Každé dítě potřebuje úspěch!

Každé dítě potřebuje úspěch. A nejen dítě! O nás dospělých to platí stejně tak! Je to zlaté pedagogické pravidlo, psychoterapeutická zásada, psychologická poučka platná od věků do věků. Jenomže není tak docela samozřejmé uvést tuto "věčnou pravdu" do života v některých konkrétních případech.

Proč?

Hned nás ovšem napadne, "proč" vlastně by každé dítě mělo zažívat úspěch. Není to právě neúspěch, prohra, porážka, ponížení a pocit méněcennosti, co je tou nejlepší vzpruhou a odrazovým můstkem k větší snaze a tím i k vyšší výkonnosti? Přílišný úspěch může přece člověka zkazit, rozmazlit, kdežto neúspěch je hořká medicína, která pomáhá a léčí!

Ano, je to pravda - jenomže jen někdy a jen u některých dětí či dospělých. S hořkou medicínou zahanbení a ponížení je tomu jako se všemi ostatními negativními výchovnými prostředky - nedají se moc stupňovat a jestliže "nezaberou", dopadá všechno jen hůř, než kdyby je dítě vůbec nezakusilo. Jestliže pořád prohrává, kde má vzít sílu, aby začalo vyhrávat? Mnohé děti jsou např. svými školními neúspěchy tak zdeptané a utlučené, že se prostě samy nezvednou, jestliže jim nepomůžeme. Některé jsou ve svých vlastních rodinách tak dokonale Černými Petry, že se ani neodváží své "bílé" kamarády v něčem napodobit, natož aby od nich žádaly pomoc nebo se ucházely o jejich přátelství.

Z této zkušenosti je odvozeno pedagogické pravidlo, o němž jsme se už zmínili a které ve své plnosti zní:

Zařiďme věci tak, aby je dítě udělalo dobře, a my je za to mohli pochválit - a nedopusťme, aby je udělalo špatně, a my je za to museli kárat.

Pozitivní výchovné metody

mají přednost před negativními, odměna před trestem, pochvala před pohaněním. Lze je daleko bohatěji rozvíjet, odměřovat a stupňovat a jsou i daleko univerzálněji použitelné. Samozřejmě, všeho moc škodí. Rozmazlené primadony nemá nikdo moc rád. Snad kromě rodičů zaslepených sobeckou, vlastnickou láskou k dítěti, jež se jim stává prostředkem k povznesení své vlastní rodičovské prestiže a ničím víc. Ale toto nebezpečí je v naší současné společnosti zřejmě podstatně menší než oslabující a umrtvující nebezpečí pocitů méněcennosti.

Základní psychické potřeby dítěte

Ve prospěch úspěchu mluví však ještě dva další argumenty.

Je tomu už více než čtyřicet let, co se v dětské psychologii začaly hledat tzv. základní psychické potřeby dítěte, které musí být v pravý čas a v náležité míře splněny, aby se dítě mohlo vyvíjet v osobnost zdravou a společnosti užitečnou. Ukázalo se, že jednou z takovýchto základních potřeb je potřeba pozitivní identity, čili vědomí vlastního já a hodnoty, kterou má dítě pro své nejbližší (říká se, primární) společenské prostředí, tj. především rodinu. Patří k tomu vědomí dítěte, že "jeho lidem" na něm záleží, že je nedají, že je přijímají za své, že oceňují jeho samotnou existenci i všechno, co dovede a dokáže. Z tohoto vědomí vzniká sebe-vědomí i sebedůvěra. A bylo mnohými pokusy prokázáno, že děti se zdravým sebevědomím a s náležitou sebejistotou se lépe učí, podávají vyšší výkony v mimoškolních činnostech, jsou úspěšnější v kontaktu s druhými dětmi, lépe navazují vztahy přátelské a pak i milenecké, lépe se osvědčují v zaměstnání a konec konců v manželství, v rodině a dál v životě jsou častěji a vydatněji oporou svým "blízkým i vzdáleným".

Podstatným úkolem rodinných vychovatelů, ale i těch školních, je nalézt pro každé dítě nějaký okruh zájmů a činností, v nichž by mohlo mít úspěch. Zpravidla se tu myslí jenom na školní prospěch. Ale chyba lávky! Právě škola se svými požadavky bývá pro mnohé děti spíše zdrojem neúspěchu než úspěchu, a to neúspěchu svým způsobem nezaslouženého a tím bolestnějšího - je-li dítě např. ve svém intelektovém vývoji poněkud opožděno, jestliže trpí některou z lehkých mozkových dysfukcí nebo specifických poruch učení apod. Musíme tedy hledat v oblasti mimoškolní.

Tady nám přichází na pomoc druhý argument. V posledních asi patnácti letech se více studuje jedna životní okolnost, která dosud soustředěnému vědeckému zájmu unikala. Je to tzv. resilience. Nemáme pro to zatím vhodný český termín, ale chce se tím říci, že uvnitř každého systému i v jeho prostředí (ať už jde o lidského jedince nebo lidskou rodinu), jsou síly, které působí ochranně a pomocně. Onen systém je pak následkem toho schopem "vzdorovat" nepříznivým vlivům, které na jeho životní dráhu vstupují jako určitá "rizika". Dovede tyto nepřízně osudu přemáhat nebo dokonce obracet je ve svůj prospěch. V zaměřených studiích se ukázalo, že mnohé děti vystavené určitému jednotnému riziku (např. dlouhodobému pobytu v ústavním zařízení, krajně neuspořádaným rodinným poměrům, tělesnému týrání nebo určité přírodní katastrofě) procházejí takovouto situací víceméně "nedotčeny". Označují se pak za "nezranitelné", "neporazitelné".

A jaké že jsou tyto ochranné a pomocné síly v dětském věku? Badatelé se dnes shodují v tom, že to je především zkušenost dítěte s někým dospělým, kdo dovede ocenit jeho vlastnosti a schopnosti, kdo mu umožní, aby se uplatnilo a bylo pochváleno - zkrátka, kdo mu dopomůže k úspěchu. Může to být ve škole. Ale zdá se, že vydatnějším ochranným a pomocným činitelem je uplatnění mimoškolní - sport, nejrůznější dovednosti řemeslné a umělecké, zdatnost tělesná a její projevy, hudba, speciální zájmy a vůbec cokoliv, co je druhými dětmi ceněno a uznáváno. Z vlastní zkušenosti k tomu dodávám, že mnohokráte se povedlo umožnit dítěti úspěch tam, kde na to rodiče a učitelé dříve třeba ani nepomysleli. Např. teprve při školním divadle se ukázalo, že dítě má vskutku dramatické nadání, nebo že je "rozený humorista". Teprve na škole v přírodě se ukázalo, že žák s nevalným vysvědčením, nesmělý a zakřiknutý, je dokonalý znalec přírody a může ostatním udělat docela pěknou zasvěcenou přednášku.

Co tedy říci na závěr? Nad úspěchy svých dětí se nemusíme zrovna rozplývat nadšením. Ale neměli bychom dospustit, aby naše dítě procházelo dětstvím, a to zvláště obdobím školním, bez blahodárného prožitku zaslouženého úspěchu. Bude mu to oporou a ochranou v dalším životě.

Jak to udělat? Jeden recept není. To musíme pro každé dítě vymyslet a vynalézt zvlášť. Dáme-li si však trochu práce, jistě se to povede!