Zajímavé!

Kopíruju sem z této diskuse: https://www.rodina.cz/0/nazor_strom20082366.htmv
"No, myslím, že pokud ve škole dojde na "bojovou linii", je už pozdě. Školy mají (jen tipuju) minimální možnost dokopat rodiče k jakékoliv spolupráci (byť malé a neochotné). Nemají možnost žáka operativně vyloučit. Dokopat ho k sezením u odborníka. Myslím, že některým typům dětí by vyloženě prospěla škola a la vojenský camp. Učení, praktické dovednosti, režim a hodně pohybu. Jednoduchá struktura velení a vedení, jasná pravidla. A zároveň i možnost se fyzicky vyšťavit, naučit se usměrnit sílu, vztek, energii. Ale to je nereálné.
A nebo - prostě větší individualizaci předmětů na ZŠ - větší možnost nějakých dílen, výtvarky, práce se dřevem, šití, vaření, jednoduché mechanické opravy třeba. Prostě naštvaný frustrovaný dítě by mohlo najít líp něco, co mu dává smysl a co mu jde. Prostě ne každý potřebuje kompletní balík všech předmětů na ZŠ.

Hlavně že mě tu dámy kdysi děsně napadaly, že "fackuju děti". Jenže já jsem pracovala s dětmi z opravdu problémového prostředí a prostě mi v některých vypjatých situacích, tedy hlavně zpočátku po nástupu do školy, "uletěla ruka". Protože to se prostě jinak řešit nedá, i kdyby se všichni psychologové na hlavu stavěli. Já jsem prostě musela být ten, koho děti poslechnou, a v některých situacích prostě "na první dobrou". Protože když máte ve skupině dítě s epilepsií, které vám při přechodu rušné silnice dostane malý epileptický záchvat a v tu chvíli se musíte věnovat tomu dítěti, protože jde o jeho bezpečnost, pak prostě potřebujete, aby ostatní děti v ten okamžik poslechly na slovo, a to bez jakýchkoli diskusí. Pro neznalé: malý epileptický záchvat znamená, že dítě je v daném okamžiku psychicky mimo a chová se doslova jako robot. Má skelné oči a robotickou chůzi, na nic nereaguje. Tento stav sice trvá několik vteřin,, ale pokud se to stane v okamžiku, kdy dítě vkročí na přechod, jako se to stalo mně, pak to bohužel trvá po celou dobu, kdy skupina přechází silnici. Slabá povaha by z toho asi měla na zádech husí kůži, ale vy jako pedagog na nějakou husí kůži nemáte nárok, vy musíte jednat. A okamžitě. Punkt.
Když jsem si v nějakých dvou měsících po nástupu ve škole a ve třídě vybudovala svou pozici, nebyly nějaké pohlavky třeba. Stejně jsem jich dala možná tak deset, co já vím... Děti pochopily, že ve třídě mám hlavní slovo já a ony budou poslouchat. Za odměnu jim pak bylo to, že jsme mohli dělat věci, které by nikde neprošly. Já byla ve škole na dobu určitou jako záskok za mateřskou a jako vychovatelka jsem měla naprostou volnost v tom, co a jak budu dělat. Prakticky nikdo mě nekontroloval, protože celý záskok slavnému školství totálně visel u zadku. Tak jsem toho bohatě využívala. Děti věděly, že když se rychle oblečou a poklusem přesunou na malé hřiště na sídlišti (měla jsem v jedné skupince malé kluky. Zvláštní školy totiž neměly v nižších ročnících naplněné třídy, protože do nich děti průběžně přecházely děti ze základek. Stavy se naplnily až tak v 5.třídě. No, a paní učitelka vyučovala dva ročníky v jedné třídě, prvňáky, což byli ti moji čtyři kluci, a třeťáky. Prvňáci měli kratší vyučování. V době, kdy já měla na starosti ty prvňáky, ona měla se třeťáky češtinu a matematiku), tak můžou 1,5 hodiny hrát fotbal. Nepotřebovala jsem si je z hodiny ani vyzvedávat, v šatně se převlékli už o přestávce, vzorně stáli před vchodovými dveřmi a čekali na mě. pak jsme to vzali poklusem na sídlištní hřišťátko a mastili fotbal. Na sídlištní hřišťátko jsme chodili proto, že kluci při hře ječeli a na školní zahradě bychom rušili vyučování, a pak taky proto, aby nikdo nevěděl, že každý týden pravidelně hrajeme fotbal. Protože i družina má přece své výchovně-vzdělávací úkoly, že. Já ten fotbal hrála s nimi, hlavně když některý z kluků byl doma nemocný. Po 1,5 hodině intenzivní hry kluci sotva pletli nohama, jak byli utahaní a ulítaní. Já teda taky, ale já ještě musela pracovat. Vrátili jsme se do školy, kluci šli do vyučování a já pak měla asi dvě hodiny volno, než jsem nastupovala do dalších hodin. Paní učitelka si chválila, jak kluci po mých hodinách vzorně sedí a na učení se dokonce soustředí, takže s nimi udělá hodně práce. No bodejť by kluci neseděli, když byli rádi, že konečně sedí, ne?
Jenže na tyhle metody práce jsem musela přijít sama, intuicí, protože střední pedagogická škola nás absolutně nepřipravila na práci s jakkoliv postiženými dětmi. NIKDY jsme neřešili jakoukoliv krizovou situaci, kdy třeba dítě zlobí apod. Na náslechy jsme chodili k vychovatelkám, které měly děti naprosto vzorně zpracované, hodné a poslušné. Ono to taky v té době bylo naprosto běžné, já jsem na SPgŠ maturovala v r. 1977. Úplně stejně jako náslechy fungovala praxe. Tu jsme vykonávali sice na různých školách po celém kraji, ale opět u pečlivě vybraných vychovatelek, které měly "hodné" třídy. Když to vezmu zpětně, tak nás škola sice na praxi připravila teoreticky docela dobře, ale pro praxi to bylo absolutně nedostatečně. Na dnešní školství, kdy děti držkají, odmlouvají, každé má svůj názor a pedagog musí dbít, aby se o nikoho ani slůvkem neotřel, jinak bude zle, na to bych teda nervy neměla. Asi mě měl Pánbůh rád, že jsem ze školství odešla, nikoli tedy uplynutím doby určité, ale ještě předtím uplynutím této doby jsem si našla jinou práci, a do školství jsem se už nikdy nevrátila.