| Tvoje horší já |
 |
(11.5.2010 14:44:22)
Je to smutný příběh, určitě jste si prožili svoje. Držím palce, ať je líp. Jen nechápu tu sterilizaci. Proč jsi se rozhodla pro tak radikální krok?
|
| DENISA |
|
(11.5.2010 14:51:05)
Ja si myslim, ze z toho duvodu, ze tri cisari dost brzo za sebou uz je opravdu mnoho. Myslim, ze dr. uz by ji 4. velmi nedoporucovali, to riziko uz by bylo obrovske. Naprosto autorku chapu, ze po tom vsem, cim si prosla, uz nechce riskovat dalsi mozne zklamani, nechce znovu prochazet tim strachem a testy a nervovani. Lepsi je pro ni se smirit se dvema zdravyma detma. Vzdyt to neni vubec malo.
|
| KudlankaBezbožná |
|
(11.5.2010 15:34:32)
Krásný a smutný článek, cítím to podobně jako pisatelka. Přesto si netroufám nikoho posuzovat za jeho rozhodnutí. Věřím, že každý má svoje důvody proč činí tak, jak činí. Pěkný blog píše maminka o své holčičce s ES tady: http://juliankas.blog.cz/
|
| 16.5Salám&Lajka14 | 
|
(11.5.2010 16:04:38)
Když já si holt takhle vědomý a spokojený život nepředstavuju. Nechtěla bych ho žít a ani bych nechtěla, aby ho žilo moje dítě...
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(11.5.2010 16:11:25)
V článku zaznívá tato věta:
Já vím, že nám asi umře, ale umřeme všichni - má tedy smysl, abychom žili?
Pro mne je nepochopitelné myslet si, že život na vegetativní úrovni nebo na úrovni šestiměsíčního dítětě je kvalitativně stejný život jako život člověka, který se může radovat z toho, že je hezké počasí, přečíst si knížku, zasmát se vtipu, pochutnat si na oříškové čokoládě... "vědomý" znamená "uvědomování si" života. To může mentálně postižený, může to i těžce tělesně postižený, ale existuje jistá hranice, za kterou to už možné není.
Reakce na vnější podněty není totéž co vědomé prožívání.
|
| dadlenka |
|
(11.5.2010 16:28:53)
Ale to, že je to pro tebe nepochopitelné, neznamená, že život postiženého dítěte není plnohodnotný. Prostě nepřemýšlí nad nesmrtelností chrousta, má svůj svět, svoje lidi, svoje vnímání. Ty nemáš právo rozhodnout o jeho životě a jeho ceně jenom proto, že ty máš jinou představu. Mám známou jejíž manžel trpěl alzheimerem. Býval to vždycky chytrý, vtipný pán, moje známá si vždycky zakládala na tom, že jsou rodina na "úrovni" - všichni vystudovaní, s přehledem. A ten pán prostě začal "couvat" jeho znalosti ho opustily. Jednou jsme u nich byli na návštěvě, seděla jsem v křesle, potom jsem vstala a na to moje místo si sedl onen pán. Známá ho hned honila pryč, že se to nehodí, mě to bylo jedno a řekla jsem mu, že tam klidně sedí a on, ten člověk (vlastně bez inteligence) se na mě krásně usmál, ten úsměv byl úplně na "dřeň" nádherný, čistý úsměv. Ještě dnes, když si na něj vzpomenu, zahřeje, i když to nebylo inteligentní, filozofické..
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(11.5.2010 16:33:30)
Prostě nepřemýšlí nad nesmrtelností chrousta, má svůj svět, svoje lidi, svoje vnímání.
Já nevím, o jakém "svém světě" mluvíte. "Svůj svět" může mít schizofrenik, může ho mít autista, může ho mít Down.
Možná vám stačí k životu ležet a přijímat potravu. Nebo si to alespoň myslíte. Ale nepřála bych vám nikomu, abyste tak museli žít.
Když umírala moje babička, tak jsem si opravdu přála, ať je ta agonie co nejkratší. Zřejmě je pro dost lidí ta dlouhá daleko humánnější.
|
| dadlenka |
|
(11.5.2010 16:46:17)
Nikdy člověk neví, co ho čeká, jaký konec, co je za rohem. I ten člověk, který jenom leží a přijímá potravu může prožívat radost, lásku, jeho život mu nepřipadá omezený, on třeba ani nic jiného nezažil, to je tvoje optika vnímání světa, protože si zažila i něco jiného, pro toho človíčka to může být úplně plnohodnotný život a zabít ho jenom kvůli tomu, že nevyleze na Kilimandžáro - to je třeba důležité pro tebe.
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(11.5.2010 17:07:34)
To záleží na definici prožívání. Něco cítit a něco vědomě prožívat - "uvědomovat si" jsou podle mne dvě různé věci.
|
| dadlenka |
|
(11.5.2010 18:11:42)
ale pochop, že tohle nemůžeš nikdy vědět, jestli něco prožívá, nebo jenom cítí a už vůbec nám zdravým nepřísluší říct, že tenhle člověk má právo na život a tenhle ne. Z tvých příspěvků "cítím", že na svojí inteligenci si hodně zakládáš, ale hodnota člověka a kvalita jeho života netkví ve výši IQ.
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(11.5.2010 18:19:33)
Počkej, nikdo nemluvil o "právu na život". Aspoň já ne.
Jen jsem napsala, že si takto vědomý a spokojený život nepředstavuji a nepřála bych nikomu, aby ho on nebo jeho blízcí musel žít.
Samozřejmě to může každý vnímat jinak a přijde mu, že je fajn být na úrovni kojence po celý život nebo že to "vědomý a spokojený" život je.
Každý jsme zkrátka jiný a máme o různých věcech různé představy.
|
| dadlenka |
|
(11.5.2010 18:30:44)
Ale jako matka, která nosíš postižené dítě musíš o jeho bytí nebo nebytí rozhodnout a o právu na život prostě v této situaci uvažuješ. Samozřejmě, že si nikdo asi nepřeje mít postižené dítě, ale dát mu šanci na život, i s tím, že to nebude lehké považuju za velmi odvážné a lidské.
|
|
|
|
| s s |
|
(11.5.2010 19:25:18)
Něco cítit a něco vědomě prožívat - "uvědomovat si"
Cítění je o pocitech, pokud ti něco přinese dobrý pocit, tak ho prostě máš, a ani si to nemusíš uvědomit.
A pokud je hodně malé dítě postižené, tak si to neuvědomuje, jen může mít dobré pocity z vnějších podnětů.
|
|
| Adelinkaa 1 dítě. | 
|
(13.5.2010 20:24:12)
Ahojda, taky s Vámi Monty souhlasím, na aminocentézu bych v tomto případě určitě šla a kdybych se dozvěděla o diagnoze..neslučitelné s životem, tak bych na potrat šla také. Nedovedla bych mít dítě o kterém bych věděla, že má díky svému velkému postižení bolesti..
Adeli
|
|
|
|
| Šárka a Filípek | 
|
(17.5.2010 16:36:18)
Monty nezlob se,ale někdy když čtu tvé netaktní příspěvky tak cítím hořkost.Někdy je lepší Monty mlčet,než za každou cenu říkat své názory . Myslím si,že autorku nemůžeš pochopit ani kdybys chtěla.
|
|
|
|
| Samarlu |
|
(12.5.2010 9:04:28)
Tak já s tebou v zásadě souhlasím, akorát kromě kvality života bych viděla i něco jako "kvalitu smrti" - hele, nechci se rejpat v cizím smutku, ale vždyť je to stejný jako s tou tvou babičkou - prostě doufáš, že bolest nebude velká a dlouhá, a zároveň se snažíš pomáhat do neodvratného konce...
Já bych taky doufala, že umře pokojně před narozením (a že se to děje nejčastěji, to je v článku uvedeno) nebo při něm, ale říct "tak mu to píchněte", na to teda nemám.
|
|
|
|
| albert1 | 
|
(11.5.2010 16:37:40)
Diky za odkaz na krasne Julinciny stranky, cela jeji rodina ma muj nejvetsi obdiv, tak jako samozrejme i autorka clanku, Janca
|
|
|
| Tvoje horší já |
|
(11.5.2010 16:21:47)
Aha, pardon. Nějak jsem přehlédla, že i první dvě děti se narodily sekcí. Je pravda, že čtvrtou sekci by asi u nás žádný doktor nechtěl riskovat.
|
|
|
| Zejm - autorka | •
|
(11.5.2010 20:01:17)
Ptala jste se, proč jsem se rozhodla pro sterilizaci... Protože jsem od té chvíle byla po třech císařských řezech, po čtyřech rizikových těhotenstvích a protože mi můj kamarád primář další těhotenství výslovně nedoporučil. Proto. Z racionálního pohledu to bylo jediné správné řešení, citově jsem se z nemožnosti mít další děti vzpamatovávala ještě dlouho.
|
| Tvoje horší já |
|
(11.5.2010 20:04:49)
To je mi líto. Omlouvám se za nejapný dotaz, přehlídla jsem totiž úplně, že první dvě děti se narodily sekcí.
|
|
| Tvoje horší já |
|
(11.5.2010 20:04:56)
To je mi líto. Omlouvám se za nejapný dotaz, přehlídla jsem totiž úplně, že první dvě děti se narodily sekcí.
|
| Zejm - autorka | •
|
(11.5.2010 21:05:33)
Ale, ne, vůbec ne nejapný dotaz... Musím říct, že i ve mně samotné to vřelo ještě hodně dlouho po té. Zpětně jsem ráda, že v daný okamžik u mě zvítězil zdravý rozum. Kdyby mi ten zákrok neudělali, dávno bych byla znovu těhotná a místo mámy a táty se dvěma spokojenými zdravými holčičkami, by tu byly jen dvě smutné malé holčičky s ještě smutnějším tátou.
Příběh, který jsem tu zveřejnila, je vlastně mojí průběžnou zpovědí papíru ve chvílích, kdy mi bylo těžko. Moc mi to pomáhalo. Od doby, kterou jsme prožívali s Honzíčkem, už uběhly více než tři roky. Mé prožívání a úvahy z tohoto období už pro mě nejsou saháním do živé rány, proto jsem se rozhodla je sdílet i s ostatními maminkami. Vím, že je spousta dalších rodin, které procházejí podobným rozhodováním. Jenom cítit, že v tom člověk není sám, pro ně může být v takovou chvíli pomocí. Pro ostatní snad tento příběh může být inspirací k zamýšlení nad tím, jakou hodnotu má život či jaká práva nad ním máme. Pro mě tento niterný text zůstává oslavou života jako takového.
Když se zpětně podívám na náš společný život, vidím ve chvílích strávených s Honzíčkem obrovské obdarování. Bude to znít jako fráze, ale toto těhotenství bylo výjimečně radostné. V žádném z předchozích těhotenství jsem se necítila tak šťastná. Samozřejmě až do chvíle, kdy se na nás začaly sypat ty hrozné diagnózy. Ale i potom ve mně bylo najednou asi víc síly, než bych sama čekala. Objevili se kolem mě báječní lidé, přátelé, kteří mě vší tou bolestí v podstatě pronesli na rukou.
Dnes, kdy už dávno nepropláču noci, vidím nádherný hluboký vztah se svým mužem. Nezrodil se v té době, existoval už dávno předtím. Jen dostal příležitost vykrystalizovat. Milovali jsme se vždycky, teď však vůči sobě navíc cítíme hlubokou úctu. Vidím také ty dvě panenky, ze kterých rostou báječné, milé a citlivé holky. Strašně si užívám jejich něžnost, vůni, smích... Nevím, jestli by všechno bylo tak, kdybychom nebyli obdarováni Honzíčkem. Honzíček pro mě navíc nezůstal jen epizodou v životě, kterou se snažím zaklapnout a raději na ni nevzpomínat. Byl a je mým dítětem. Mám k němu opravdový vztah, ačkoli jsme vlastně nedostali příležitost se poznat. Věřím, že láska, kterou jsme mu věnovali, nebyla vydaná do ztracena, ale jakoby stále trvala a vracela se nám zpátky. Je zvláštní a těžké formulovat takové pocity, přesto věřím, že řada z Vás mi porozumí. Jsem člověk, normální máma, takže bych byla strašně ráda, kdyby mi teď seděl na klíně zdravý chlapeček a já ho mohla laskat. Ale nejsem naštvaná nebo ukřivděná, že tomu tak není. Jsem prostě ráda, že jsme Honzíčka měli, že jsme s ním mohli prožívat radost a vzpomínám na něj se zvláštní tichou radostí v srdci.
|
| Tulka | 
|
(11.5.2010 21:17:26)
Zejm,mně nějak po přečtení tvé zpovědi chyběly slova.Ostatně,co k tomu víc říct.Určitě jste skvělá rodina,ne každý vztah takovouhle zkoušku vydrží
|
|
| Margot+1 | 
|
(11.5.2010 21:41:22)
Jsem ráda, že jsou na světě lidi jako vy. Ten příběh je opravdová inspirace, ukazuje cestu jako maják. Držte se a díky.
|
|
| Bára+2 | •
|
(15.5.2010 0:00:20)
Vy jste opravdu vzácná a moc krásná žena, která si váží života. Rozumím Vám a vážím si Vašeho přístupu a chápání věcí. Bylo by skvělé, kdyby bylo víc žen takových. Mrzí mě, že jsou maminky, které chodí na potrat svých dětí jen proto, že se jim zrovna nehodí. Samozřejmě na to má každý právo, nechci nikoho soudit, mysl
|
| Micka+ Přemeček | 
|
(18.5.2010 14:06:34)
Báro,
já když vidím některé matky, kterým se to "hodilo" jen proto, aby nemusely chodit do práce a celý den vysedávají po hospodách a u hracích automatů i se svými malými dětmi, tak si říkám, že kdyby šly na potrat, tak udělají líp.
Děti by měli mít hlavně lidi, kteří si to opravdu přejí a kteří pak dávají dítěti především svou lásku a starostlivou péči. A pokud se takovým lidem narodí postižené dítě i přes to, že už před jeho narozením vědeli, že dítě nebude v pořádku, je to pro mě daleko víc pochopitelné než to, že se narodí zdravé dítě matce, která jej přivedla na svět akorát proto, aby si zajistila od státu příjem a nějaká ta láska a péče je jí ukradená.
|
|
|
|
|
|
|
A to jsou tam zvyklí mnohem častěji říkat rodičům špatné zprávy...
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)