máme k dispozici nekonečně možností, jak si zpříjemnit každý okamžik života, ale starosti se nám nevyhnou. Nechali jsme za sebou pubertu, pro málokoho příjemné období, a sotva člověk jakž takž zjistí, kým je, už aby pracoval, vydělával, plodil a zajišťoval… Ne, že by o to člověk nestál, ale chybí zkušenosti. Nedostatečné sebevědomí pak na sebe nenechá dlouho čekat – a to je počátek konce. – Tak charakterizuje svoji generaci 23letá studentka psychologie Pavlína Doležalová.

Jiný pohled nabízí Filip Brož, který má za sebou zkušenost krizového interventa a arteterapeuta. Představuje nám mladého muže mezi dvaceti a třiceti lety, tedy ve věku, jež současní psychologové označují jako postupně se vynořující dospělost. „Alex je obyčejný kluk, který dokončil vysokou školu a zatím nemá ambice studovat nějaký postgraduál. Žije s rodiči, kteří ho dosud plně financovali. Občas si přivydělal nějakou brigádou. Úspěšně složil státnice, absolvoval promoci – a co teď? Napadlo ho, že by mohl odjet do zahraničí a poznávat svět. Jenže jeho přítelkyni Kláru zahraničí neláká, raději by se usadila a založila rodinu.

Alexovi rodiče by byli radši, kdyby zůstal v Česku. Po dlouhých debatách dojde Alex k závěru, že si s Klárou najdou byt. Alex začne pracovat na plný úvazek, čekají dítě. Najednou nemá čas na své záliby, kamarádi šli stranou, první potomek je na světě. Vcelku spokojená Klára se po krátké mateřské vrátí do práce a za nějaký čas začne mluvit o druhém dítěti. Alex jede ve stereotypních kolejích, které nemají žádnou výhybku. Přepadá ho existenciální úzkost: Je tohle to pravé? Tohle jsem od života očekával? Rodiče mají za sebou úplně stejný scénář – jak to, že to pořád zvládají? Jak to, že se táta z toho nezbláznil, dokáže stále fungovat, a ještě si užívat života? Co dělám špatně? Není lepší být single a promiskuitní? Nešlo by to ještě nějakým způsobem změnit?“

S lidmi na prahu třicítky, kteří prožívají životní krizi, má zkušenosti i psycholožka Tereza Baltag. A jsou mezi nimi i ti, kteří zvolili přesně opačný životní scénář než Alex. „Porovnávají očekávání s realitou a potýkají se s deziluzí. Pro mnohé je těžké rozlišit mezi požadavky a tlaky společnosti, rodiny a vlastním přáním. Třicítka je mnohými z nich vnímána jako mezník. Finální hranice. Konec zábavy, měl by přijít ten seriózní život. Téma je to často pro ty úspěšné a profesně schopné klienty. Často se jedná o vysokoškoláky s mnoha nacestovanými kilometry, všeobecným přehledem i pestrým sociálním životem. Na první pohled by se mohlo zdát, že těmto lidem nemůže v životě nic chybět. Dlouhou dobu kroužíme okolo mnohých témat, až nejednou je to venku. Dospět se jim jednoduše nechce. Mají pro to mnohé racionální důvody.“

Mladé starosti

„Lidem mezi dvaceti a třiceti lety dělá největší starosti: stres, hledání partnera nebo partnerky, strach ze závazků, nedostatek sebeúcty, prokrastinace, neustálé srovnávání se, vzhled a postava, problémy v sexuální oblasti, nedostatek odpočinku, tlak na výkon, touha po jistotě a zázemí, zdravotní problémy a neustálá nespokojenost. Daly by se shrnout do psychologické trojnožky: zdraví, životní styl, vztahy a škola, případně práce. Jsou to tři základní pilíře, které nás v životě drží. Když to hapruje v jedné oblasti, je důležité zachovat ty dvě další, abychom se nezhroutili úplně a neocitli se na tvrdé zemi,“ uvažuje studentka Pavlína Doležalová. Mnozí její vrstevníci podle ní neumějí své pocity, potřeby, a tudíž ani svá trápení pojmenovat. „Když ale dáme strachu či problému jméno, maličko se zmenší. A hlavně máme odrazový můstek, ze kterého můžeme začít běhat, skákat či rovnou letět. Mladí lidé jsou obvykle impulsivní a spontánní a chybí jim trpělivost. Někteří mají sklony přeceňovat význam svých starostí: To se může stát jen mně. Nic horšího není. Ale nikdy v tom nejsme sami, každý má své problémy – ale uvědomit si to je stejně těžké jako smířit se s tím, že na leccos je třeba čekat, že není třeba řešit vše zbrkle a najednou. Na druhou stranu musíme dávat pozor na starou dobrou přítelkyni všech ustaraných – nerozhodnost. Když už se jednou po důkladném promyšlení situace rozhodnete, jednejte! Ideální dokonalá chvíle existuje pouze v našich představách. Mozek si rád hraje. To je skvělé, avšak někdy je třeba ho krotit. A pokud jde o vymýšlení starostí a katastrof, tak to platí dvojnásob!“ myslí si Pavlína.

Výňatek z článku v časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 9/2016.