tisk-hlavicka

Strach z intimity

Strach z partnerské blízkosti se může projevovat mnoha různými způsoby.

Veronika se seznámila s Pavlem na služební cestě, pracoval ve stejné firmě jako ona, ale v jiném městě. Měl všechna plus, která si uměla představit: podobné zájmy i představy o životě, plánoval, že založí rodinu, stejně jako Veronika. Všechno klapalo až do chvíle, než Pavel začal mluvit o tom, že požádá o přeložení a přestěhuje se za Veronikou, aby mohli žít společně.

Veronika se najednou začala cítit nesvá, ani nevěděla proč. Když jí nadšeně zavolal, že šéf jeho přestup schválil, udělala to, co důvěrně znala z předchozích vztahů: prostě to skončila. Kde se stala chyba? Co bránilo navázání hlubšího vztahu? Zátěž, kterou si s sebou Veronika nese už dlouho - strach ze skutečné blízkosti.

Strach z blízkosti, z intimního vztahu je viníkem mnoha rozchodů a velkého trápení. Přesto, že se zdá, že lidí neschopných se pevně vázat stále přibývá, neocitá se úzkost z blízkosti v hledáčku odborníků na vztahy tak často, jak by si zasloužila. A ten, kdo jím trpí, je jen výjimečně schopen si to uvědomit.

Mnoho tváří strachu

Strach z partnerské blízkosti se může projevovat mnoha různými způsoby. Nejsnáze čitelný je u lidí, kteří vůbec nejsou schopní navázat jakýkoliv vztah. Jsou to ti na první pohled úzkostní, vyhýbaví podivíni, kteří se radši drží dál od lidí. Ale většina lidí, kteří mají strach se vázat, vypadá na první (i druhý) pohled úplně normálně. Dokonce to často bývají atraktivní, zábavní, zajímaví lidé, úspěšní v zaměstnání. Nemusí být ani nápadně osamělí, mohou mít kolem sebe partu kamarádů (ne ale skutečných přátel), se kterými podnikají spoustu věcí.

Obavy těchto osob jsou spíš nejasné, těžko uchopitelné. Mají nedefi novatelný pocit nejistoty ve vztahu s partnerem, cítí se nesví a jakoby svázaní. Často prožívají pocit emočního odstupu, prázdnoty, jakoby se jich vztah netýkal. Jde o obranný mechanismus, který člověku pomáhá vytvořit iluzi bezpečí, jistoty, že mu už žádný vztah nemůže ublížit. O tuto iluzi se opírá jejich pocit samostatnosti, sebejistoty, sebedůvěry. Kdo k sobě nikoho nepustí, minimalizuje riziko, že ho druhý zklame, a především riziko psychického zranění.

Nemůžu vedle tebe dýchat!

V extrémních případech může strach ze „svazujícího“ vztahu nabýt až podoby skutečného záchvatu paniky. Člověku se rozbuší srdce, má svíravý pocit na hrudníku, potí se. Špatně se mu dýchá, je mu nevolno, obtížně soustředí myšlenky. „Prostě s tebou nemůžu vydržet ani chvíli,“ je vysvětlení, které, ačkoliv zní absurdně, v sobě skrývá kus hořké pravdy.

Jaké můžeme zachytit signály napovídající, že by mohlo jít o skutečný strach z vazby?

  • JEŠTĚ JSEM NENAŠEL TU PRAVOU
    Mirkovi bude za pár měsíců čtyřicet. Je to docela pohledný, v práci úspěšný a víceméně spokojený člověk. Jen pořád single. Když se ho na tohle téma někdo zeptá, má pohotovou odpověď: „Ještě jsem nenašel tu pravou.“ Tahle věta by mohla být varováním pro všechny, kdo se do někoho takového právě zamilovali. Pravděpodobnost, že jedinec v tomto věku ještě nepotkal protějšek, se kterým by si „sedli“, není moc velká (i kdyby vztah nakonec nevydržel). Mezi čekateli na „velkou lásku“ je spousta lidí, kteří nejsou ani tak romantičtí nebo naivní, jako spíš žijí v zajetí strachu z blízkosti. I velkou lásku sem tam zkalí špatná nálada, konfl ikt nebo trocha nudy. To, co považují ostatní za běžnou vztahovou nehodu, vidí Mirek jako důkaz, že to není pravá láska. Takže rychle pryč.
  • EMOČNÍ STAŽENÍ Typické pro lidi, kteří nechtějí připustit blízkost, je urputná snaha nenechat se „vtáhnout“ do emocionální blízkosti. Snad někdy na počátku vztahu, ve fázi dobývání, se může nějaký ten cit projevit, ale jakmile je vztah trochu intenzivnější, následuje emoční stažení. Partner s vámi sice fyzicky je, ale tím to také končí. Vyjádření jiných než negativních (po)citů byste se od něj těžko dočkali. Vnitřní distance vede k tomu, že se druhý partner cítí trvale odstrčený.
  • ÚTĚK DO PRÁCE NEBO KE KONÍČKŮM
    Ne tolik nápadnou, ale přesto velmi účinnou taktikou, jak si držet partnera od těla, je ponořit se naplno do práce nebo se věnovat koníčkům, které spolykají spoustu času. Obzvlášť v případě velkého pracovního nasazení je pro partnera těžké nějakým způsobem upozornit na to, že „čeho je moc, toho je příliš“. Podobně jako v případě života s workoholikem především proto, že pracovitost je nezpochybnitelná pozitivní hodnota. Pro strach z intimity je charakteristické, že práce nebo koníček mají jasnou přednost před partnerem. Trvale.
  • PROSTOROVÁ DISTANCE
    Lidé, kteří se nechtějí pouštět do bližších vztahů, nezřídka používají i další taktiku: volí si partnery, se kterými se z objektivních důvodů nemohou vídat často. Typické je navazování známostí přes internet, pokud možno s někým ze vzdáleného města, ještě lépe z ciziny. Podobně atraktivní bývá partner - cizinec, u kterého je jen otázkou času, kdy opět zvedne kotvy a přesune se jinam. Spadat sem může i opakovaná volba zadaného partnera.
  • EROTICKÁ ODTAŽITOST
    Další účinnou metodou, jak udržet ve vztahu distanci, je omezit nebo úplně přestat s partnerem sexuálně žít. I když třeba na počátku vztahu oba partneři prožívali vášnivý sexuální život, jakmile to začne vypadat na skutečný vztah, následuje ochladnutí. V tu chvíli se může partner dočkat krásných vět jako: „Já tě přece miluju, ale v posteli už to mezi námi nějak neklape.“ Jsou ovšem i lidé, kteří neodmítají sex jako takový, ale vyloučí z něj jakoukoliv emocionální blízkost.
  • NEVĚRA NEBO ZAMLČOVÁNÍ
    Poměrně často se lidé, kteří mají strach z blízkého partnerského vztahu, snaží sami sobě dokázat svou nezávislost tím, že jsou partnerovi nevěrní. To jim dává pocit, že mají od vztahu odstup, že když si z něj „odskočí“, mohou z něj koneckonců i docela snadno vyskočit úplně. Někdy k nevěře „sáhnou“ pro druhé překvapivě ve chvíli, kdy se s partnerem/partnerkou stěhují do společného bytu, těsně před svatbou, když partnerka otěhotní, prostě v situaci, kdy reálně hrozí, že vztah získává hlubší rozměr. Ostatně nevěra někdy bývá i prostředkem, jak vztah ukončit, když už se cítí v úzkých. Do stejné kategorie patří zamlčování vztahu před přáteli nebo příbuznými.
  • STANOVOVÁNÍ PEVNÝCH HRANIC
    Odstup a pocit kontroly nad intenzitou blízkosti se dá získat také tím, že partnerovi stanovíme pevné hranice a mantinely, ve kterých se smí pohybovat. Patří sem prohlášení typu: „Ona zpočátku dost tlačila, ale promluvili jsme si. Jasně jsem jí řekl, jaká jsou pravidla, jinak končím. Teď máme jasno, že se do jednoho bytu stěhovat nebudeme. Každý z nás chce mít svůj klid.“ Představa, že by měli být s partnerem napořád, člověka, který trpí strachem z blízkého vztahu, děsí. Partneři ovšem mají oprávněný pocit, že jsou z jejich života vyloučení.
  • ODSTRKOVÁNÍ PARTNERA
    Další často používanou a nutno podotknout, že velmi úspěšnou strategií, jak se uvolnit z domnělého sevření ve vztahu, je odstrkování partnera. Stačí se důsledně chovat tak nepříjemně, aby se partner nakonec raději stáhnul sám, anebo rovnou odešel. Zisk je jasný: volnost a pocit, že „to bylo přece od začátku jasné, že tenhle vztah neměl smysl. Zase jednou se ukázalo, že je dobře se do vztahu moc nepokládat, jinak by mi teď bylo hůř.“ Tento způsob chování nastupuje často v situaci, kdy je vztah ve skutečnosti docela dobrý a partner nemá žádné nápadně negativní stránky, které by umožnily ze vztahu snadno vycouvat. Díky této strategii padne „vina“ na něj.
  • JEN ŽÁDNÉ PLÁNY
    Dalším běžným způsobem, jak si držet partnera od těla, je vyhýbání se jakýmkoliv společným plánům do budoucnosti. Právě spřádání plánů (a nemusí jít jen o svatbu a děti) je jedním z hlavních pojidel vztahů. Nedá se žít navěky jen z pohledu do partnerových očí, je dobré mít i společné cíle, na kterých se mohou oba podílet. Jestliže od partnera na otázku po společné dovolené opakovaně uslyšíte „kdo ví, co bude v létě,“ zbystřete.

Aktivní a pasivní vyhýbání

Německá psycholožka Stefanie Stahlová rozlišuje mezi pasivně a aktivně vyhýbavým chováním. Lidé aktivně vyhýbaví nastavují distanci od partnera tím, že mají málo času, nemají chuť na sex, vyhýbají se osobním rozhovorům, blokují dohody a podobně. Pasivně vyhýbavý partner se snaží toho druhého za každou cenu polapit a navázat. Je zoufalý z toho, že se aktivně vyhýbavý partner nechce přiblížit.

Tento stav, kdy se jeden z partnerů snaží k tomu druhému přiblížit, zatímco ten druhý před ním ustupuje nebo přímo prchá, by se dal charakterizovat jako hra „Neodcházej - Nepřibližuj se“. Pasivně vyhýbavý aktér se cítí zoufale a závisle. Nerozumí chování svého protějšku, má pocit, že úplně ztratil kontrolu. Může naříkat, vyhrožovat, zapřísahat a vysvětlovat, aktivně vyhýbavý partner na to neslyší. Naopak, ještě přitvrdí. Tlak, který vnímá, způsobí, že jeho city úplně ochladnou, jako by zmizely ze dne na den. Objeví se zpravidla až ve chvíli, kdy se ve svém zoufalství distancuje i ten druhý.

Podle Stahlové se v takovém vztahu často potkávají dvě vzájemně si podobné osobnosti - oba dva partneři se opravdové intimity bojí a jejich role se v rámci partnerství docela dobře doplňují. Ve hře „Neodcházej - Nepřibližuj se“ dovedou být mistrnými spoluhráči. Sekundární zisk jim to přinese, radost rozhodně ne.

Já že mám problém?

Bohužel člověk postižený strachem z vazby velmi často vnímá svou emoční odtažitost jako něco veskrze pozitivního. Svou neschopnost intimity považuje za důležitou hodnotu nebo důležitý rys své osobnosti, vždyť jde konec konců o velmi účinný způsob, jak se chránit před zklamáním. Ve svém brnění a za svými hradbami už není zranitelný.

O to obtížnější je s takovým člověkem o jeho strachu z blízkého vztahu mluvit. Psycholožka Doris Wolfová k tomu říká: „Protože postižený často považuje svou ,samostatnost‘ za svou silnou stránku, cítí se nepochopený a svou hodnotu nebo charakterový rys brání.“ Překonat ve vztahu strach z intimity klade značné nároky na druhého partnera. Nadějí je, že i ten, kdo se hlubokého vztahu obává, v hloubi duše po takovém vztahu prahne. Touží po uznání a po tom, aby ho někdo miloval, jen k sobě nechce nikoho pustit. Pokud k rozhovoru mezi partnery přece jen dojde, je na místě opravdu velká dávka obezřetnosti a taktu. Nikdo rád nepřipustí, že v jeho představách je něco chybně.

Přiznat si problém je u strachu z intimity to nejtěžší.

Psycholožka Doris Wolfová ale tvrdí, že nejdůležitějším krokem je přitom právě moment, kdy si dotyčný uvědomí, že za jeho potížemi ve vztazích je právě strach z blízkosti. Jestliže je partner ochotný na sobě zapracovat, respektive jsou-li oba ochotní pracovat na svém vztahu, má smysl se obrnit trpělivostí. To ostatně potvrzuje i psycholožka Stefanie Stahlová, která se tímto problémem dlouhodobě zabývá: „Člověk, který má fobický strach ze vztahu, ale popírá ho, nikdy nedokáže opravdu milovat. Jen když se rozhodne na sobě pracovat, je tu šance na úzdravu.“

Podle Wolfové bychom především neměli dopustit, abychom začali pochybovat sami o sobě a o vlastní hodnotě v souvislosti s „nestandardním“ partnerovým chováním. Zároveň, i když to bývá právě vinou specifi ckých mechanismů ve vztahu velmi těžké, je důležité nesnažit se unikajícího partnera připoutávat a stíhat. Jestliže na sobě opravdu pracuje, volnost mu umožní se časem uklidnit a přiblížit se, aniž by měl pocit, že na něm někdo visí. Taková korektivní zkušenost - že i ve vztahu může člověk zůstat opravdu svobodný - je klíčem k úspěchu. Jen tak může zažít rozdíl mezi dobrovolným poutem a nesvobodou okovů.

KDE HLEDAT PŘÍČINY STRACHU Z INTIMITY?

Mezi lidmi, kteří trpí strachem ze vztahu, je mnoho těch, kdo v útlém dětství zažili přílišnou anebo naopak hodně nedostatečnou péči svých rodičů. Často mívali jako děti pocit, že je rodiče nadmíru dirigují, že nemají dostatečnou volnost, že se nemohou bránit stálému mentorování. Zároveň si nesou pocit, že jim blízcí lidé ve skutečnosti nerozumějí a že je po všech stránkách bezpečnější svoje pocity skrývat.

Dalším obvyklým zdrojem potíží jsou zážitky z traumatizující ztráty někoho blízkého v dětství. Ať v důsledku úmrtí, nebo třeba těžkého rozvodu rodičů, i tady může být počátek snahy raději si k sobě nikoho nepustit.

Špatné a nezpracované zkušenosti z předchozího partnerského vztahu (anebo rovnou několika) mohou člověka vážně poznamenat na celý další partnerský život. V dalších vztazích se snaží udržovat bezpečný odstup.

Na strachu ze vztahu se může podílet i strach ze zodpovědnosti, kterou jedinec vnímá jako zásadní omezení vlastní svobody.

Vlastní nejistota, pocit, že nejsem dost dobrý, aby mě někdo mohl milovat takového, jaký jsem, může být dalším zdrojem strachu z intimity. Proto je třeba hrát někoho jiného. Taková hra je ale vyčerpávající a nedá se dlouhodobě vydržet.

Autorka je psycholožka. Další informace naleznete c časopisus Psychologie Dnes.

Názory k článku (2 názorů)
ztratila jsem přítele Lenka Mařenka 11.10.2016 18:39
poďakovanie Zuzka 4.12.2016 15:11




Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.