| Ecim | 
 |
(10.2.2011 9:47:37)
"Přesto trvám na tom, že zvíře v rodině má být. Děti se musí o svého zvířecího přítele postarat, nakrmit, vyvenčit, po venčení umýt tlapky a utřít."
Milá autorko, napadlo tě někdy, že jsou děti, které o zvíře nestojí? Proč nám vnucuješ svoje postoje? To nám tím chceš říct, že kdo nechce a nemá zvíře, je nezodpovědný bezcitný sobec? Jsem sice člověk nadprůměrně citově založený a velmi zodpovědný, líná nejsem ani trochu, nemohu tvrdit, že zvířata nemám ráda, ale nemám potřebu si je pořizovat. Jednak ze zdravotních důvodů (většina mých příbuzných včetně mě jsou alergici) a jednak prostě na to nemám povahu a nehodlám se kvůli tobě přemáhat. Jsem natolik soudná, že vím, že by u mě žádné zvíře nebylo šťastné a já bych nebyla šťastná se zvířetem. Ona zodpovědnost a disciplína se dá trénovat i jinak. Pokud bys článek napsala jako doporučení, mohla bych s tebou v klidu polemizovat. Článek jsi bohužel napsala stylem, že mi hnul žlučí.
|
| Binturongg | 
|
(10.2.2011 10:19:09)
Ecim, co blázníš? Autorka to rozhodně nepíše nijak agresivně a vnucovacím stylem.
Prostě jsou ujetá rodina jako my. Napsala bych to podobně bez úmyslu někoho naštvat. 
Spíš mám z Tebe pocit, že máš někde hluboko špatný pocit z toho, že nemáš ke zvířatům vztah, a nepředáš ho ani svým dětem a máš jakési podvědomé výčitky, že je to špatně, jinak bys přece takhle nevyjela... 
Každý má svůj styl života - hlavně když zvířatům neubližuješ... 
|
| Ecim |
|
(10.2.2011 10:25:25)
Binturong,
mě ty dvě věty, které jsem okopírovala, nadzdvihly ze židle. Kdyby napsala "máme zvířata, je to s nimi tak a tak", tak budu v klidu.
"Spíš mám z Tebe pocit, že máš někde hluboko špatný pocit z toho, že nemáš ke zvířatům vztah, a nepředáš ho ani svým dětem a máš jakési podvědomé výčitky, že je to špatně, jinak bys přece takhle nevyjela..."
Binturong, to ne. Není pravda, že bych neměla vztah ke zvířatům, vyplývá to i z dalších příspěvků, které jsem tu napsala. Mně naopak přijde, že je špatně, když se mi někdo snaží naznačit, že jsem špatná, když nemám a nechci zvířata. A nevidím jediný důvod, proč bych se do zvířat měla nutit.
"Každý má svůj styl života - hlavně když zvířatům neubližuješ..."
Ano, já respektuji zvířátkomily a oni ať respektují mě a nedávají mi najevo, jak jsem špatná. Ono je totiž dost pravděpodobné, že svým postojem svoje děti zachraňuji před spoustou zdravotních problémů. A kdo to nezažil na vlastní kůži, nepochopí.
|
| helis78 | 
|
(10.2.2011 10:36:19)
Ecim já souhlasím s autorkou, myslím si, že každý by měl mít zvířátko, ale postarat se musí hlavně dospělý, ten je za něj zodpovědný, ale můžeš mi např. jmenovat některé zdravotní obtíže, kterým jste se vyhnuli, kromě alergie?
|
| Lizzie | 
|
(10.2.2011 11:15:58)
Nemyslím, že v každé rodině by mělo být zvíře. Je dost citlivých a dobrých lidí, kteří prostě ke zvířatům nemají vztah - to úsloví, že kdo nemá rád zvířata, nemá rád lidi, je blbost. A představa, že někdo pořídí dítěti zvíře, dejme tomu psa, aby se naučilo o někoho starat, mi připadá vysloveně pitomá.
Co zvíře to jiné nároky, životní styl, větší či menší zapřažení těch, kdo si ho pořídili. Není to jen o venčení dvakrát denně, krmení a občasném vykoupání. A mezi námi, první, koho to kolikrát přestane bavit, jsou samotní dospělí.
|
| Ecim |
|
(10.2.2011 12:36:48)
Lizzie, naprosto s Tebou souhlasím.  Co když to dítě baví dělat něco jiného a třeba i hodně prospěšného, než pečovat o zvíře? A co když bude mít pocit, že mu v tom zvíře překáží?
|
|
| Tenna /2 | 
|
(10.2.2011 14:00:11)
Souhlasím s tebou. Zvíře je pro děti určitě fajn, určitě má přesně ty přínosné stránky, které autorka popisuje. Ale ne každá rodina se svým životním stylem dokáže nárokům zvířete přizpůsobit, často to dopadá tak, že péče o zvíře je diskutabilní - každý zná určitě případy rodin, které se neuváženě pořízených zvířátek zbavují. Jsem přesvědčená, že někdy je důkazem lásky ke zvířatům právě to, že si je domů nepořídíme.
|
|
|
| Ecim |
|
(10.2.2011 12:32:36)
Helis, a PROČ by měl mít každý zvířátko? Proč by ho měli mít lidé, kteří ho nechtějí? Co když jsou lidé, kteří ho vnímají jako vetřelce, který jim komplikuje život?
Já si třeba nedovedu představit život bez dětí, ale díky svému postoji ke zvířatům dokážu pochopit, že je někdo nechce.
|
|
| Markéta s párkem | •
|
(10.2.2011 13:19:01)
A já nesouhlasím s tím, že "každý by měl mít zvířátko". To je stejné jako tvrdit, že každý by měl mít partnera, dítě apod. I to bez pochyby člověka obohacuje, ale to neznamená, že by je měl mít každý.
|
|
|
|
| Jíťa | •
|
(10.2.2011 11:58:47)
Já to cítím podobně jako Ecim. A skutečně nemám zrovna vřelý vztah ke zvířátkům. Nemám z toho špatný pocit, stejně jako ty nemáš špatný pocit třebas z toho, že nemáš vztah k opeře nebo k čemukoliv jinému a tudíž ho nemůžeš předat svým dětem.
|
| Ecim |
|
(10.2.2011 12:34:42)
Jíťo, dík. 
|
|
|
| Manka, 1 syn | •
|
(10.2.2011 13:15:33)
Přesně tak, také jsem neměla pocit, že by nám autorka něco vnucovala, prostě napsala,co si myslí. Ale možná mám tenhle dojem jen proto, že pejska máme (už druhého). Když jsme měli prvního asi 5 let, vyvinula se mi alergie na srst (bylo mi 17 let). Měla jsem astmatické záchvaty (a ty skutečně nejsou nic pěkného), naštěstí jen občas. Psa jsme ovšem pryč nedali.
Ve 22 letech jsem se vdala a za dalších 6 let nám psík umřel. Narodil se nám syn a v 6 letech začal - já bych chtěl zvířátko. Byl na nás silně citově fixovaný, i psycholožka doporučovala (pokud to jde) zvíře. Původně jsme chtěli kočku, naštěstí jsme u známých zjistili, že na tu má syn alergii. Tak zbýval pes, který mu během návštěv u kamarádů nevadil. Kamarádka má čínského chocholatého psa (existují nahaté i osrstěné varianty), se srstí labutěnkou, která "údajně" alergie způsobuje jen minimálně. Šli jsme tedy do toho, ale preventivně jsem chtěla radši naháče. Nakonec jsme zjistili, že naháč je mnhem dražší než oblečenáč, takže jsme koupili chlupatici a doufali. Naštěstí to vyšlo, nikomu z nás alergické projevy ze pséka nepropukly.
Ale myslím si, že je zbytečné hádat se, jestli ano nebo ne. Je to každého věc. My jsme takhle spokojení.
|
|
|
| KoproFka | 
|
(10.2.2011 13:29:54)
Ecim klídek , je to jen názor autorky. Přece ji nebudeš kamenovat .
Já osobně bych taky strašně chtěla kočku, fakt na nich miluju úplně všechno! Když jsem byla na základce a SŠ, měli jsme doma takové pologaučové kočky, asi 4 za sebou, jednou dokonce 2 současně - kočku a kocoura (holt jsme bydleli na vesnici, přes louku byla bažantnice...takže se jednou za pár let stalo, že prostě kočka nikde ).
Ohledně údržby to znamenalo přesně to, co píše autorka. Čičíny si, když chtěly, pocouraly venku, když chtěly (hlavně v zimě) byly doma, takže mytí tlapek, bříška, občas se kocouři museli po boji "vyprat" úplně celí . A taky jsme měli jednou koťata - bylo to úžasný, měla jsem je v pokojíčku...
Milovali jsme je všichni komplet, dokonce i můj taťka-"sedlák".
Byla to pohoda, pro nás i pro ně - my dva s bráchou jsme byli doma ze školy nejdéle do 3, takže jsme se postarali, pustily je domů, pokud byly venku.... do postelí sice nesměli, ale znáte to, není nic lepšího než vrnící klubko pod peřinou:)
Synek navíc kočky miluje (narozdíl od psů, ty fakt vyloženě nemá rád - několikanásobná špatná zkušenost se sídlištními nevychovanými psi,první už v prenetálu ).
Já jsem polyalergička (alergie se mi pořád objevují nové a nové - nejnovější je právě na kočky) To bych ale nějak ustála, prostě bych se víc dopovala -naštěstí se nedusím, jen mám šílenou rýmu a teče mi z očí. Ta kočka by mi ale za to stála, vždycky mi dala mnohem víc...
Jenže! a to je důvod, proč ji nemáme - bydlíme v Praze paneláku, z domu chodíme po 7-mé ráno a vracíme se kolikrát i k 6-té večer, nejdřív jsme doma v 5..., jezdíme na víkendy pryč a nemáme v dosahu žádné příbuzné, kteří by byli schopni se o to zvíře postarat...
Kočku bych chtěla jen jednu - takže to zvíře by bylo fakt chudák!!! Vážně - každý živý tvor potřebuje lásku a péči, a tu bych mu v potřebné míře nemohla dát prostě proto, že bych pro něj doma nebyla... chjo...
Takže pokud nějaká kočka bude, tak až v důchodu, pokud se ho ovšem dožiju, nebo v době, kdy budu už tak stará, že nezvládnu nic jiného, než chodi to práce a o víkendech být doma ....
Nezbývá mi tedy nic jiného, než přemluvit naše, aby si nějakou potvůrku opět pořídili a jezdit se občas vymazlit....
Mám s kočkami spoustu neuvěřitelných příhod, jedna z posledních - před synovým nástupem do školky a mým nástupem do práce jsme byli asi na měsíc v létě u našich na vsi - šli jsme s Kubčou na procházku a připojil se k nám úžasný dopělý černý kocour s bílýma tlapkama, bílou špičkou ocásku a skvrnkou na hrudi -fakt fešák, elegán, přítulný a domestikovaný. Bylo to zrovna v době, kdy naši věnovaly dva kočičí nalezence babičce, takže jsme s Kubčou celkem smutnili....
No a tenhle kocourek, které jsme samozřejmě hladili a mazlili se s ním, šel nakonec s námi až domů a na ten měsíc, co jsme tam byli, prostě zůstal. Říkali jsme mu Mikeš. Jako by věděl, že i Kubča i já ho potřebujeme - kdybyste viděli, jak ohleduplně si tenhleten dospělák hrál s tím sotva tříletým Kubíčkem, žádný drápky, nic takového, byl vždycky připravený si s ním pohrát, nechal se hladit bylo to prostě neuvěřitelné!(i synek má ke kočkám neuvěřitelně láskyplný a oboustraně respektující vztah, nevím, kde se to v něm vzalo, těch příležitostí zas až tak moc neměl...) Já byla zrovna v ne moc dobré psychické pohodě a ta úleva, když se mi pokaždé stočil do klína a nechal se hladit někdy i hodinu, pak mne pacičkou jakoby hladil sám a dával mi čumáček do vlasů....nepopsatelné, téměř k neuvěření...když jsme odjeli, tenhleten Mikeš pak ještě asi týden pobyl, pak odešel...
Po měsíci jsem zjistila, že patřil jedné rodině ze vsi, vrátil se k nim zpět a po cca týdnu se ztratil úplně . Chtěla jsem ho od nich koupit, bohužel už nebyl...
Už je to téměř tři roky, ale dost často si na něj vzpomenu a ....fakt bych chtěla tu kočku! fakt jo!!
|
| Ecim |
|
(10.2.2011 13:35:01)
Markéto, i když kočku nechci, tak Tě chápu. Nikdy bych nikomu nedokázala říct "co blbneš s kočkou, když já žádnou nechci".
Mě jen na článku naštvala a rétorika "trvám na tom, že každý musí...".
|
| Ecim |
|
(10.2.2011 13:51:27)
Teď jsem si vzpomněla na jednu kamarádku z dětství, která mě hrozně litovala kvůli tomu, že nemám zvířata, zatímco já jsem si říkala, že v takovém smradu a blázinci, co doma měli, bych nechtěla žít ani za nic.  Každý máme holt jiný náhled na život.
|
|
|
|
| Tenna /2 |
|
(10.2.2011 13:50:33)
Já myslím, že to si to bereš přehnaně osobně. Autorka má své přesvědčení (což je naprosto v pořádku), ale nevyčetla jsem nikde, ani mezi řádky, že by útočila na lidi, kteří to mají jinak a zvířata z jakýchkoliv důvodů odmítají. Já doma také žádné zvíře nemám, ale článek se mne nedotkl ani v nejmenším.
|
| Ecim |
|
(10.2.2011 13:53:17)
"Trvám na tom, děti musí, nutno obětovat"... Nemůžu si pomoci, ale přijde mi to hodně militantní.
|
| Warhammer |
|
(11.2.2011 12:33:05)
Ale ano, trvám na tom, že zvíře má být, nikoli MUSÍ. A zvířata se u nás pořizovala až poté, co se všichni vyjádřili (i děti) k tomu, jestli ho chtějí a jsou ochotni se o něj starat. Pak se starat i musí, protože se na tom dohodli. Dodržování dohod považuji za důležité. Když byly děti menší, bylo jakékoli zvíře- v té době jsme měli jen andulku, rybičky a osmáky- jejich záležitostí pouze částečně, hlavní pečovatel jsem byla já. Takže třeba natrhali osmákům na dvoře činžáku pampelišky a dali jim je. Jako starší převzali část povinností, protože to zvíře CHTĚLI. Nepořizovala jsme zvíře jako výchovný element, my jsme k tomu dospěli. Je to pro ně vklad do života v tom, že si nepořídí třeba psa a pak se ho nebudou zbavovat proto, že pes -ó hrůzo, to na internetu nepsali- potřebuje výchovu a péči. To zvíře jim jejich péči oplácí obrovskou láskou. To taky není k zahození. A přiznejme si, že bez mé podpory by to zvíře nikdy nebylo. Manžel je nezvířecí, zvířata toleruje, ale nestará se o ně. Ano, můžeme si pořídit, co chceme, ale třeba psa nebude venčit. Hraje si s ním, podrží mi ho v případě, že mu potřebuju zastřihnout drápky, ale nepečuje. Taková byla dohoda.
|
| Ecim |
|
(11.2.2011 22:10:17)
Warhammer, omlouvám se Ti za přehnaně nabroušenou reakci. Koukám, že jsem článek opravdu špatně pochopila a mrzí mě to. Pokud jste se všichni na pořízení zvířete dohodli, tak je to zase o něčem jiném. A souhlasím, že je dodržování dohod důležité. Také jsem jako dítě měla pár období, kdy jsem chtěla nějaké zvíře, ale nic z toho nebylo. A nejspíš to bylo dobře, protože při představě, jak pořídíme zvíře, oblíbíme si ho a pak ho musíme kvůli vážným zdravotním problémům někoho z rodiny dát pryč, mě skutečně děsí. Ráda jsem si chodila hrát se zvířaty příbuzných a známých, ale takhle mi to stačilo.
|
| Ivulle | 
|
(13.2.2011 16:31:33)
Ahoj Ecim,
mě to tvůj příspěvek úplně nepřiměřený nepřišel.
Autorka nám svoje postoje článkem vnucuje - o tom žádná. Předpokládám, že svou větou že "zvíře v rodině má být" nemyslí pouze tu svojí rodinu.
Já jsem "nezvířecí" a manžel taky, tak nevím, co by v takovém případě zvíře v naší rodině dělalo.
|
|
|
|
|
|
| Ronja | •
|
(21.2.2011 14:07:55)
Článek byl napsanej dobře. Vtipně, výstižně a autorka v něm popisuje svoje zkušenosti a názory na zvíře v domě. Je Tvůj problém, ne její, že článek bereš jako útok na svoji výsostnou osobu. Autorka zvíře doma chce a má, Ty ho nechceš a nemáš. No a?
|
|
|
Zvířata mám ráda, ale nemám potřebu si je pořizovat. Kromě toho mám vážně nemocnou maminku a často byla jako dítě svědkem toho, jak se dusí a jde jí o život. 
Je pravda že pak je ještě jedna "skupina" chovatelů a to důchodci a s jejich pejsky v baráku poblém není, neb nejsou zavřeni sami doma celý den
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)